10 překvapivých faktů o osamělosti

Podobné články

Jak si vytvářet lepší návyky / Jak změnit své návyky

Už jste se někdy odhodlali změnit svůj životní styl? Začít jíst zdravěji, pravidelně cvičit, přestat kouřit, zhubnout, trávit míň času koukáním na televizi nebo na facebooku? Na začátku obvykle cítíme silnou motivaci, která nám pomáhá vydržet nějaký čas. Motivace ale postupně vyprchává a pokud navíc prožíváme velkou zátěž, je pravděpodobné, že se k starému návyku vrátíme. Jak rozklíčovat svůj problematický návyk a přetvořit ho v jiný? A jak to udělat tak, aby nám motivace vydržela déle?

Klíčem k vytváření návyků je odměna

Procesy učení se u nás posilňují vzorce chování, které jsou odměňovány. Například pokud se Honzík na návštěvě chová hezky a rodiče ho potom pochválí, Honzíkovo „hezké chování“ je v jeho mozku upevněno odměnou a pravděpodobně se bude chovat hezky i příště. Jestli Zuzka v obchodě zvykne zlobit a křičet a maminka jí pak koupí lízátko, aby ji utišila, Zuzka se naučí, že křikem si vyslouží odměnu. Naopak pokud se žádná odměna nedostaví, ztrácíme k danému chování motivaci (pokud umyju okna a nikdo si to nevšimne, pracuju nadčasy, ale nikdo mne neocení, atd.). Klíčem k vytváření návyků je tedy odměna. Odměna může mít různé formy: slovní ocenění, dárek nebo peníze, pobavení se, vyplavení endorfinů po běhání – cokoliv, co aktivuje centra slasti v mozku. Při změně návyků je klíčové určit, čím je tento návyk odměňován. Pak musíme najít jiné chování, které nám tutéž odměnu poskytne bez toho, abychom opakovali onen problematický návyk.

Krok 1: Identifikovat odměnu, která náš návyk posilňuje

Představme si, že bychom chtěli zhubnout. První krok, ke kterému se odhodláme, je odepřít si čokoládový koláček, který si v práci pravidelně dopřáváme kolem druhé hodiny odpoledne. Jak to ale udělat? Co je ta hlavní odměna, kterou nám čokoládový koláček poskytuje? Zvýšení hladiny cukru v krvi, tedy víc energie? Slast z jezení něčeho lahodného? Rozptýlení od práce? Popovídání s kolegy v kavárně? Jestli se nám podaří „naši“ odměnu identifikovat, víme, čím musíme nahradit nežádoucí chování.

Krok 2: Identifikovat podnět, který náš návyk spouští

Dále musíme určit podnět, který náš návyk spouští. Pokud totiž chceme naše problematické chování nahradit novým, musíme vědět KDY ono nové chování dělat. V příkladě s čokoládovým koláčkem může být spouštěčem několik věcí: čas (vždy kolem 13:45 začneme mít chuť na něco malého), nuda (potřebujeme změnit činnost), pocit osamělosti (potřebujeme si s někým popovídat) atd. Když se nám podaří spouštěč najít, víme, že to je ta správná chvíle na zahájení náhradního odměňujícího chování z kroku 1.

Níže jsou uvedeny dva různé vzorce, které se můžou skrývat za jezením čokoládového koláčku. V případě Petra je nutnou odměnou dodání cukru do krve. Tenhle návyk by se dal změnit tak, že si Petr dá místo koláče jablko. Měl by si ho dát kolem 13:45, kdy obvykle cítí chuť na něco malého.

Příklad 1: Vždy kolem 13:45 začne Petr cítít nedostatek energie a dostane chuť na něco malého (podnět). Jde do kavárny a dá si čokoládový koláček (chování). Poté se mu zvýší hladina cukru v krvi a pocítí příval energie (odměna).

V případě Michala je nutnou odměnou rozptýlení a pobavení. Místo jezení koláčku v kavárně by mohl přejít do sousední kanceláře a popovídat si s kolegy tam. Správný čas, spouštěč, na toto popovídání je pocit nudy, který se obvykle dostaví během odpoledne. Michal si popovídáním „doplní baterky“ a může se vrátit k práci spokojenější.

Příklad 2: Odpoledne kolem druhé se obvykle Michal začne nudit a potřebuje rozptýlení (podnět). Jde do kavárny a dá si čokoládový koláček (chování). V kavárně si popovídá s kolegy a pobaví se – tedy změní činnost a rozptýlí se (odměna).

Návyky jsou velice individuální a můžou mít u každého člověka zcela jiný vzorec. Pokud se nám tento vzorec podaří rozklíčovat, jsme na dobré cestě náš problematický návyk změnit nebo si vytvořit nový. Více o tom, jak identifikovat váš individuální vzorec návyku se dozvíte v druhé časti článku.

Zdroj:

Duhigg, Ch. (2013). The Power of Habit. London: Random House Books.

Umělá inteligence - Může se počítač vyrovnat lidskému mozku?

Vznik kognitivní psychologie v 60. letech byl do velké míry podnícen pokroky v rozvoji počítačů. "Počítačová metafora" poukazovala na podobnost fungování poznávacích procesů u počítačů a lidského mozku. Dnes se zdůrazňují spíše jejich odlišnosti: mozek a počítače fungují na rozdílných principech, stejně jako nelze srovnávat letadla s ptačími křídly. Vědci však neustále pracují na vývoji umělé inteligence, tedy inteligentního chování produkovaného počítači či počítačovými softwary.

Umělá inteligence - kde je hranice mezi robotem a člověkem?

Pokud by lidský pozorovatel nedokázal rozeznat, zda komunikuje s člověkem, nebo robotem, můžeme hovořit o umělé inteligenci. Tak přemýšlel v roce 1950 britský matematik Alan Turing. Aby svou teorii aplikoval v praxi, vyvinul Turingův test: vyšetřovatel si píše se dvěma osobami - jednou z nich je živý člověk, druhou počítač - a pokouší se určit, kdo je kdo. Cílem počítače je vystupovat jako člověk. Pokud by se mu podařilo vyšetřovatele zmást alespoň na třetinu času v průběhu 5 - minutové konverzace, prošel by Turingovým testem. V roce 2014 se na webu BBC objevila zpráva, že program "Eugene Goostman" (imaginární 13-letý ukrajinský chlapec) testem prošel. Mnozí experti však experiment zpochybňují.

Proč v některých oblastech umělá inteligence vítězí nad lidskou?

Procesy evoluce se v mozku rozvinuly ty schopnosti, které jsou důležité pro přežití. Jednou z nejvýznamnějších je připravenost pružně reagovat na okolní prostředí. Schopnost počítačů provádět nesčetné repetitivní operace, zda shromažďovat miliardy statistických dat, je pro přežití člověka oproti jiným funkcím nepodstatná, a tak se u něj nerozvinula.

V kterých oblastech se umělá inteligence snaží přiblížit člověku?

Získávání a zpracovávání informací

Člověk získává prostřednictvím smyslových vjemů obrovské množství nových informací. Už jako děti se naučíme rozeznávat, co vidíme na obrázku, co slyšíme. Jsme schopni "dekódovat" text psaný rukou. V této oblasti udělaly i počítače velký pokrok: v roce 2012 ukázal tým Googlu počítači miliony obrázků. Počítač se analyzováním obrovského množství dat naučil objekty rozeznávat a kategorizovat. Facebook v roce 2014 přišel s algoritmem DeepFace, který dokáže rozeznat lidskou tvář v 97% případů. Novější generace iPhonů mají Siri - inteligentní osobní asistentku, která umí rozpoznávat hlas, vyhledat informace, které potřebujete a řešit řadu dalších úkolů. Pro počítače je však zatím těžké určit, co ze záplavy informací, které vyhledá, je důležité a jaké závěry z toho vyplývají (např. Psaní reportáží, výzkum).

Řešení nestrukturovaných problémů

Počítač řeší problémy pomocí schopností, které do něj "vloží" lidští programátoři. To je možné, pokud jsou problémy jasně vymezeny a existují určitá pravidla či postupy, jak je řešit. Těžší je to v případě, že se jedná o problém nepředvídatelný. Schopnost člověka řešit problémy je rozvinutá i díky schopnosti využívat kontext. Lidský mozek má, na rozdíl od počítače, autobiografickou paměť, která obsahuje naše poznatky, vztahy, vzpomínky a zážitky. Ty nám umožňují "domyslet si" smysl v nejednoznačných situacích. Pokud si například přečteme větu s mnohovýznamovým slovem, podle kontextu si dokážeme odvodit správný význam slova. U počítačů je tato schopnost ve vývoji.

Nerutinní manuální práce, pohyb v prostoru

Provádění komplexních úkolů v 3-D prostoru (úklid, vaření, řízení auta, až po dělání manikúry) vyžaduje souhru několika mozkových center. Tyto úkoly, které se člověk naučí poměrně jednoduše, jsou stále pro stroje velkou výzvou. Např. robot v přeplněném supermarketu se nedokáže nakupujícím vyhýbat dostatečně rychle. Zdá se, že roboty ještě nějaký čas nebudou konkurovat lidským fotbalovým hráčům. Co se však týče řízení, Google neustále dělá pokroky ve vývoji samořídicího auta.

"Lidskost"

Být vřelý, empatický, rozesmát druhé je něco, co lidé stále dělají lépe než roboti. Naše lidskost je dána tím, že máme emoce a potřeby. Dnes již existují stroje, které dokáží emoce podle postavení svalů v obličeji dekódovat a také jejich vyjadřovat, je to však pouze mechanismus. Dalšími aspekty lidskosti jsou intuice, kreativita, selský rozum, péče o druhých, empatie. Otázkou je, zda mohou být roboty "lidské", dokud nemají vědomí, a tak i pocity a potřeby.

Vědomí

Fenomén vědomí je stále nezodpovězenou otázkou nejen u robotů, ale i u člověka. Někteří vědci si myslí, že základem pro vědomí je "mentální život". Aby robot mohl vést mentální život, musel by být schopen pracovat se smyslovými vjemy (např. představa psa) i v jejich nepřítomnosti. Vědomí je asi největší výzvou umělé inteligence.

Americký filozof John Searle vysvětluje, že počítače pracují se symboly, ale nerozumí jejich významu. Pokud by někdo chtěl komunikovat s počítačem čínsky, předloží mu čínské znaky, počítač je ve svém programu zpracuje a odpoví opět v čínských znacích. Tato osoba by si mohla myslet, že počítač je myslící bytost. Ve skutečnosti ale pouze pracuje se znaky způsobem, který ho někdo naučil. Vůbec netuší, co je obsahem konverzace. Zatímco tedy počítač neporozumí operacím, které provádí, nemůže se srovnávat s člověkem.

Vývoji nových technologií v oblasti umělé inteligence se intenzivně věnují firmy jako Google, Facebook, Amazon či Baidu. Mnoho lidí má strach, že umělá inteligence dospěje až k tomu, že stroje budou samostatně myslet, jednat a ovládnou lidstvo. Zatím se však jeví jako opodstatněnější obava, že nás inteligentní stroje nahradí i na našich kvalifikovaných pracovních pozicích. Zájemcům o hlubší porozumění problematice doporučuji přečíst si odkazy uvedené níže.

Zdroje:

http://www.economist.com/news/briefing/21650526-artificial-intelligence-scares-peopleexcessively-so-rise-machines http://www.ceskatelevize.cz/specialy/hydepark-civilizace/25.5.2013/ https://www.ted.com/talks/john_searle_our_shared_condition_consciousness

Prospektivní paměť: Vzpomínky na budoucnost

Výzkum paměti trvá již od samých počátků psychologie, přesto však stále existují oblasti, které dosud nebyly příliš zkoumány. Většina dosavadních výzkumů se například věnovala převážně tzv. retrospektivní paměti, tedy paměti zaměřené na minulost. Tento druh paměti používáme například ve chvíli, kdy si vzpomínáme na to, co jsme prožili, a nebo když si snažíme vybavit nějaká dříve naučená fakta nebo informace. Naše paměť však nehraje podstatnou úlohu pouze při vybavování si minulých událostí a zážitků, ale je důležitá i při plánování toho, co chceme udělat v budoucnosti. Psychologové v tomto případě hovoří o tzv. prospektivní paměti, tedy o schopnosti zapamatovat si to, co máme v úmyslu v budoucnosti udělat a později si ve správnou chvíli na svůj záměr vzpomenout. Právě tento druh paměti byl psychology poměrně dlouho opomíjen a zájem o toto téma začal narůstat až v posledních desetiletích.

V čem konkrétně se tedy od sebe prospektivní a retrospektivní paměť liší? Hlavní rozdíl mezi těmito dvěma druhy paměti je především v tom, jakým způsobem dochází k vybavení toho, co jsme si měli zapamatovat. V případě retrospektivní paměti se nás někdo přímo na nějakou informaci zeptá a my víme, na co si v dané chvíli máme vzpomenout. Retrospektivní paměť tedy používáme například ve chvíli, když se nás někdo zeptá, ve kterém roce jsme se narodili. V případě prospektivní paměti se nás nikdo přímo na nic neptá a my si musíme vzpomenout na to, že si vůbec v dané chvíli na něco máme vzpomenout. Prospektivní paměť používáme například ve chvíli, kdy si máme vzpomenout na to, že dnes musíme odejít z práce dříve, abychom stihli vyzvednout na poště balík.

Prospektivní paměť tedy využíváme velmi často a v mnoha různých situacích. Hraje důležitou roli například ve chvíli, kdy máme brát pravidelně v určitý čas léky, využíváme ji při plánování schůzek i při plánování večerního nákupu. Výzkumy také ukazují, že v životě nejčastěji chybujeme právě v úkolech, při kterých je třeba zapojit prospektivní paměť. Například studie Crovitze a Daniela (1984), ve které si účastníci měli vést podrobný deník, ukázala, že více než polovinu našich každodenních problémů s pamětí tvoří právě problémy s prospektivní pamětí.

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že selhávání prospektivní paměti je poměrně běžné. Jaký vliv však má na prospektivní paměť stárnutí? A dosahují mladší dospělí lepších výkonů v úlohách na prospektivní paměť než senioři? Těmito otázkami se zabývala řada různých studií a dosud nejsou zcela zodpovězeny. Výsledky jednotlivých studií se od sebe totiž značně liší a jsou do jisté míry závislé na tom, v jakých podmínkách jsou tyto studie prováděny. Experimenty, které byly prováděny v laboratoři, zjistili, že mladší dospělí dosahují v úkolech na prospektivní paměť výrazně lepších výsledků než senioři. Ve studiích, které byly prováděny mimo laboratoř, však mladší i starší dospělí dosahovali v úkolech na prospektivní paměť stejných výsledků. Tento paradox dosud nebyl uspokojivě vysvětlen a stále se čeká na jeho objasnění.

Poměrně k zásadním zjištěním však dospěly studie, který se zaměřily na prospektivní paměť u lidí trpících Alzheimerovou chorobou. Ukázalo se, že u lidí, kteří trpí tímto typem demence, dochází ke zhoršení prospektivní paměti dříve než ke zhoršení paměti retrospektivní. V současné době se tedy psychologové snaží zjistit, zda by úkoly na prospektivní paměť šlo využít pro dřívější diagnostiku jak Alzheimerovy choroby, tak i jiných onemocnění mozku.

Závěrem tedy můžeme říci, že prospektivní paměť patří mezi velmi důležité kognitivní funkce, a proto se vyplatí ji trénovat. Na to, jak můžeme prospektivní paměť trénovat, se však důkladně podíváme až v některém z příštích článků.

Senioři

Je obtížné definovat stáří. Jak řekl André Maurois:

" Stárnutí není nic jiného než zlozvyk, na který opravdu zaměstnaný člověk nemá čas. "

Faktem je, že stáří je svým způsobem relativní pojem. Existují mladí lidé, kteří jsou "staří", a staří lidé, pro které je jejich věk jen číslem na papíře. Cítí se stále mladí.

Na stáří se můžeme dívat ze dvou hledisek. Existuje fyziologické stáří a stáří psychické, nebo chcete-li mentální stáří. V psychologii pro to existuje termín: mentální věk.

Kdy přesně nastupuje stáří, není možné přesně určit. Z fyziologického hlediska se jedná o změny uvnitř organismu, kdy dochází k postupnému a vysoce individuálnímu oslabení funkčnosti částí těla a orgánů. Dochází také k postupnému oslabování inmunity a člověk je náchylnější k nemocem. Tento stav však u každého člověka nastupuje různě, u někoho dříve, u jiných později.

K poklesu fyziologických funkcí můžeme přiřadit i změny ve funci a struktuře mozku, které fyziologické stáří provázejí. S tím souvisejí i změny v kognitivních procesech, které jsou dány z části i změnami funkce smyslových orgánů (zrak, sluch). Dochází ke změnám psychických funkcí, jako je například snížená schopnost soustředění, změna paměti (především v oblastech zamapatování a opětovného vybavení si), představivosti i myšlení, které ztrácí zejména na plynulosti.

Podobně jak je tomu s tréninkem fyzických schopností, funguje i trénink mysli. Je známo, že pravidelný pohyb v průběhu života prodlužuje otimální funkčnost tělesných orgánů a systémů, od srdce a cévní soustavy (např. posilování srdečního svalu, prevence hypertenze), přes matabolismus (prevence cukrovky), pohybový aparát (posilování svalů) a dalších, až po posilování optimálního výkonu mozku (díky zvýšení přísunu kyslíku) a mozkových funkcí. Mentální funkce můžeme trénovat podobně jako svaly. Kognitivní trénink je doporučován při léčbě lehkých a středních poruch mentální výkonnosti. Nedávné studie prokázaly, že díky kognitivnímu tréninku došlo ke zlepšení dílčích kognitivních funkcí o statisticky významné desítky procent.

Kognitivní trénink zahrnuje širokou škálu různých činností. V poslední době se do povědomí veřejnosti dostává možnost kongitivního tréninku na PC, který je v této oblasti významným pomocníkem. Jeho výhodou je, že jej můžete provádět v pohodlí domova, a je pojat spíše jako forma zábavy. Tréninkem mysli dochází ke zlepšení celkové kvalitě života i u starších lidí. Ač ve stáří dochází jak již bylo výše uvedeno k určitým změnám ve struktuře mozku, přesto, díky vysoké plasticitě nervové soustavy, která přetrvává až do vysokého věku, se mohou tvořit neurony (mozkové buňky) nové. Tréninkem mentálních dovedností dochází také ke posilování spojů v příslušné mozkové oblasti, která je za danou funkci zodpovědná.

Stáří nemusí nutně znamenat pasivitu a rezignaci. Je to období, kdy můžeme být stále aktivní, jak díky fyzickému tak i díky psychickému tréninku. Díky posilování tělesné i mentální výkonnosti nemusíme nutně zahazovat toto období "do koše". Zlepšení kvality života ve stáří může být podkladem pro mnohé, co jsme za svůj dosavadní život ještě neuskutečnili.

" Krásní mladí lidé jsou hříčkou přírody, ale krásní staří lidé jsou umělecká díla "

– Johan Wolfgang von Goethe

Přečtěte si náš blog