Přečtěte si náš blog

Jak myslíme a rozhodujeme se? Procesy na pozadí myšlení a rozhodování.

Myšlení a rozhodování jsou kognitivní funkce pro člověka naprosto nezbytné. Z celé živočišné říše jsme my ti, kteří v evolučním boji (zatím) vyhrávají právě proto, že kvalitě lidského myšlení a rozhodování se nerovná žádný jiný živočišný druh. Každý den jsme všichni vystaveni nepřebernému množství rozhodnutí, od triviálních (jako výběr dnešního oblečení do práce na základě počasí a denního rozvrhu) až po zásadní životní milníky (koupě domu či rozhodnutí změnit zásadně směřování kariéry). Co však stojí za schopností myslet a rozhodovat se?

Myšlení je definováno jako proces zpracování a využívání informací, jeho hlavními funkcemi jsou vytváření pojmů, rozpoznávání a nacházení vztahů, vytváření závěrů z předchozích předpokladů (tedy usuzování) a řešení problémů.

Historicky se názory na myšlení a procesy na jeho pozadí měnily s novými psychologickými směry.

V období behaviorizmu panoval názor, že myšlení je obyčejné zkoušení možných řešení (postup pokus - omyl) a následné využití naučených odpovědí. Gestaltisti naopak tvrdili, že myšlení je produktivní. Ve známém experimentu německého psychologa Köhlera byly opice vystaveny situaci, kdy měli před sebou klec s jídlem. Opice však na jídlo nedosáhla sama, proto měla po ruce dvě tyče. Ani jedna z nich však nebyla dost dlouhá. Řešením bylo tyče spojit a jídlo si z klece přitáhnout. Opice se chvíli snažila jídlo dosáhnout bez pomoci tyčí, následně zkoušela vždy jednu a druhou tyč střídavě. Po chvilce se unavila a zdánlivě bez zájmu před klecí z jídlem seděla. Avšak po několika minutách se náhle zvedla, tyče spojila a jídlo si přitáhla. Popsaný proces Kohler nazval vhled, tedy náhlé pochopení souvislostí a nalezení řešení. Tento experiment nám ukazuje, že myšlení není pouze reprodukce v minulosti naučených řešení, ale produktivní proces.

V sedmdesátých letech se rozšířila teorie Newella a Simona, která proces nalézání řešení problémů připodobňuje orientaci v prostoru. Problém se tedy nachází v problémovém prostoru a existuje množství cest, které vedou k řešení. Z některých nesprávných je možné se vrátit do výchozího bodu, některé nás zavedou objížďkou tam, kam potřebujeme.

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se objevila teorie, která vedla až k Nobelově ceně za ekonomii pro autory. Tverská a Kahneman přišli s názorem, že lidé se rozhodují na základě určitých zkratkovitých postupů, heuristik. Ty jsou v lidském rozhodování nenahraditelné, protože snižují náročnost rozhodovacího procesu, ale zároveň v některých případech mohou vést k chybným a nerozumným rozhodnutím. Například heuristika reprezentativnosti (známá také jako hráčský klam) hovoří o tom, že pokud série náhodných událostí působí nenáhodné, máme tendenci věřit, že dojde k obratu. Konkrétně například při ruletě máme pocit, že pokud několikrát za sebou padlo sudé číslo, musí následovat číslo liché. Tento způsob usuzování je však nesprávný, při každém z pokusů existuje přesně stejná pravděpodobnost, že padne sudé nebo liché číslo.

Heuristika založená na dostupných informacích mluví o naší tendenci usuzovat na výskyt některých jevů na základě toho, jak snadno si je vybavíme z paměti. Pokud si na určitou událost vzpomeneme rychle, máme tendenci ji považovat za běžnější, její výskyt za častější.

Na naší cestě za pochopením myšlení a rozhodování se blížíme ke konci. V devadesátých letech přišel Antonio Damasio s myšlenkou, že rozhodování je založeno nejen na práci mozku, ale na odpovědi celého těla. Navrhl hypotézu somatických markerů, která předpokládá, že v rozhodovacím procesu hraje podstatnou roli odpověď organismu, tedy jakýsi pocit, intuice (autor sám to nazývá "gut feeling", něco jako pocit v žaludku). Říká, že při rozhodování často naše tělo zná správné rozhodnutí ještě před tím, než si ho člověk racionálně uvědomí. Doporučuje tedy poslouchat své tělo a dát na náznaky, které se nás snaží varovat před špatným rozhodnutím.

Jsme na konci našeho pátrání po záhadách myšlení. A ať už máte tendenci podléhat heuristikám, řešit problémy vhledem nebo poslouchat svou intuici, zkuste se při rozhodování zamyslet nad mechanismy, které na Vás při tomto procesu působí. Hodně dobrých rozhodnutí do budoucna!

Selektivní pozornost

Proč nejsou výherci v loterii dlouhodobě šťastnější než jiní lidé?

Představte si, že dnes se dvěma lidem v životě stala významná událost. Osoba A mela vážný pracovní úraz a přišla o obě nohy. Na osobu B se usmálo štěstí a vyhrála v loterií milión dolarů. Jaká bude životní spokojenost těchto dvou lidí za rok? Většina lidí předpokládá, že rozdíl v spokojenosti mezi A a B bude propastný. Zdá se ale, že lidé svou schopnost adaptace (na dobré i zlé) podceňují. Ve výzkumu (viz zdroj) byl sice spokojenější vzorek výherců v loterii, na rozdíl od lidí paralyzovaných po úraze byl však minimální. Zdá se, ať se nám stane cokoliv, časem se přizpůsobíme a naše spokojenost se pravděpodobně vrátí k normálu. Proč je to tak?

Mozek propouští do pozornosti hlavně to, co je pro něho důležité

Mozek nás díky selektivní pozornosti chrání před záplavou podnětů a vpouští do vědomí jen to, co je důležité. Pozornost se zaměřuje v první radě na všechno, co je ohrožující. Výzkumy ukázaly, že mozek dokáže nejrychleji zareagovat na červenou barvu. Proto se červená často používá například na výstražné značky v dopravě. Dále upřednostňuje mozek ty podněty, které mužou uspokojit vaše potřeby. Neodolatelná vůně jídla, atraktivní muž či žena na reklamním plakátě, anebo šipka „WC“ vaši pozornost přitáhne obzvlášť, jestli je potřeba aktuálně velice silná. Náš mozek je taky naprogramovaný, aby z okolí vybíral informace, které se nás osobně týkají. Silně reaguje na vyslovení našeho měna, ale taky zbystříme, když se v médií hovoří o „našem“ kraji nebo městě. Kromě toho pozornost přitahují „tabuizované“ témata a podněty.

Mozek upřednostňuje nové podněty před těmi, na které už je zvyknutý

Tato selektivita pozornosti umožňuje člověku bránit se před nebezpečím a vést ho k tomu, aby ve svém okolí našel potravu, vodu, partnera, či zábavu. Dokud je podnět nový, upoutá vaši pozornost s mnohem vetší pravděpodobnosti. Mozek se totiž musí ujistit, či pro něj není nový podnět nebezpečný, anebo jinak důležitý. Když například pocítíte nepříjemní vůni, pravděpodobně si toho všimnete. Po čase ale vůni přestanete cítit, i když se nerozplynula. Mozek vůni přestane považovat za zajímavou a přizpůsobí se. Tendenci mozku zvyknut si na podněty z okolí se označuje jako adaptace.

Jak využít schopnost adaptace v každodenním životě?

Představte si, že máte před sebou nějakou nepříjemnou činnost (uklízení nebo vyplňovaní daňového přiznaní) a příjemnou činnost (dlouhou koupel s koktejlem a jahodami, či oblíbený film v TV). Bude pro vás výhodnější, když si mezi činností naplánujete přestávky, anebo bude lepší absolvovat činnost bez přerušení? Když se američtí vědci zeptali lidí, většina by si chtěla užít film anebo koupel bez přerušení a v nepříjemné aktivitě si udělat přestávku. Výzkumníci naopak předpokládali, že mozek se bude adaptovat na nepříjemnou, stejně jako na příjemnou činnost. Po čase už jednoduše nebudete cítit ani nechuť, ani požitek. Tato domněnka se autorům potvrdila. Ukázalo se, že když si ve vyplňovaní daňového přiznaní uděláte přestávku, nechuť pociťovaná ze začátku se po pauze vrátí v plné síle. Proto je vhodnější vyřídit nepříjemné úlohy najednou. U pozorovaní oblíbeného filmu to je přesně naopak. Když si film v půli přerušíte, váš celkový požitek bude vyšší, protože radost po přestávce se zase obnoví. Závěr je jednoduchý: do nepříjemné úlohy se pusťte tehdy, když budete, mít dost prostoru dokončit ji a mít ji co nejdříve za sebou. Radost si můžete zvýšit tak, že si budete to příjemné pomalu vychutnávat a část potěšení odkládat – či už jde o dobré jídlo, knihu, anebo kupu nových věcí.

Zdroje:

Ariely, D. (2011). Jak drahá je intuice? Praha: Práh.

Když mozek nefunguje správně: Část druhá

V prvním dílu miniseriálu o poruchách fungovaní mozku jsme se podívali bliž na mechanické poškození prefrontálního kortexu, které vede až ke změně osobnosti postiženého a k neschopnosti racionálních rozhodnutí. Také jsme se dozvěděli, jak se lečí epilepsie a jaké jsou občasné bizarní následky této léčby. V druhém díle se seznámíme s poruchou řeči, afázii, a podíváme se bliž na jednotlivé druhy afázií. Dále také zjistíme, jakými těžkostmi trpí pacienti s prozopagnózou, poruchou zrakové percepce, kdy pacient nedokáže rozpoznávat lidské tváře.

První skupinu poruch tedy tvoří poruchy řeči, afázie. Ty mohou vzniknut po mrtvici, odstranění nádoru či mechanickém poškození mozku v oblasti řečových center. Afázie muže mít dvojí průběh. Na jedné straně máme afázií plynulou, tedy Wernickeho afázii, pojmenovanou právě podle oblasti, spojenou s touto poruchou. Plynulá afázie, ji neurologové nazývají proto, že se vyznačuje plynulým mluvením bez významu. Pacient nemá problém produkovat slova a věty, ale věty nedávají smysl, často se objevují neologizmy, tedy nová slova, která si pacient vymyslel. Také je pro pacienta problematické porozumět řeči druhých, identifikovat význam. Na druhé straně hovoříme o Brockově afázii, opět pojmenované podle oblasti v mozku, Brockovho centra řeči. Tato porucha je naopak neplynulá. Pacient produkuje slova velmi těžko, jeho řeč zní, jakoby si nemohl na jednotlivá slova vzpomenout. Věty jsou jednoduché, často se vyjadřuje jen jednoslovně, ale jeho vyjádření mají smysl, slova jsou zasazené do kontextu správně, nenastává problém s porozuměním řeči.

Bezpochyby se dá tvrdit, že obě formy afázie jsou pro pacienta i jeho okolí velmi frustrující, ale při plynulé formě afázie je ztracený význam, takže rozumná verbální komunikace s pacientem v podstatě není možná.

Řeč a celková schopnost verbální komunikace je určitě jednou z oblastí lidského života, která se dá jen těžko kompenzovat. Poruchy zrakové percepce, které mají svůj původ v mozku, jako prozopagnóza, můžu však přinášet komplikace, které si zdravý člověk dokáže představit jen s velkými těžkostmi. Pacienti s takzvanou prozopagnózou nejsou schopní rozpoznávat lidské tváře. Dokážu ohodnotit, že jde o tvář podle jejích častí, ale nedokáží identifikovat jejího majitele. Dokonce při pohledu do zrcadla nevědí, že se vlastně dívají na sebe. Fenoménem prozopagnózy se zabýval i Oliver Sacks ve své populárně-vědecké knize „Muž, který si spletl manželku s kloboukem“. Táto zábavná kniha formou krátkých esejí popisuje různé poruchy a diagnózy, se kterými se autor střetl po čas svojí neurologické praxe.

V tomto díle série o poruchách mozku jsme se seznámili s řečovými poruchami - afáziemi a jejich různými formami. Také jsme se dozvěděli o poruše vnímaní tváří. Na závěr tohoto seriálu doporučím knihu Olivera Sackse, kde si můžete o problematice rozšířit obzory.

Můžeme silou mysli ovlivnit bolest?

Podle Mezinárodní asociace pro studium bolesti (IASP) trpí 20-40% populace chronickými bolestmi. Aby bolest mohla být považovaná za chronickou, musí trvat aspoň 3 měsíce, ale průměrně trvá až 7 roků. Tyhle bolesti nejsou vysvětlitelné porušením tkání či jinou fyziologickou příčinou. Nejčastěji nás trápí bolesti hlavy (40%) a zad (39%). Chronické bolesti znemožní každému pátému pacientovi běžné fungovaní natolik, že ztratí zaměstnaní. Ještě běžnějším důsledkům chronických bolestí jsou subjektivní pocity beznaděje a neschopnosti zvládat úlohy každého dne.

Melzack a Wall publikovali už v roku 1965 vrátkovou teorii bolesti. Táto teorie tvrdí, že bolest v mozku přechází „vrátky“, které můžu bolest vpustit s různou intenzitou. Faktory jako únava, deprese, hněv, nespavost, úzkost či izolace otvírají vrátka, čímž sníží práh bolesti a síla našich bolestí narůstá. Wilbert Fordyce v roku 1976 dodal, že naše vnímaní bolesti může být ovlivněno i učením – tedy reakcemi našeho okolí. Pokud se například k matce třech dětí, která trpí bolestmi zad, rodina začne chovat ve chvilkách bolesti lépe, může se podvědomě naučit, že bolest je pro ni výhodná.

Mnozí pacienti odmítají, že by bolest mohla být „jen v jich hlavě“. Příčiny bolestí jsou neznámé, ale ukazuje se, že psychoterapie dokáže bolesti aspoň zmírnit. V bernské klinice pro léčbu chronických bolestí používají tento experiment: pacienti mají ponořit ruku do ledové vody, soustředit se na to, co cítí a nechat jí tam, až dokud nebude bolest nesnesitelná. Pacienti takto průměrně udrží ruku v ledové vodě 100 sekund. V druhé možnosti se s pacientem po čas experimentu někdo baví: čas, po který je bolest snesitelná, se prodlouží na 120 sekund. Nakonec pokud jsou pacientovi po čas experimentu promítány obrázky (např. zvířata, cestování), ruku v ledové vodě udrží až 200 sekund. Rozptýlení tedy dokáže zdvojnásobit toleranci bolesti. Jedním ze základních terapeutických cílů je proto naplánovat pacientům trpícím bolestmi co nejvíc aktivit, které je dokážou od bolesti odpoutat.

Další metodou pro práci s bolestmi je biofeedback. Biofeedback nám ukazuje, jak se mění náš dech, tepová frekvence a další ukazatele v závislosti na naší činnosti. Pokud nás něco rozruší, učíme se, jak pomocí dýchaní či technik relaxace tělo opět sklidit. Jak jsme viděli výše, strach či hněv otvírá vrátka bolesti. Proto je důležité osvojit si techniky zvládání stresu a negativních emocí.

Výsledkem výzkumu Crombez et al. (2012) bylo poznaní, že v momentech nejsilnější bolesti se pacienti na bolest nejvíc soustředili, nejvíc se jí báli a k bolesti měli nejnegativnější pocity. Někteří pacienti se naučili bolest přijímat jako součást sebe. Díky tomu, že se bolesti méně báli a vnímali ji méně negativně, se potom síla jeich bolestí zmírnila.

Co tedy dělat, pokud vás zasáhne chronická bolest hlavy? Pamatujte si, že mozek upřednostní jakýkoli jiný smyslový vstup před bolestí (proto například maminky intuitivně foukají na ránu svého děťátka). I když není vždy možné bolest „vypnout“ úplně, je možné ji zmírnit. Rozptýlení příjemnými podněty zvýší toleranci bolesti: ať už je to rozhovor, sledování filmu, fyzická aktivita, anebo dobré jídlo. Výzkum ukazuje, že nejhorší je jen ležet a soustředit se na bolest. Důležité je též přemýšlet o tom, co vaši bolest spouští a kdy odeznívá. Pokud máte často pocit, že vám může „vybouchnut hlava“ ze všeho, na co musíte myslet, bolest hlavy je jen způsob komunikace vašeho těla, že byste měli snížit nároky na sebe. Zdravý životní styl, techniky zvládání stresu a rozvinutý sociální život jsou nejlepší prevencí chronických bolestí.

Zdroje:

Crombez, G., Viane, I., Eccleston, C., Devulder, J., & Goubert, L. (2012). Attention to pain and fear of pain in patients with chronic pain. Journal of Behavioral Medicine, 36(4), 371-378. Ehde, D., Dillworth, T., & Turner, J. (2014). Cognitive-behavioral therapy for individuals with chronic pain: Efficacy, innovations, and directions for research. American Psychologist, 69(2), 153-166. Rieder, C. (2015, March 10). Approche psychologique de la douleur chronique. Forum en psychologie de la santé et psychosomatique, Université de Fribourg. Lecture conducted from Clinique Bernoise Montana. Windt, D., Hay, E., Jellema, P., & Main, C. (2008). Psychosocial Interventions for Low Back Pain in Primary Care. Spine, 33(1), 81-89.

Když mozek nefunguje správně: Část první

V našich článcích se více méně věnujeme tréningu mozku, nabízíme rady, jak svůj výkon v kognitivních úlohách zvyšovat, což je nakonec i samotným záměrem projektu Mentem. Ale následujících několik řádků bude věnováno právě opačnému fenoménu, a to stavu, kdy mozek nepracuje tak, jak má.

Na úvod příběh z historie. V roce 1848 pracovník amerických železnic Phineas Gage utrpěl vážnou nehodu. Lebkou mu po předčasném výbuchu nálože přeletěla kovová tyč, která zasáhla jeho čelní lalok. Gage zázrakem přežil. A ne jen to. Byl schopný normálního života, a přestože přišel o jedno oko, nevykazoval nijaký úbytek inteligence či kognitivních schopností. Na první pohled bol absolutně v pořádku, přesně takový jako před nehodou. To se však rapidně změnilo během prvních měsíců po propuštění z léčby. Gage nebyl schopný udržet si práci, jeho chovaní bylo drzé, nevhodné, často až extrémně nespolečenské. Později se přidaly problémy s alkoholem, finanční bankrot způsobený gamblerstvím. Zdá se, jakoby po tomto úraze Gage ztratil schopnost řídit se „zdravým rozumem“, schopnost rozhodovat se. Jeho příbuzní tvrdili, že ho nepoznávají, že už to není je ten stejný člověk. Americký neurovědec Antonio Damasio tvrdí, že Gageov případ, jako i mnohé podobné, ukazuje možnost, že v prefrontálnom kortexu, který měl Gage při nehodě zásadně poškozený, se nachází jakýsi řídicí mechanizmus, který mám pomáhá při rozhodovaní.

Další zajímavou skupinou případů jsou pacienti s rozděleným mozkem (split-brain patients). Přestože tento termín zni poměrně děsivě, jedná se o proceduru, která je indikována pacientem se silnou epilepsií. Kvalita života pacientů, kteří mají epileptický záchvat několikrát denně, je tak nízká, že lékaři v extrémních případech přistupují právě k této technice. Když epileptický záchvat vzniká u těchto pacientů v jednom bodě a následně se šíří do celého mozku, lékaři přetnu při operaci takzvané corpus callosum, což je spleť nervových vláken spojující levou a pravou hemisféru. Tím se zabráni šíření záchvatu z jedné hemisféry do druhé, intenzita záchvatů se podstatně snižuje a kvalita života pacientů rapidně zvyšuje. Tahle procedura je však občas spojena s bizarními vedlejšími účinky. Asi nejzásadnější z nich je takzvaný alien hand syndrome (syndrom cizí ruky), kdy pacienti po tomto zákroku ztrácejí kontrolu nad jednou ze svých rukou, což v praxi znamená, že jedna ruka si dělá absolutně co "jí napadne". Když si pacient zapíná košili, jeho "odcizená" ruka ji znovu knoflík po knoflíku rozepíná. Zdokumentovány jsou i případy, kdy byla tato "odcizená" ruka dokonce agresivní a nehledě na vůli svého majitele házela po okolí předměty. Přestože je takový život těžký, pacienti s rozděleným mozkem i tak jednohlasně tvrdí, že je to život pestřejší a jednodušší než ten před zákrokem.

Popisem případu Phinease Gage a pacienty s rozděleným mozkem končí první část dvoudílného seriálu o poruchách fungování lidského mozku. Ve druhé části tohoto krátkého seriálu o zvláštnostech, které mohou nastat, když náš mozek utrpí újmu, se podíváme na poruchy řeči (afázie) a na poruchy zrakové percepce. Další díl tedy nebude o nic méně zajímavý než ten, který jste právě dočetli.

Jak to je ve skutečnosti s Eskymáky? Mají opravdu několik názvů pro sníh?

Určitě jste se již setkali s informací, že obyvatelé severských zemí, kde sníh pokrývá zem většinu roku, mají právě pro sníh několik názvů, dokonce možná až několik desítek různých slov, či slovních kategorií, které popisují různé typy sněhu. Tento známý mýtus se rozšířil i na jiné kultury, například obyvatele Sahary a jejich kategorie pro písek. Popsaný efekt je údajně způsoben kvalitativně odlišným vnímáním příslušníků dané kultury a schopností rozlišit různé kategorie ať už písku na Sahaře nebo sněhu na severním pólu. Málokdo však ví, jak tento mýtus vznikl. Autory, kteří stojí za touto informací, jsou pánové Whorf a jeho kolega Sapir, kteří již v šedesátých letech vyslovili myšlenku, že jazyk, konkrétně jazykové kategorie, ovlivňují zrakové vnímání (známe ji pod názvem hypotéza jazykové relativity). Takže podle jejich názoru to, že určitá kultura má několik jazykových kategorií pro sníh, způsobuje kvalitativně rozdílné, přesnější vnímání samotného sněhu, jeho barvy, či struktury.

Tato myšlenka vědecký svět zajímá dodnes, přestože její původní forma, právě ta se sněhem u Eskymáků a pískem na Sahaře, už není středem akademického zájmu. Pozornost se později zaměřila hlavně na barevné kategorie a vnímání barev kulturami, které mají tyto kategorie diametrálně odlišné.

V experimentech se vědci zaměřili na zkoumání barevných kategorii a následně na rozpoznávání rozdílů mezi barvami ze stejné barevné kategorie (například různé odstíny modré) a rozdílné barevné kategorie (modrá a zelená). Příslušníci různých kultur absolvovali tento experiment a výsledky nebyly ani zdaleka tak jednoznačné, jak předpokládali Sapir a Whorf, když hypotézu jazykové relativity popisovali.

Zjištění odhalila, že ačkoli je rozpoznávání barev z různých barevných kategorií rychlejší, platí to pouze pro pravou polovinu zorného pole. Autoři to vysvětlují tak, že pravé zorné pole je spojeno s levou mozkovou hemisférou, kde jsou lokalizovány centra řeči (Brockova a Wernickeoho oblast) a tedy i centra jazykových kategorií. Tento výsledek podporuje myšlenku, že jazykové kategorie pomáhají při zrakovém vnímání, ale v běžném životě, kde využíváme obě oči a zorné pole nevnímáme jako rozdělené na pravou a levou část, je tento efekt zanedbatelný.

Z výzkumů vnímání barev různými kulturami, které využívají různé slovní kategorie pro barvy se tedy nepotvrdilo, že by naše slovní kategorie výrazně ovlivňovaly vnímání. Pokud bychom tyto poznatky aplikovali do původní hypotézy o Eskymáky a sněhu, pravděpodobně bychom přišli na to, že za eskymáckímy názvy pro sníh není jejich přesnější vnímání struktury a barvy sněhu, ale spíše období, kdy sníh napadl, nebo jeho množství.

Tento poměrně oblíbený mýtus je tedy pravdivý jen z malé části a v běžném životě je téměř nepostřehnutelný.

Zdroje:

Gilbert, A. L., Regier, T., Kay, P., & Ivry, R.B. (2006). Whorf hypothesis is supported in the right visual field but not the left. PNAS, 103( 2), 489–494. Kay, P,. & Kemton, W. (1984). What Is the Sapir-Whorf Hypothesis? American Anthropological Association, 86, 65-79. Regier, T., & Kay, P. (2009). Language, thought, and color: Whorf was half right. Trends in Cognitive Sciences, 30(10), 1-8.