Přeceňujeme vrozenost inteligence?
IQ testy a podobná měření nám často nutí představu inteligence jako něčeho vrozeného a neměnného. Co když je to ale úplně jinak – a chytří můžeme být všichni?
Matematika umí prokázat, že existují minimálně dva druhy nekonečna: spočetné a nespočetné. To nespočetné je větší než to spočetné – laicky může připomínat „nekonečno nekonečen“ položených vedle sebe. I inteligence kteréhokoli člověka se může chovat podobně jako to menší, spočetné nekonečno: být sice nějak limitovaná – ale zároveň potenciálně nekonečná. Hloupí lidé neexistují!
Některé teorie počítají s tím, že je inteligence do velké míry (třeba 80%) „vrozená“ nebo „dědičná“. Co to ale znamená? V praxi docela málo. Dědičnost se totiž neprojevuje ve vakuu – ale v prostředí (a v kontextu výchovy). A kdo je v jednom prostředí „vrozeně hloupý“, může být v jiném „vrozeně chytrý“.
Jak je to možné? Představte si, že vám na zahradě vyrostou krásné růže. Jsou ty krásné květy dané geneticky, nebo prostředím? Pokud by obojí fungovalo odděleně, mohli byste to jednoduše otestovat. Zasadili byste vedle růží kaktus, který by na jaře zplesnivěl, případně vydržel do podzimu a umrzl. Totožné prostředí s odlišným výsledkem – takže rozdíl musí tkvít v genech, řekli byste si.
Přirozeně se jedná o nesmysl. Pokud byste místo zahrádky na Vysočině pokus zopakovali v subtropech, nejspíš byste skončili s přesně opačným výsledkem: nádherně rozkvetlým kaktusem a uschlými růžemi. Nejde totiž ani o samotné geny, ani o samotné prostředí (a výchovu), ale o kombinaci obojího.
Sebelepší péčí o rostlinu byste v nevhodném prostředí dosáhli jen dílčího zlepšení. Podobně nekonečné sezení na kurzech a u IQ boosterů neudělá z hlupáka génia – pokud nezjistí, co ho brzdí. V kontextu naší civilizace to zřejmě nebude nedostatek vody, živin nebo tepla – ale spíš destruktivní procesy uvnitř, v těle, mozku a stylu přemýšlení každého člověka.
Jedním z nejzásadnějších je stres – a s ním spojená tělesná aktivace vhodná pro boj nebo útěk, ale nevhodná pro intelektuální výkony. Stres vede k množství fyziologických procesů, které mimo jiné odkrví mozek a stimulují aktivaci těch nervových center, která jsou určená pro okamžitou reakci. Převládnou reflexivní reakce, impulzivita, emoce – zatímco prefrontální části mozkové kůry, které jsou zásadní pro typicky lidské schopnosti, se utlumí.
Roli stresu v běžném životě dobře ilustruje Porgesova polyvagální teorie – teorie o třech různých reakcích na stres, které souvisí s činností bloudivého nervu (nervus vagus – proto také polyvagální). Za klidného stavu vysílá nervus vagus do útrob signály, že je všechno v pořádku; člověk dobře vnímá své okolí, cítí se pohodlně a všechno v těle pracuje, jak má.
V případě zvýšení stresu nad určitou úroveň, kterou člověk nezvládá, se člověk (pozvolně) „přepne“ do evolučně staršího módu – a reaguje činností sympatiku. Tělo zkrátka v průběhu pár set let civilizace nestačilo naučit, že většina současných stresorů a hrozeb vyžaduje úplně jiný způsob reakce, než jaké jsme získali v průběhu milionů let evoluce. Zpomalí se trávení, zrychlí dech a tep, zvýší pocení – a člověk se všemi dostupnými prostředky připraví na fyzickou aktivitu potřebnou k boji nebo útěku.
Pokud následně zjistí, že nepomůže ani boj nebo únik, „propadne se“ do historicky nejstaršího stádia – a znehybní. Pokud nelze utéct ani zvítězit, poslední, co zbývá, je strnout a doufat, že hrozba přejde. V tomto ani předchozím stavu samozřejmě zdaleka nehraje prim rozum a intelektuální a sociální schopnosti jsou omezené.
Podstatná část lidské hlouposti v konkrétním momentu tak nevychází z nějakého abstraktního „nedostatku IQ“ – ale z omezené schopnosti svou moudrost využít. Zásadní roli v tom hraje náchylnost ke stresu. Míra, do jaké je člověk dlouhodobě v klidu – a do jaké má 24/7 tělo napnuté k prasknutí, aby stihnul a zvládnul všechno, co po něm někdo (nebo on sám) chce. Vyplývající poselství je docela banální: uklidněte se – a zmoudříte.
5. dubna 2017
Vojtěch Pišl
