Dokážeme změnit svou osobnost? Část I.

Podobné články

Dokážeme změnit svou osobnost? Část II.

V minulém článku jsme psali o teorii osobnosti zvané Pětifaktorový model osobnosti. Dlouho se věřilo, že osobnost změnit nelze. Teprve až studie z roku 2013 ukázala, že to není pravda. Výzkumu se zúčastnilo osm tisíc Australanů, kteří vyplnili dotazník mapující jejich osobnostní rysy. Po čtyřech letech pak odpovídali opět na ty samé otázky. Výzkumníci byli přesvědčení, že rysy zůstanou stejné, ale oproti očekávání se změnily. A to natolik, že ovlivnily celkovou spokojenost se současným životem.

Pět důležitých faktorů k dosažení změny osobnostních rysů:

Ačkoli je tedy změna osobnosti možná, rozhodně nelze říct, že je jednoduchá. Nestačí jen odhodlání a vytrvalost, ale také jasná vize a představivost. Pokud i vy toužíte po změně, je důležité si nejprve uvědomit, které faktory jsou pro zdárný proces určující.

Víra ve změnu. Víra v dosažení cíle je jeden z nejdůležitějších předpokladů pro dosažení trvalé změny. Vzpomeňme například na známý placebo efekt. Funguje to ale i opačně - pokud jste přesvědčení, že se vám změna nepodaří, pak to tak pravděpodobně dopadne.

Silná vůle. Bude zapotřebí si uvědomit, že je to váš boj a musíte mít silnou touhu se změnit. Nikdo jiný to za vás chtít nemůže.

Vytrvalost. Bude to běh na dlouhou trať a možná se mu budete muset věnovat každý den alespoň chvíli.

Vize. Aby vaše motivace ke změně neslábla, měli byste být schopní si představit, jak bude váš život vypadat po dosažení cíle. Možná někoho zaskočí vaše nové chování, budete to však stále vy.

Odhodlání. Budou vás čekat překážky a často si při pádu „odřete koleno“. Někdy budete mít chuť se vším praštit. To je přirozené. Jde přece o zásadní změnu, která vám za to ale stojí.

Jak dosáhnout změny osobnostních rysů krok za krokem:

A nyní se dostáváme k samotnému postupu, jak dosáhnout změny osobnostních rysů. Zde je důležité brát jednotlivé kroky poctivě a žádný z nich nevynechat. Možná budete pro některý z nich potřebovat více času, takže si jej dopřejte.

Identifikujte konkrétní rys, který chcete změnit, a jasně jej pojmenujte. Zároveň si konkrétně definujte, o jakou změnu chcete usilovat. Čím přesněji a jednoznačněji tento bod pojmete, tím snazší budou další kroky.

Uvědomte si všechny své pocity, pozitivní i negativní, které se vám u pomyšlení na změnu vynořují. Buďte k sobě upřímní a připusťte si beze studu jakékoli pochyby a strachy. Následně si vytvořte plán, jak tuto negativitu eliminovat. Čím větší poměr pozitivních pocitů vám zůstane, tím budete mít větší šanci na úspěch.

Představujte si jasně a často, jací budete po dosažení změny. Mohou to být jakékoli situace a obrazy. Fantazii se meze nekladou. Toto je velmi důležitý krok, který byste neměli opomíjet. Dokážete tím naprogramovat svou mysl a cíl tak bude snadněji dosažitelný. Představy navíc dokáží spustit emoce, o kterých jste ani netušili. Tím se možná vrátíte do bodu 2, ale zcela jistě poznáte, že to není cesta zpět, ale vpřed.

Učte se a vzdělávejte, pokud postrádáte nějakou důležitou dovednost k dosažení změny. Člověk se pořád učí a dvojnásobně to platí v případě, kdy se snaží vymanit ze svých zajetých kolejí. Učení nemusí bolet a ani to nemusí být nuda. Učit se můžete i vzorem – najděte si někoho, kdo vám bude inspirací. Zvolte takovou cestu, která vám bude vyhovovat.

Poohlížejte se po příležitostech k nácviku. Jakmile se objeví situace, ve které opakovaně selháváte, na moment se zastavte. Uvědomte si, že právě toto je ta chvíle, kdy máte příležitost začít dělat věci jinak. Využijte ji.

Jak to může v praxi fungovat?

Petr má dlouhodobé problémy se svým kolegou z práce a chce to změnit. Jak bude postupovat, aby změny trvale dosáhl?

Krok 1, Identifikace: „Vztah s kolegou je špatný, protože jsem příliš konfliktní a nevrle reaguji na jeho nápady“. O jakou změnu chce usilovat: „Chci být vlídnější ke svému kolegovi, otevřenější jeho nápadům a budovat přátelský vztah“.

Krok 2, uvědomění pocitů: „Toužím po dobré atmosféře na pracovišti. Těší mě představa, že by mezi námi bylo méně napětí. Zároveň se ale obávám, že nepřijme má přátelská gesta a vyloží si je jako přetvářku. Už nemůžu získat jeho důvěru“. Eliminace negativity: „Není nic špatného na vstřícném chování. Nemusím být ze dne na den jako vyměněný. Pokud si kolega vyloží mou vstřícnost špatně, je to ve výsledku jeho škoda“.

Krok 3, fantazírování: „Na firemním jednání je příjemná atmosféra... Užíváme si obědovou pauzu a smějeme se dávným malichernostem. Chodíme spolu na florbal. Náš pracovní tým dosahuje lepších výsledků“.

Krok 4, získání informací: vztahům na pracovišti se věnuje bezpočet rozvojových publikací. Petr se může zeptat svých přátel, zda si podobnou situací také prošli a jak s tím pracovali. Nevrlou náladu může Petr zlepšit meditací nebo sportem. Co takhle zkusit večerní běhání? Anebo možná stačí kolegu lépe poznat.

Krok 5, využití příležitosti: Petr se rozhodne jednat. Kroky už zná z rozvojových knížek a denně tedy aplikuje teorii v praxi. Zpočátku to možná trochu „drhne“ a kolega zaujímá nedůvěřivý postoj. Petr ale pokračuje s nácvikem vlídnosti, kolegu se snaží lépe poznat a dokonce spolu zajdu na pivo. Atmosféra v týmu se uvolňuje a Petr zažívá důležitou zpětnou vazby svého snažení – vynaložené úsilí ke změně nebylo marné a je mu teď mnohem lépe, což dále prohlubuje jeho pozitivní změnu chování.

Závěrem

Teď už je možná zřejmé, proč naše novoroční předsevzetí často dopadají nezdarem. K dosažení změny osobnosti je toho zapotřebí mnohem více, než jen chtít. Možná ještě jedna rada na závěr: sdílejte. Protože jak se říká, sdílená radost z dobrodružství a úspěchu se dvojnásobí.

Zdroje:

https://blogs.psychcentral.com/childhood-neglect/2015/01/the-5-essential-steps-to-change-a-personality-trait/

https://link.springer.com/article/10.1007%2Fs11205-012-0006-z

Hřebíčková, M. (2011). Pětifaktorový model v psychologii osobnosti: Přístupy, diagnostika, uplatnění. Praha: Grada.

Teorie motivace podle Maslowa

Americký humanistický psycholog Abraham Harold Maslow se do paměti poválečných generací dostal díky své teorii hierarchie potřeb (1943), které nás motivují k veškerému našemu chování a jednání. Maslow věřil, že každý člověk má předpoklady k tomu, aby dosáhl životního naplnění, pouze k tomu musí překonat několik překážek v podobě naplnění nižších potřeb. Oproti tehdejšímu trendu, kdy se psychologické teorie zabývaly spíše tím „špatným“ v nás, to byla zajímavá změna a teorie nemohla zůstat bez povšimnutí.

Maslow rozdělil potřeby do pomyslné pyramidy podle toho, s jakou intenzitou na nás potřeby naléhají. V nižších patrech se nacházejí potřeby, které jsou důležité pro naše individuální i společenské přežití. Vyšší patra nejsou nutná pro přežití, ale přispívají k dlouhodobé spokojenosti a rozvíjí náš osobnostní potenciál. Ústředním principem této teorie je růst do vyšších sfér pomyslné pyramidy pouze za předpokladu uspokojení nižších potřeb.

A o které potřeby vlastně jde? Ve stručnosti se s nimi seznámíme:

Fyziologické potřeby - jde o vůbec nejzákladnější potřeby, díky jejichž naplňování je člověk naživu. Jde o potřeby, které zajišťují udržení rovnovážného stavu našeho organismu (tzv. homeostáza). Spadá sem potřeba jezení, dýchání, pohybu, spánku, rozmnožování, vyměšování, nebo například potřeba smyslové stimulace a odstraňování bolesti. Začne-li být některá z potřeb neuspokojena, tělo si velmi rychle vyžádá naši pozornost a úporně se hlásí o naplnění dané potřeby.

Bezpečí a jistota - další silnou potřebou je vyhýbání se nebezpečí, neznámým a ohrožujícím podnětům. Naplněním této potřeby je vyhledání jistoty, spolehlivosti a stability. Patrné je naplňování této potřeby ve chvíli, kdy zabezpečujeme svá obydlí nebo uzavíráme pojistky. Jistotu vyhledáváme v otázkách svého zdraví, zaměstnání nebo rodiny.

Sounáležitost a láska - potřeba, díky které udržujeme příbuzenské, partnerské a přátelské vztahy. Touha po intimitě, potřeba někam patřit, milovat a být milován. Sem spadá také život v komunitě lidí, se kterými nejsme jen pro pocit jistoty, ale právě pro pocit sounáležitosti. Tato prostřední potřeba chrání člověka před samotou, depresemi a úzkostností.

Uznání a sebeúcta - tato potřeba vychází z touhy člověka být uznán jak okolím, tak sám sebou. Mohlo by se zdát, že uznávat sám sebe je jednoduché, ale dosáhnut opravdové a ryzí sebeúcty může být dlouhý životní proces. Právě proto se tato potřeba nachází až téměř na vrcholu pyramidy. Ne každému se podaří tuto potřebu naplnit.

Seberealizace - potřeba rozvinout svůj potenciál, své schopnosti a talent. Potřeba osobnostního růstu, touha po vědění a estetických zážitcích. Na nejvyšším vrcholu si Maslow představoval ještě potřebu sebetranscendence neboli duchovní potřebu. Maslow definuje seberealizované osoby jako tvořivé, spontánní, bez předsudků, etické a nezávislé na vnějších autoritách. Ne každý má předpoklady obstát v potřebách seberealizačního charakteru. Pokud ano, přichází naplňování těchto potřeb obvykle až po období středního věku. Podle Maslowa se podaří uspokojit své potřeby růstu pouze u 1 % lidí.

Pětici potřeb rozdělil Maslow ještě na dvě skupiny – na potřeby nedostatkové a potřeby růstové. Do nedostatkových patří 1. až 4. skupina potřeb a daly by se shrnout jako ty, díky nimž si uchováváme fyzickou a psychickou pohodu. Do růstových potřeb patří 5. skupina –seberealizace, tedy rozvoj potenciálu, touha po vědění, duchovnu a estetice. Růstové se nazývají proto, že nám dávají možnost přesáhnout sami sebe.

To, jakým způsobem zacházíme s uvědomováním a uspokojováním svých potřeb, je značné závislé na kultuře, ve které se nacházíme. Ta může některé potřeby upřednostňovat a jiné opomíjet (například konzumerismus -1- na úkor duchovna -5-).

Kritika teorie

Maslowova teorie hierarchických potřeb bývá někdy zpochybňována příklady, kdy je jedinec navzdory svým neuspokojeným fyziologickým potřebám schopen dosáhnout pozoruhodných počinů. Jako příklad lze uvést židovské hudebníky v koncentračních táborech, kteří během svého strastiplného pobytu vytvořili nádherná orchestrální díla a měli možnost je spolu s ostatními vězni realizovat přímo v táborech. Podle kritiků k těmto počinům z oblasti růstových potřeb docházelo bez naplnění jakékoli potřeby z řad nedostatkových. Což značně nabourává hierarchickou teorii. Naštěstí i pro tento příklad existuje vysvětlení. Proto, aby člověk mohl seberealizačně tvořit, není natolik nutná psychofyzická pohoda v daný moment, ale fakt, že si uspokojením základních nedostatkových potřeb jedinec prošel v průběhu svého života. Pokud tedy někdo prožije klidné dětství, nechybí mu základní zajištění, láska rodičů a úcta okolí (potažmo sebeúcta), získá pak předpoklady k úspěšnému uspokojování růstových potřeb. Může pak nastat situace, která vše dobré převrátí v katastrofu, ale najdou se (a našli) jedinci, kteří rostou na úkor těmto událostem.

Cenové kotvy: Čísla, která ovlivňují vaši útratu

Vzpomínáte si, jak řešil nepříjemné povinnosti hrdina dobrodružných románů Tom Sawyer? Z pracného a zdlouhavého natírání plotu udělal zábavu, kterou mu mohli ostatní jen závidět. A když už závidí, proč jim rovnou celou práci nepřenechat a ještě na tom nevydělat? Tak Mark Twain ve své knize před více jak stoletím zachytil jev, který dokáže proměnit zábavu v práci a práci v zábavu. Jste si jistí, že dokážete jedno rozeznat od druhého?

Lidské preference bývají vrtkavé a stejně nestabilní může být i rozdíl mezi příjemným zážitkem a nepříjemnou povinností. Řekněme, že vám nabídnu slušnou částku za to, že budete účinkovat ve filmovém komparzu. Musíte se dopravit na natáčení, navléct se do kostýmu a procházet se sem a tam mezi kulisami. Ke všemu si to nakonec se slibovanou odměnou rozmyslím a žádné peníze vám nenabídnu, takže se do práce můžete pustit leda zadarmo. Předpokládám, že teď už se do ní příliš nepohrnete. Ale co kdybych začala jinou nabídkou? Můžete si zahrát ve filmu! Dostanete kostým a budete se pohybovat mezi skutečnými kulisami. Takovou možnost nemá každý a samozřejmě si za ni budete muset náležitě zaplatit. A co teprve když vám tahle příležitost spadne do klína úplně zadarmo! První nabídka nastavila laťku a druhou s ní budete chtě nechtě srovnávat. Když byli při jednom z výzkumů účastníci rozděleni do dvou skupin a každá dostala jinou nabídku, jednou na placený a podruhé na proplácený poslech recitace, zájem zúčastnit se jí zadarmo později vyjádřilo podstatně více těch, kteří byli nejdříve seznámeni s nutností za ni zaplatit. Možná si říkáte, že nejste hloupí, víte, že se komparzu platí, a na podobnou nabídku byste rozhodně nekývli. Ale co když žádnou podobnou předchozí zkušenost nemáte? Věděli byste, jestli za zážitek s chutí zaplatit, nebo peníze sami požadovat?

Jsme bytosti zvyku a návaznosti. Naše volby se odvíjí od těch předchozích. Jakmile poprvé něco koupíme za určitou sumu, částka se nám dostane pod kůži a řídí naše další rozhodnutí. Tahle sudička nám tedy předurčuje, kolik jsme ochotní za stejné nebo podobné zboží utratit. Zkuste se teď zamyslet nad věcmi, které běžně kupujete. Je jejich přínos nebo potěšení, které vám přináší, úměrné částce, kterou jste na ni museli vydělat, nebo jste si prostě zvykli? To, že jste se jí vy a mnoho dalších konzumentů podřídili, ještě nezaručuje, že je opravdu rozumná. Klidně by totiž mohla být stanovena i náhodně. Když výzkumníci předvedli studentům zboží v hodnotě od deseti do sta dolarů, položili jim otázku, jestli by si daný předmět koupili za cenu určenou náhodným dvojčíslím. To představovalo výchozí bod pro jejich odpověď na druhý dotaz: Kolik byste byli ochotní za něj maximálně zaplatit? Lidé s vyšším počátečním číslem pak za zboží nabízeli vyšší sumy než ti, kteří náhodou dostali číslo nižší. Dokážete si představit, že za víno dobrovolně zaplatíte o 80% víc jen díky nahodilé cifře, která stála na počátku vašeho rozhodnutí?

Není snadné přiznat si, že naše představa o hodnotě věcí je poněkud mlhavá a snadno ovlivnitelná. Pokud ale jednou u pokladny zahoříte neodolatelnou touhou udělat prodavačce obsáhlou přednášku na téma „za nás byl chleba levnější“, zkuste si vzpomenout, že cenové kotvy dřímou i ve vaší hlavě.

Zdroj:

Ariely, D., Loewenstein, G., & Prelec, D. (2006). Tom Sawyer and the construction of value. Journal of Economic Behavior and Organization, 60(1), 1-10.

	Mgr. Tereza Procházková
	Absolventka jednooborové psychologie na FF MU v Brně. V minulosti působila jako terapeutka EEG biofeedbacku, kde se poprvé seznámila s problematikou trénování mozkových funkcí. Ve spolupráci se sdružením Cerebrum a FN Bohunice se v současnosti věnuje kognitivně rehabilitačnímu tréninku osob po poranění mozku.	osobnost teorie osobnosti zvyk extraverze

Přečtěte si náš blog