Přečtěte si náš blog

Einsteinův mozek

Albert Einstein zemřel r. 1955 v Princetonu (New Jersey, USA) na výduť aorty. Bylo mu 76 let.

Někteří tvrdí, že Einstein daroval v poslední vůli svůj mozek k vědeckým účelům, jiní říkají, že svolení k tomu dal Eisteinův syn s podmínkou, že závěry zkoumání budou publikovány v odborných časopisech.

Nicméně, Eisnteinův mozek byl sedm a půl hodiny po jeho smrti vyňat z těla. Pitvu na Princetonské univerzitě prováděl dr. Thomas Stoltz Harvey. Ten mozek vyňal, zvážil a odnesl ho do laboratoře Pensylvánské univerzity. Tam Einsteinův mozek vyfotografoval z mnoha úhlů, rozkrájel na 240 malých kousků, a dalších 2000 tenkých plátků, z nichž některé si ponechal a další předal vedoucím patologům. Teprve po 20 letech novinář Steven Levy odhalil patologovo malé tajemství.

Co jsme se dozvěděli z tohoto geniálního mozku?

Vědecké výzkumy zjistily, že Eisteinova genialita nespočívala v neobvyklé velikosti mozku, který vážil 1230g (průměrná váha lidského mozku je 1300 – 1400 g). Nebyl tedy velký, zato byl ale mimořádně komplikovaný a měl neobvyklou anatomii.

Einstein měl nadprůměrný počet gliových buněk, které jsou zodpovědné za podporu a výživu neuronů. To mohlo být způsobeno neobykle vysokou mozkovou aktivitou, protože mozek výživu prostě potřeboval. Nicméně tento rozdíl byl statisticky významný v levém parietálním laloku, který je součástí asociačních oblastí mozkové kůry, které jsou zodpovědné za inkorporaci a syntézu informací z mnoha jiných mozkových oblastí.

Jeho mozek měl tenší kůru, nicméně s vyšší hustotou neuronů.

Corpus callosum, které zodpovídá za komunikaci mezi oběma hemisférami, bylo o 20% širší a obsahovalo tedy více neuronových spojení, než u běžné populace. To mohlo vést k lepší komunikaci mezi oběma hemisférami.

Fotografie mozku ukazují zvětšenou Sylviovu rýhu (která rozděluje parietální lalok na dvě části), ale zároveň také to, že její část chyběla. Teoreticky to mohlo způsobit rychlejší přenos informací mezi neurony této oblasti.

Spodní oblast temenního laloku v obou hemisférách byla oproti průměru o 15% větší. Tato oblast je důležitá pro vizuální a prostorové myšlení, matematické úvahy a trojdimenzionální představy.

Celý Einsteinův život byl podobně jako jeho mozek neobvyklý. Při vědeckém zkoumání jeho mozku byly zjištěny jisté anatomicko-strukturální zvláštnosti, které mohly být důsledkem jeho geniality, nicméně také důsledkem některých událostí jeho života (osobnostní charakteristiky, setkání s Milevou, studium matematiky s rozvinutějším intelektem, apod.) a pomalejší pracovní tempo.

Vědeckým zkoumáním také prošly mozky některých dalších géniu a slavných osobností. Ale o tom zase někdy příště.

Zdroje: Wiki

Využíváme jenom 10% kapacity mozku?

Žádný vědecký objev moderní psychologie nedává za pravdu rozšířenému mýtu, podle kterého „průměrný člověk využívá jenom 10% kapacity svého mozku.“ Jak je ale možné, že je tak rozšířený?

Za nejpravděpodobnější kořeny tohoto omylu je považován výrok jednoho z prvních psychologů - Williama Jamese, který se ve svém díle Energie lidí vyjádřil, že lidé za život rozvinou jenom 10% jejich skrytých mentálních schopností. Odkazoval tím na vágní, blíže nespecifikovaný pojem mentální energie. Za další možný zdroj omylu se považují pokusy slavného neurovědce Wildera Penfielda, který při elektrické stimulaci různých částí mozku zjistil, že stimulace některých oblastí nevede k žádným vnějším projevům. To byly ale neurovědy 30let a dnes už víme, že každá buňka v mozku plní spolu s ostatními určitou funkci. Myslím, že dalším možným zdrojem podpory pro mýtus se stal objev gliových buněk, které vedle neuronů tvoří asi 85% objemu mozku. Donedávna se jejich funkce podceňovala a mělo se za to, že pouze drží mozek pohromadě (odsuď jejich jméno – glia = latinsky lepidlo) a jsou odpovědné za jeho zásobení živinami a kyslíkem. Opak je ale pravdou a proto zase nemůžeme dát 10 procentnímu mýtu za pravdu.

Pokud jste doteď mýtus pokládali za pravdivý, nemusíte se cítit špatně, ukazuje se, že zhruba polovina učitelů v Nizozemí i Anglii mu také věří.

Jakkoliv mýtus vznikl a byl podporován, nic z toho, co dnes o mozku víme, nám nedovoluje uvažovat o jeho opodstatněnosti. Dokonce, i když oddychujeme nebo spíme, jsou některé části mozku téměř stejně aktivní jako přes den. Také u závažných poškození mozku (po mozkových příhodách nebo úrazech), kdy odumírá nebo je poškozeno méně než několik procent buněk mozku, je omezení funkčnosti nervové soustavy rozsáhlé a výrazně ovlivňuje život člověka. Kdybychom 90% mozku nepotřebovali, jakékoliv jeho poškození by se obešlo bez tak závažných následků.

Jak by mohl pod tlakem evoluce přežít organizmus, kterému mozek funguje jenom na deset procent a spotřebuje nato pětinu energie celého organizmu?

Abychom se vrátili zpátky k Williamu Jamesovi, domnívám se, že jeho odkaz je poněkud subtilnější. Každý z nás by dokázal zaběhnout půlmaraton, nebo si zapamatovat hlavní města všech států země. Ale potenciál jako takový nestačí a pro rozvinutí všech našich možností je zapotřebí vůle a práce. A možná těch 10% je naším potenciálem – v energii našich svalů, kapacity plic, kapacity paměti – a naše snažení představuje zbylých 90% cesty k úspěchu.