Přečtěte si náš blog

Na vlně extáze – fenomén Flow (část I.)

Možná jste už někdy zažili situaci, kdy vás nějaká činnost pohltila natolik, že jste zapomněli na plynutí času a vše kolem. Dokonce i sami na sebe. Mohlo tak uplynout pět i deset hodin, aniž byste pomysleli na hlad, žízeň nebo únavu.

Jde o zvláštní stav mysli, který se nazývá Flow fenomén. Do češtiny se nejčastěji překládá jako plynutí. Okrajově se o něm zmínil už třeba antický myslitel Marcus Aurelius nebo vídeňský psychiatr Viktor Frankl, jehož poutavá teorie smyslu života se opírá o vlastní přežití koncentračního tábora. S ucelenou teorií fenoménu Flow však přišel až americký psycholog maďarského původu, který vlastní poněkud krkolomé jméno - Mihaly Csikszentmihalyi (výslovnost je přibližně tato: Miháj Číksentmiháji). Flow fenomén právem náleží do směru tzv. pozitivní psychologie, která se zabývá aspekty, jež nám zpříjemňují život a činí nás šťastnými. Při prožitku Flow-plynutí totiž zažíváme pocity smysluplnosti a energizujícího nadšení, které může vést až k prožitkům extáze.

Co je to Flow

Pojďme nyní zabrousit trochu hlouběji do fenoménu Flow. Jeho teorie je prostá, ale o to geniálnější. Pracuje totiž se dvěma proměnnými a tím jsou 1) dovednost člověka a 2) náročnost úkolu. Představíme-li si těžký úkol, k jehož provedení nemáme odpovídající dovednosti, nečiší z toho nic dobrého. Pravděpodobně nás totiž bude zužovat pocit napětí, úzkost a obava ze selhání. Je-li naopak úkol příliš jednoduchý, ale dovednost vysoká, budeme se potýkat buď s nudou, nebo si příjemně odpočineme.

Pokud je mezi dovedností a náročností souhra, je napůl vyhráno. Záleží totiž ještě na jedné věci – na intenzitě obou proměnných, byť jsou sebelépe sehrané. Je-li úkol zároveň jednoduchý a naše dovednost ne zrovna oslňující, nastává pocit apatie. Ten zažíváme například u nekonečného přepínání televizních kanálů – to od nás totiž nevyžaduje nic než mačkání ovladače. Teprve když se náročnost i dovednost zvyšují, nastává to pravé zaujetí a pocit smysluplnosti – tedy Flow. Pokud máme to štěstí, že vykonáváme nad míru těžký úkol, který nám jde krásně od ruky, můžeme se dostat až do stavu extáze.

Jak prožíváme Flow

Lidé, kteří zažívají stav extáze (extrémní Flow), popisují své pocity jako naprostou ztrátu pojmu o čase a sobě samém. Jen sledují například své ruce, které jakoby oddělené od těla tvoří symfonii nebo román. Pocit kontroly a přemýšlení „jak na to“ je minimální – není ani zapotřebí, stejně jako když se necháváme unášet opravdovým proudem vody. Zároveň však nejde o bezmyšlenkovitost a pocit „vymytého mozku“. Právě naopak.

Csikszentmihalyi spolu s psycholožkou Jeanne Nakamurou (2001) popsali okolnosti vzniku stavu Flow. Některé z nich se mohou vyskytovat izolovaně, ale to ještě nemluvíme o Flow v tom pravém slova smyslu. Pro zážitek toho správného „plynutí“ by totiž měly být přítomny všechny tyto okolnosti:

Výzkumy Csikszentmihalyiho dokazují, že stav Flow není kulturně podmíněný. Probíhá stejně u lidí z celého světa, z odlišných kulturně-sociálních zázemí. A netýká se zdaleka pouze umělců. Flow můžeme zažít prakticky při každé činnosti, pokud splňuje „pravidla plynutí“ znázorněné v grafu výše. Můžeme tak zažívat šťastné chvíle jak u sportu, tak při chirurgickém zákroku (pochopitelně ze strany operatéra) nebo u vykonávání domácích prací.

Protože fenomén Flow si zaslouží mnohem více prostoru, budeme se mu věnovat i v dalším článku. Dozvíte se například, jak Flow ovlivňuje naše kognitivní funkce a co se při něm odehrává v celém těle.

Zdroje:

Pozornost, change blindness

Pozornost je jedna ze základních poznávacích schopností, které lidé (a nejen my, v živočišné říši je schopnost detekovat nebezpečí otázkou života a smrti) využívají při orientaci ve světě. Původ má v poplachové reakci, kterou vyvolává neznámý podnět, a která u živočichů probudí pud bojovat nebo utéct na základě toho, jak moc nás podnět ohrožuje. Tato evoluční výhoda včas se rozhodnout, zda naše okolí momentálně představuje hrozbu a utéct, nebo naopak nabízí možnost družit se, objevit potravu, nás dovedla až na vrchol potravního řetězce.

Naše pozornost operuje s obsahy, které vnímáme smysly, do pozornosti se dostávají i naše vzpomínky, tedy obsahy paměti, emoce a city.

Na první pohled by se mohlo zdát, že pozornost je jedna z poznávacích (kognitivních) funkcí, které nejsou ničím takříkajíc kontroverzní. Ve skutečnosti je ale výzkum pozornosti zajímavější a obsáhlejší, jak se zdá.

Vědci popsali fenomén, který se objevuje napříč výzkumnými skupinami, kde při prezentaci dvou téměř identických obrázků lišících se pouze jedním, často podstatným detailem, které se na monitoru účastníkovi výzkumu objevují vždy jen na malou chvíli (několik milisekund) a jsou při prezentaci od sebe odděleny obrázkem jednobarevným, lidé nejsou schopni určit, co se na obrázku mění. V dalším klasickém experimentu výzkumníci pustili účastníkům video, kde si dva týmy asi pěti lidí házely basketbalový míč. Úkolem účastníků bylo spočítat, kolikrát si hráči míč hodí. Po několika krátkých minutách sledování videa prošla hrací plochou postava oblečená v kostýmu gorily. Účastníci byli tak soustředěni na počítání hodů, že jen velmi malé procento z nich si gorilu skutečně všimlo i přesto, že se nacházela ve středu hrací plochy a představovala poměrně velký podnět zasahující do hry týmů. Tento fenomén se nazývá slepota vůči změně (change blindness; Simons & Rensink, 2005). Tyhle úkoly jsou jednoduše dohledatelné na internetu i široké veřejnosti a je to zajímavá forma, jak se přesvědčit o tom, že naše pozornost má limity, o kterých jsme dosud netušili. Velmi zajímavé je také to, že pokud byl účastníkům úkol popsán, byli přesvědčeni o tom, že by si změny určitě všimli. Evidentně máme na naši pozornost velká očekávání a předpokládáme, že je téměř bezchybná.

Fenomén slepoty vůči změně je vysvětlován různě, jedním z vysvětlení je, že naše zraková pozornost je přitahována pohybem v zorném poli, který indikuje změnu. V zmíněných případech tedy pohyb selhává v přitažení pozornosti k podnětu, přestože je tento podnět jakkoli výrazný. Slepota vůči změně nám nebrání ve fungování v běžném životě, ale když vás příště kamarád či kolega nepozdraví na ulici, může to být tím, že jste v jeho zorném poli v té chvíli představovaly právě zmiňovanou "gorilu".

Zdroj: