Přečtěte si náš blog

Mozkové hemisféry

Položíme-li vedle sebe mozek a polovinu celé „koule“ vlašského ořechu, najdeme zde jistou podobnost, tedy alespoň na první pohled. Dvě půlky ořechu jsou podobné jako dvě poloviny mozku, zvané hemisféry (sféra = koule, hemi = poloviční). Obě hemisféry jsou spojené složitou neuronální sítí zvanou kalózní těleso (corpus callosum), která umožňuje jejich vzájemnou komunikaci.

Mozkové hemisféry nejsou, ani jako žádný párový orgán v lidském těle, zcela identické a souměrné. V zásadě se však nejedná o dvě poloviny mozku, jak obvykle slýcháme, ale o dvě poloviny tzv. koncového mozku, což je vývojově nejmladší část lidského mozku. Povrch hemisfér je tvořen mozkovou kůrou, která má typicky šedavé zbarvení. Ta se skládá ze závitů, které jsou od sebe odděleny tzv. rýhami. Tímto způsobem se zvyšuje i funkční povrch mozkové kůry.

Zjištění specializací mozkových hemisfér

Už v 19. století vědci zjistili, že poranění mozku na určitých místech v levé hemisféře souvisí s deficitem schopnosti řeči. K teorii funkční specializace hemisfér přispěl však významnou měrou v 60. letech 20 století americký neurofyziolog Roger W. Sperry, který za to byl oceněn Nobelovou cenou. Sperry pracoval s epileptickými pacienty. Aby zabránil šíření se epileptického záchvatu z jedné hemisféry do druhé, protnul pacientům corpus callosum. Došlo k vymizení epileptických záchvatů, a pacienti se mohli zpět vrátit do běžného života. Současně však u těchto pacientů bylo po provedení zákroku pozorováno „zvláštní chování“. Díky tomuto Sperry dospěl k teorii funkční specializace hemisfér. Nutno podotknout, že tento zákrok se provádí v určitých případech do dneška, avšak s pomocí moderních technologií, a odstraní se pouze malinká část kalózního tělesa.

Co která hemisféra obstarává?

Levé hemisféře se připisují především funkce jako analytické myšlení, matematicko - logické schopnosti, řečové schopnosti, vědecké uvažování, psaní, počítání, motorické reakce, pojem o čase, atd. Zatímco pravá hemiféra hostí funkce jako celostní myšlení, intuice, sluchové vjemy, představivost, tvořivost, hudba a umění či denní snění.

Pozdější výzkumy ale ukázaly, že mozek není bezpodmínečně tak dichotomní, jak se zpočátku myslelo. Obě hemisféry spolu úzce spolupracují, i když někdy, díky neuronální plasticitě, mohou do jisté míry v případě potřeby (tj. poškození), přebírat funkce té druhé. Například matematické schopnosti jsou nejsilnější, když obě hemisféry pracují dohromady (díky komunikaci přes kalozní těleso).

Např. levá hemisféra se specializuje na zachytávání zvuků, která tvoří slova, a pracuje na složení slov, nicméně nemá monopol na  zpracování jazyka. Zatímco pravá hemisféra je citlivější na emoční aspekty řeči, které převádí řečového rytmu, který je nositelem intonace a důrazu. Více čtěte zde (Angličtina)

Plasticita mozku

Lidský mozek je tvořen desítkami miliard nervových buněk – neuronů. Každá z těchto buněk je přitom spojena až s desetitisícem dalších. Do nedávné doby panoval názor, že jediné buňky, které se v těle neobnovují jsou buňky mozkové. Moderní metody výzkumu mozku však tento mýtus vyvrátily.

Stimulací mozku lze obnovovat mozkové buňky

Díky nejnovějším přístrojům lze mapovat činnost mozku a lze dlouhodobě sledovat vliv činností na jeho strukturu. Bylo opakovaně prokázáno, že stimulací určitých mozkových center dochází ke zlepšování jeho příslušných stávajících funkcí. Plasticita mozku je potvrzována funkčním zobrazování mozku a může být simulována např. v neuronových sítích. více

Mozek a mícha, jako centrální nervová soustava, je vysoce plastický. Denně vzniká až několik tisíc nových nervových buněk. více, ke stažení z CUNI Díky plasticitě neuronů se v podstatě člověk stimulací příslušných mozkových center vyvinul do dnešní podoby. A vyvíjí se dál.

Pokrok probíhá neustále

" "Současná děcka se nechtějí učit a jsou drzá." "Vyučovaná látka je nezajímá a neposlouchají." "Drogují, kouří a chlastají!" "Jó za našich starých dobrých časů, to fugovalo jinak". Docela časté komentáře, které můžeme slýchávat kole sebe. Včetně označení kauzální příčiny. My dospělí jsme dávno evolučně zastaralí, proto domnívat se, že současné děti musí být stejné jako my před 20 a více roky, je jednen z nejzásadnějších omylů dospělých. "

zdroj

Vývoj mozku od narození

Mozek a jeho základy se utváří prakticky ihned od početí. Už během prenatálního vývoje a v obodbí po narození je mozek nejtvárnější a nejcitlivější vůči stimulaci. Proto taky naše ranné zážitky rozhodujícím způsobem ovlivňují náš celý další život. Neznamená to ovšem, že posadíme naše děti k počítači a budeme po nich chtít maximální výkony. Mozek zraje v průběhu celého dospívání a během něho uzrávají různé kognitivní funkce. Děti je třeba proto stimulovat postupně s ohledem na jejich věk a v co největší možné variabilitě činností. Ale musíme si dát velký pozor na to, abychom je nepřetěžovali. V dospělém věku si své činnosti zpravidla řídíme již sami a stále máme potenciál se rozvíjet právě díky plasticitě mozku, v podstatě až do vysokého stáří.

Stimulací mozku ke změnám v neuronové síti

Výzkumy v této oblasti prokazují, že vlivem stimulace různých mozkových center dochází k pozitivním strukturálním změnám v neuronové síti. Laicky řečeno, mozkové buňky, které jsou přenašečem signálu, vykazují nárůst ať už ve své stavbě či ve smyslu nárůstu jejich počtu. Proto platí, že u lidí, kteří svůj mozek nijak pozitivně nestimulují a netrénují, dochází ke snížení (nejen) kognitivních funkcí. To lze však díky neuronální plasticitě napravit vhodným tréninkem. Jedním z nástrojů je pak právě online Mentem trénink.

Mozek se umí uzdravit i po úrazu

Plasticita mozku, nebo chcete-li jeho přizpůsobivost, se pozitivně projevuje v případě mozkových poranění nejrůznějšího původu. Pokud došlo ke zranění v některém z center zodpovědných za určitou funkci, tuto funkci, vlivem stimulace, tréninku a odborné neurorehabilitace přebírá některá z alternativních či sousedních oblastí. V odborných kruzích je známo mnoho případů, kdy zcela dříve zdravý člověk prošel některým ze závažných mozkových traumat, zranění, a díky následné odborné péči i vlastní snaze a tréninku se opět uzdravil. Až následná pitva ukázala rozsáhlá poranění mozku. I přesto byl ale tento člověk díky snaze a pomoci plnohodnotně žít svůj život.

Tyto zkušenosti a další výzkumy lékaře dovedli právě k již výše zmíněným poznatkům o mozkové plasticitě a jeho schopnosti přebírat funce zničených oblastí, eventuelně restrukturalizace, nebo-li přeuspořádání neuronových funčních sítí pro obnovení některých kognitivních a dalších funkcí mozku.

Einsteinův mozek

Albert Einstein zemřel r. 1955 v Princetonu (New Jersey, USA) na výduť aorty. Bylo mu 76 let.

Někteří tvrdí, že Einstein daroval v poslední vůli svůj mozek k vědeckým účelům, jiní říkají, že svolení k tomu dal Eisteinův syn s podmínkou, že závěry zkoumání budou publikovány v odborných časopisech.

Nicméně, Eisnteinův mozek byl sedm a půl hodiny po jeho smrti vyňat z těla. Pitvu na Princetonské univerzitě prováděl dr. Thomas Stoltz Harvey. Ten mozek vyňal, zvážil a odnesl ho do laboratoře Pensylvánské univerzity. Tam Einsteinův mozek vyfotografoval z mnoha úhlů, rozkrájel na 240 malých kousků, a dalších 2000 tenkých plátků, z nichž některé si ponechal a další předal vedoucím patologům. Teprve po 20 letech novinář Steven Levy odhalil patologovo malé tajemství.

Co jsme se dozvěděli z tohoto geniálního mozku?

Vědecké výzkumy zjistily, že Eisteinova genialita nespočívala v neobvyklé velikosti mozku, který vážil 1230g (průměrná váha lidského mozku je 1300 – 1400 g). Nebyl tedy velký, zato byl ale mimořádně komplikovaný a měl neobvyklou anatomii.

Einstein měl nadprůměrný počet gliových buněk, které jsou zodpovědné za podporu a výživu neuronů. To mohlo být způsobeno neobykle vysokou mozkovou aktivitou, protože mozek výživu prostě potřeboval. Nicméně tento rozdíl byl statisticky významný v levém parietálním laloku, který je součástí asociačních oblastí mozkové kůry, které jsou zodpovědné za inkorporaci a syntézu informací z mnoha jiných mozkových oblastí.

Jeho mozek měl tenší kůru, nicméně s vyšší hustotou neuronů.

Corpus callosum, které zodpovídá za komunikaci mezi oběma hemisférami, bylo o 20% širší a obsahovalo tedy více neuronových spojení, než u běžné populace. To mohlo vést k lepší komunikaci mezi oběma hemisférami.

Fotografie mozku ukazují zvětšenou Sylviovu rýhu (která rozděluje parietální lalok na dvě části), ale zároveň také to, že její část chyběla. Teoreticky to mohlo způsobit rychlejší přenos informací mezi neurony této oblasti.

Spodní oblast temenního laloku v obou hemisférách byla oproti průměru o 15% větší. Tato oblast je důležitá pro vizuální a prostorové myšlení, matematické úvahy a trojdimenzionální představy.

Celý Einsteinův život byl podobně jako jeho mozek neobvyklý. Při vědeckém zkoumání jeho mozku byly zjištěny jisté anatomicko-strukturální zvláštnosti, které mohly být důsledkem jeho geniality, nicméně také důsledkem některých událostí jeho života (osobnostní charakteristiky, setkání s Milevou, studium matematiky s rozvinutějším intelektem, apod.) a pomalejší pracovní tempo.

Vědeckým zkoumáním také prošly mozky některých dalších géniu a slavných osobností. Ale o tom zase někdy příště.

Zdroje: Wiki

Wikipedia conVERTER: fyzici osobnosti.ca: Albert Einstein Wikipedia: Einsteinův mozek Einsteinův mozek pod lupou DeenaMedia WiseGeek: Jak se liší Einsteinův mozek od normálního

Jak to je ve skutečnosti s Eskymáky? Mají opravdu několik názvů pro sníh?

Určitě jste se již setkali s informací, že obyvatelé severských zemí, kde sníh pokrývá zem většinu roku, mají právě pro sníh několik názvů, dokonce možná až několik desítek různých slov, či slovních kategorií, které popisují různé typy sněhu. Tento známý mýtus se rozšířil i na jiné kultury, například obyvatele Sahary a jejich kategorie pro písek. Popsaný efekt je údajně způsoben kvalitativně odlišným vnímáním příslušníků dané kultury a schopností rozlišit různé kategorie ať už písku na Sahaře nebo sněhu na severním pólu. Málokdo však ví, jak tento mýtus vznikl. Autory, kteří stojí za touto informací, jsou pánové Whorf a jeho kolega Sapir, kteří již v šedesátých letech vyslovili myšlenku, že jazyk, konkrétně jazykové kategorie, ovlivňují zrakové vnímání (známe ji pod názvem hypotéza jazykové relativity). Takže podle jejich názoru to, že určitá kultura má několik jazykových kategorií pro sníh, způsobuje kvalitativně rozdílné, přesnější vnímání samotného sněhu, jeho barvy, či struktury.

Tato myšlenka vědecký svět zajímá dodnes, přestože její původní forma, právě ta se sněhem u Eskymáků a pískem na Sahaře, už není středem akademického zájmu. Pozornost se později zaměřila hlavně na barevné kategorie a vnímání barev kulturami, které mají tyto kategorie diametrálně odlišné.

V experimentech se vědci zaměřili na zkoumání barevných kategorii a následně na rozpoznávání rozdílů mezi barvami ze stejné barevné kategorie (například různé odstíny modré) a rozdílné barevné kategorie (modrá a zelená). Příslušníci různých kultur absolvovali tento experiment a výsledky nebyly ani zdaleka tak jednoznačné, jak předpokládali Sapir a Whorf, když hypotézu jazykové relativity popisovali.

Zjištění odhalila, že ačkoli je rozpoznávání barev z různých barevných kategorií rychlejší, platí to pouze pro pravou polovinu zorného pole. Autoři to vysvětlují tak, že pravé zorné pole je spojeno s levou mozkovou hemisférou, kde jsou lokalizovány centra řeči (Brockova a Wernickeoho oblast) a tedy i centra jazykových kategorií. Tento výsledek podporuje myšlenku, že jazykové kategorie pomáhají při zrakovém vnímání, ale v běžném životě, kde využíváme obě oči a zorné pole nevnímáme jako rozdělené na pravou a levou část, je tento efekt zanedbatelný.

Z výzkumů vnímání barev různými kulturami, které využívají různé slovní kategorie pro barvy se tedy nepotvrdilo, že by naše slovní kategorie výrazně ovlivňovaly vnímání. Pokud bychom tyto poznatky aplikovali do původní hypotézy o Eskymáky a sněhu, pravděpodobně bychom přišli na to, že za eskymáckímy názvy pro sníh není jejich přesnější vnímání struktury a barvy sněhu, ale spíše období, kdy sníh napadl, nebo jeho množství.

Tento poměrně oblíbený mýtus je tedy pravdivý jen z malé části a v běžném životě je téměř nepostřehnutelný.

Zdroje:

Gilbert, A. L., Regier, T., Kay, P., & Ivry, R.B. (2006). Whorf hypothesis is supported in the right visual field but not the left. PNAS, 103( 2), 489–494. Kay, P,. & Kemton, W. (1984). What Is the Sapir-Whorf Hypothesis? American Anthropological Association, 86, 65-79. Regier, T., & Kay, P. (2009). Language, thought, and color: Whorf was half right. Trends in Cognitive Sciences, 30(10), 1-8.