Prostorová orientace a představivost

Podobné články

Pozornost

je schopnost zaměřit a soustředit se na určitý děj nebo objekt. Její funkcí je vpouštět do vědomí omezený počet prvků, dějů či informací. Má ochrannou funkci, chrání před zahlcením a přetížením informacemi, přičemž do vědomí vpouští informace, které jsou pro nás v určitém ohledu prioritně významné. Zaměření pozornosti je ovlivňováno vůlí, motivy a pocity.

Pozornost můžeme dělit mimo jiné na:

aktivní neboli záměrnou – je cílená, vůlí řiditelná, například, když hledáme něco na stole, když se soustředíme na nějakou činnost, třeba učení, soustředění se na řešení nějakého úkolu, atp. pasivní neboli bezděčnou – něco upoutá naši pozornost, např. cinknutí klíčů, nečekaná událost, kontrastní prvek či děj, hrozící nebezpečí, fyzické podněty – bolest, hlad, atp. selektivní – pozornost zaměřená na jednu oblast, jeden prvek, děj, vnímání otatních je potlačeno
difúzní – rozptýlená pozornost, schopnost udržet pozornost na více věcí zároveň

Mezi vlastnosti pozornosti počítáme:

vytrvalost neboli schopnost soustředit se delší dobu na jeden podnět koncentrace neboli schopnost udržet pozornost na jednu věc za současného ignorace vnímání věcí ostatních rozsah neboli kapacita souvisí s tím, na kolik prvků zároveň jsme schopni se soustředit výběrovost neboli schopnost soustředit se na určitý výsek reality dráždivost neboli práh citlivosti na další potenciálně rušivé podněty, než na které je pozornost primárně soustředěna) kolísání neboli kolísání intenzity pozornosti, slouží k ochraně před vyčerpáním distribuce neboli překlápění pozornosti mezi jednotlivé podněty zaměstnávající naši aktuální pozornost

Když mozek nefunguje správně: Část druhá

V prvním dílu miniseriálu o poruchách fungovaní mozku jsme se podívali bliž na mechanické poškození prefrontálního kortexu, které vede až ke změně osobnosti postiženého a k neschopnosti racionálních rozhodnutí. Také jsme se dozvěděli, jak se lečí epilepsie a jaké jsou občasné bizarní následky této léčby. V druhém díle se seznámíme s poruchou řeči, afázii, a podíváme se bliž na jednotlivé druhy afázií. Dále také zjistíme, jakými těžkostmi trpí pacienti s prozopagnózou, poruchou zrakové percepce, kdy pacient nedokáže rozpoznávat lidské tváře.

První skupinu poruch tedy tvoří poruchy řeči, afázie. Ty mohou vzniknut po mrtvici, odstranění nádoru či mechanickém poškození mozku v oblasti řečových center. Afázie muže mít dvojí průběh. Na jedné straně máme afázií plynulou, tedy Wernickeho afázii, pojmenovanou právě podle oblasti, spojenou s touto poruchou. Plynulá afázie, ji neurologové nazývají proto, že se vyznačuje plynulým mluvením bez významu. Pacient nemá problém produkovat slova a věty, ale věty nedávají smysl, často se objevují neologizmy, tedy nová slova, která si pacient vymyslel. Také je pro pacienta problematické porozumět řeči druhých, identifikovat význam. Na druhé straně hovoříme o Brockově afázii, opět pojmenované podle oblasti v mozku, Brockovho centra řeči. Tato porucha je naopak neplynulá. Pacient produkuje slova velmi těžko, jeho řeč zní, jakoby si nemohl na jednotlivá slova vzpomenout. Věty jsou jednoduché, často se vyjadřuje jen jednoslovně, ale jeho vyjádření mají smysl, slova jsou zasazené do kontextu správně, nenastává problém s porozuměním řeči.

Bezpochyby se dá tvrdit, že obě formy afázie jsou pro pacienta i jeho okolí velmi frustrující, ale při plynulé formě afázie je ztracený význam, takže rozumná verbální komunikace s pacientem v podstatě není možná.

Řeč a celková schopnost verbální komunikace je určitě jednou z oblastí lidského života, která se dá jen těžko kompenzovat. Poruchy zrakové percepce, které mají svůj původ v mozku, jako prozopagnóza, můžu však přinášet komplikace, které si zdravý člověk dokáže představit jen s velkými těžkostmi. Pacienti s takzvanou prozopagnózou nejsou schopní rozpoznávat lidské tváře. Dokážu ohodnotit, že jde o tvář podle jejích častí, ale nedokáží identifikovat jejího majitele. Dokonce při pohledu do zrcadla nevědí, že se vlastně dívají na sebe. Fenoménem prozopagnózy se zabýval i Oliver Sacks ve své populárně-vědecké knize „Muž, který si spletl manželku s kloboukem“. Táto zábavná kniha formou krátkých esejí popisuje různé poruchy a diagnózy, se kterými se autor střetl po čas svojí neurologické praxe.

V tomto díle série o poruchách mozku jsme se seznámili s řečovými poruchami - afáziemi a jejich různými formami. Také jsme se dozvěděli o poruše vnímaní tváří. Na závěr tohoto seriálu doporučím knihu Olivera Sackse, kde si můžete o problematice rozšířit obzory.

Genetika a mentální výkon

Čeho všeho můžeme tréninkem dosáhnout? Jak veliké jsou naše schopnosti? Dokážeme víc, než si myslíme? Kde jsou naše hranice? Existují vůbec nějaké?

Na příkladu fyzického cvičení si zkusíme přiblížit některé aspekty tréninku mentálního.

Člověk se rodí s určitou genetickou výbavou. Geneticky je dané v podstatě všechno. Tělesné proporce, dispozice i vlastnosti. Výška, barva očí, krevní skupina, barva vlasů, délka prstů, sklony k obezitě, k srdečním chorobám, tělesná specifika (např. albinismus, některé choroby jako porucha krevní srážlivosti a další) i abnormality (např. Downův syndrom, anencefalus, ...). Geneticky dané jsou i hraniční možnosti fyzického výkonu. Například délka nohou u běžců či agilita či ohebnost u gymnastů, apod.

Předurčeni k úspěchu?

V dětství se obvykle pozná, které dítě má vlohy ke které činnosti. Děti nadané pro sport navštěvují sportovní kroužky, kde se jejich vlohy rozvíjí, zlepšuje se jejich kondice, trénuje se jejich ohebnost, agilita, buduje se specifická svalová hmota. Pravidelným tréninkem se pracuje na rozvoji těchto a dalších dílčích dovedností. Některé děti z kroužků odejdou pro "nedostatek talentu", nebo protože je to prostě nebaví, jiné ukončí sportovní "kariéru" během střední školy, a některé se začnou sportu věnovat profesionálně. Ani tady však není zdaleka vyhráno. Republikové mistrovství může vystřídat mistrovství celosvětové, či Olympiáda.

Není pochyb, že vrcholoví sportovci tvrdě dřou, pravidelně trénují, a s podporou odborného týmu (trenéři, lékaři, nutriční specialisté, psychologové, ad.) pracují na co nejlepších výsledcích a nejvyšších výkonech. A přece, zpravidla vyhrává jen jeden. Jen jeden je nejlepší. V dané disciplíně, v dané kategorii, v daném roce, v daném věku. Proč všichni, kteří tak tvrdě dřeli nedosáhli stejného - tak dobrého výkonu? Pomineme-li vhodnou "konstelaci hvězd", dávku štěstí a další vedlejší faktory, odpověď se stáčí k jediné odpovědi. Na "vině" je genetika. Vrcholoví sportovci rozvíjejí vlohy vhodné ke sportu až k hranicícm svých možností. Už jen kvůli tomu, že soupeř je např. o tři centimetry vyšší, může skočit do výšky o něco víc, a to i navzdory tomu, že tento svůj nedostatek mohu kompenzovat větší svalovou silou v nohách, ev. rukách, ohebností i mrštností. Ale ruku na srdce, kdo z nás má v běžném pracovním životě čas zkoušet, kam až jeho fyzické schopnosti sahají?

Oproti tomu jsou děti, které takovou příležitost nedostanou, a jejich vlohy rozvíjeny nejsou. Proto mohou děti, jejichž vlohy rozvíjeny jsou, dosáhnout v určitých ohledech lepších výsledků, než děti, jejichž vlohy mohou být pro danou oblast lepší, ale rozvíjeny nejsou. Je důležité vědět, že rozvoj určitých schopností závisí nejen na genetické dispozici, ale i na vlivu prostředí. Prostředí totiž svou stimulací působí na určitou oblast genů, které se díky této stimulaci mají možnost "realizovat". Pokud je stimulace prostředí na organismus stereotypní, ostatní geneticky podložené vlohy možnost k realizaci nedostanou. A to je škoda.

Duševní trénink funguje na podobném principu

Podobně to funguje i s tréninkem duševních, potažmo mentálních dovedností. Podívejte se například na herce. Celý život trénují paměť, a další mentální schopnosti, a mohou se učit další role až do vysokého věku. Příznivý mentální výkon se také odráží v jejich duševní a nezřídka i fyzické svěžesti. Obchodník trénuje komunikační a prezentační dovednosti, i když se mu zpočátku nemusí moc dařit, s postupným tréninkem neustále zlepšuje prodejní strategie. Podobně jsou na tom učitelé či vědečtí pracovníci. Profesionální řidiči, letečtí dispečeři či piloti, to jsou profese náročné na pozornost a práci pod tlakem. Tam, kde z počátku musí investovat více energie do činností potřebných pro výkon profese, po čase jsou díky tréninku investice menší a výkonnost lepší. Díky tomu i nabytým zkušenostem se potom mohou posouvat na vyšší, třeba i řídící pozice. Navíc se tyto schopnosti, potřebné pro výkon jejich profesí, pozitivně odrazí i v jejich dalším životě.

Oproti fyzickému, je to s mentálním tréninkem přece jen jednodušší, protože ho můžeme provádět z domova, nebo prakticky kdekoli, kde je online připojení (při moderních technologiích to může být i cestování vlakem či autobusem, kavárna, atp.). I přesto se na něj v našich podmínkách zapomíná více než na trénink fyzický.

Představivost

je schopnost vytvářet paměťové představy. Představa je potom uvědomění si jevu nebo podnětu, který na nás v současné době nepůsobí. Představy jsou naší intepretací dříve reálně vnímané skutečnosti. Představy se lze dále rozlišovat například na vizuální (fotografie, obličej kamaráda, letopočty), sluchové (písně, zvuky), pohybové (tanec), prostorové, atd.

Každý člověk má zastoupeny všechny typy představivosti, ale některý z nich může být dominantní. Existují např. sluchové typy, které si snáze zapamatují informace, když je slyší (někteří studenti si např. místo zapisování poznámek nahrávají přednášky na diktafon), vizuální typy (kreslí si schémata), pohybové typy (zapisují si poznámky – pohyb tužkou, ale zde hraje roli i vizualizace).

Nicméně je k vyvolání každé představy z paměti nutná jistá dávka aktivity vlastního vědomí, takže žádná představa (kromě představ eidetických), nereprodukuje zcela přesně realitu, nýbrž ji vždy nějakým, individuálně vlastním způsobem trošku pozmění.

Fantazie je schopnost vytvářet nové představy, které kromě obsahů uložených v paměti přidávají vždy něco nového. Resp. z obsahů v paměti uložených něco nového vytváří, něco co obsahuje nové prvky, například abstraktní umění, nová architektonická díla, příběhy, ... Hraje také důležitou úlohu při rozhodování a vytváření nových plánů.

Eidetické představy (řecky eidos=obraz) jsou představy, které se při vybavení blíží svou ostrostí a úplností předešlému vjemu. Někdy se setkáváme v tomto kontextu s výrazem "fotografická paměť".

"Neumíme si představit, co všechno si neumíme představit!"

– neznámý autor

"Všechno, co je v současnosti dokázáno, bylo v minulosti pouhou představou."

– William Blake

"Každé skutečné dobroudružství vzniká nárazem fantazie na skutečnost."

– Karel Čapek

	Mgr. Ivana Jakubeková
	Psycholožka, terapeutka. Absolvovala jednooborovou psychologii na FF MU v Brně. Mezi její další odborné vzdělání patří psychoterapeutický výcvik, kurzy a praxe v oblasti klinické psychologie a psychodiagnostiky. Osm let pracovala v Krizovém centru pro děti. V současné době pracuje v Pedagogicko-psychologické poradně a provozuje soukromou psychologickou praxi.	vývoj smysly prostorová orientace kognitivní funkce

Přečtěte si náš blog