Přečtěte si náš blog

Seznamte se s mozkem

" Mozek je aparát, jehož pomocí si myslíme, že myslíme. "

– Julian Tuwim

Mozek. Záhadný a nejméně prozkoumaný orgán lidského těla. Je nejsložitějším orgánem, jaký jsme kdy poznali. Díky němu se člověk ocitl na nejvyšší příčce pomyslného žebříčku zemského tvorstva, a stal se tak, jak se dnes s oblibou říká, jeho „pánem.

Trvalo však několik stovek tisíc let, než se mozek člověka a jeho předchůdců vyvinul do dnešní podoby. Nejstarší nález z rodu Homo je starý přibližně 2,33 milionů let, druh Homo Sapiens se datuje od období přibližně před 800 000 lety.

Od vřískotu po slova

Mozek člověka prošel dlouhým a složitým vývojem. Měnil se vždy podle toho, jak se člověk učil a přizpůsoboval prostředí a naopak - člověk neustále využíval zvětšující se nejen fyzické, ale i strukturální kapacity svého mozku ke stále specifičtějším činnostem, z nichž alespoň za všechny zmíníme řeč či používání nástrojů.

Díky plasticitě mozku (tedy jeho schopnosti reagovat na aktuální potřeby), se mozek neustále rozvíjel a rozvíjí, až se vyvinul do dnešní podoby, kdy jsme schopní vykonávat velmi specifické činnosti - od velmi jemných manuálních operací až po složité záměrné plánování.

Drobek, který má na starosti celé tělo

Mozek dnešního člověka váží necelých 1,5 kg, přibližně tedy asi 2 % lidské hmotnosti. Kontroluje a řídí všechny tělesné funkce, jako je např. srdeční činnost, dýchání, trávení, pohyb, řeč, ale i samotné myšlení, paměť či vnímání emocí.

Dlouhou dobu se tradovalo, že mozek využíváme jen asi z 10 %, ale moderní výzkumy ukazují, že celý náš mozek je v neustálé činnosti. Dokonce i když spíme, zpracovává a třídí informace, přehrává paměťové obsahy a jeho aktivita může někdy dosahovat i aktivity podobné při bdění. Mozek zkrátka „nikdy nespí“.

Mozek spolu s míchou tvoří centrální část našeho nervového systému a řídí všechno, co člověk dělá. Je složen z přibližně 50 - 100 miliard mozkových buněk, které nazýváme neurony. Mozkové buňky nejsou mezi sebou spojeny kontaktně, nýbrž je mezi nimi malá štěrbina, která přenáší signál z jedné buňky na druhou pomocí chemických látek, nazývaných neurotransmitery. Jeden neuron je pak spojen s až desetitisícem dalších.

Až 432 km/h

Zajímává je i rychlost šíření přenosu nervového vzruchu, která se pohybuje v rozmezí od 2 m/s až 120 m/s v závislosti na oblasti mozku. To znamená, že informace se naším malým mozkem může šířit až rychlostí 432 km/h! Mozek přitom neustále vysílá obrovské množství výbojů - jen matně si tedy dovedeme představit jeho komplikovanost a složitost.

To hlavní, co něm víme, jsme shrnuli v článku: Jak funguje mozek?

Využíváme jenom 10% kapacity mozku?

Žádný vědecký objev moderní psychologie nedává za pravdu rozšířenému mýtu, podle kterého „průměrný člověk využívá jenom 10% kapacity svého mozku.“ Jak je ale možné, že je tak rozšířený?

Za nejpravděpodobnější kořeny tohoto omylu je považován výrok jednoho z prvních psychologů - Williama Jamese, který se ve svém díle Energie lidí vyjádřil, že lidé za život rozvinou jenom 10% jejich skrytých mentálních schopností. Odkazoval tím na vágní, blíže nespecifikovaný pojem mentální energie. Za další možný zdroj omylu se považují pokusy slavného neurovědce Wildera Penfielda, který při elektrické stimulaci různých částí mozku zjistil, že stimulace některých oblastí nevede k žádným vnějším projevům. To byly ale neurovědy 30let a dnes už víme, že každá buňka v mozku plní spolu s ostatními určitou funkci. Myslím, že dalším možným zdrojem podpory pro mýtus se stal objev gliových buněk, které vedle neuronů tvoří asi 85% objemu mozku. Donedávna se jejich funkce podceňovala a mělo se za to, že pouze drží mozek pohromadě (odsuď jejich jméno – glia = latinsky lepidlo) a jsou odpovědné za jeho zásobení živinami a kyslíkem. Opak je ale pravdou a proto zase nemůžeme dát 10 procentnímu mýtu za pravdu.

Pokud jste doteď mýtus pokládali za pravdivý, nemusíte se cítit špatně, ukazuje se, že zhruba polovina učitelů v Nizozemí i Anglii mu také věří.

Jakkoliv mýtus vznikl a byl podporován, nic z toho, co dnes o mozku víme, nám nedovoluje uvažovat o jeho opodstatněnosti. Dokonce, i když oddychujeme nebo spíme, jsou některé části mozku téměř stejně aktivní jako přes den. Také u závažných poškození mozku (po mozkových příhodách nebo úrazech), kdy odumírá nebo je poškozeno méně než několik procent buněk mozku, je omezení funkčnosti nervové soustavy rozsáhlé a výrazně ovlivňuje život člověka. Kdybychom 90% mozku nepotřebovali, jakékoliv jeho poškození by se obešlo bez tak závažných následků.

Jak by mohl pod tlakem evoluce přežít organizmus, kterému mozek funguje jenom na deset procent a spotřebuje nato pětinu energie celého organizmu?

Abychom se vrátili zpátky k Williamu Jamesovi, domnívám se, že jeho odkaz je poněkud subtilnější. Každý z nás by dokázal zaběhnout půlmaraton, nebo si zapamatovat hlavní města všech států země. Ale potenciál jako takový nestačí a pro rozvinutí všech našich možností je zapotřebí vůle a práce. A možná těch 10% je naším potenciálem – v energii našich svalů, kapacity plic, kapacity paměti – a naše snažení představuje zbylých 90% cesty k úspěchu.

Když mozek nefunguje správně: Část první

V našich článcích se více méně věnujeme tréningu mozku, nabízíme rady, jak svůj výkon v kognitivních úlohách zvyšovat, což je nakonec i samotným záměrem projektu Mentem. Ale následujících několik řádků bude věnováno právě opačnému fenoménu, a to stavu, kdy mozek nepracuje tak, jak má.

Na úvod příběh z historie. V roce 1848 pracovník amerických železnic Phineas Gage utrpěl vážnou nehodu. Lebkou mu po předčasném výbuchu nálože přeletěla kovová tyč, která zasáhla jeho čelní lalok. Gage zázrakem přežil. A ne jen to. Byl schopný normálního života, a přestože přišel o jedno oko, nevykazoval nijaký úbytek inteligence či kognitivních schopností. Na první pohled bol absolutně v pořádku, přesně takový jako před nehodou. To se však rapidně změnilo během prvních měsíců po propuštění z léčby. Gage nebyl schopný udržet si práci, jeho chovaní bylo drzé, nevhodné, často až extrémně nespolečenské. Později se přidaly problémy s alkoholem, finanční bankrot způsobený gamblerstvím. Zdá se, jakoby po tomto úraze Gage ztratil schopnost řídit se „zdravým rozumem“, schopnost rozhodovat se. Jeho příbuzní tvrdili, že ho nepoznávají, že už to není je ten stejný člověk. Americký neurovědec Antonio Damasio tvrdí, že Gageov případ, jako i mnohé podobné, ukazuje možnost, že v prefrontálnom kortexu, který měl Gage při nehodě zásadně poškozený, se nachází jakýsi řídicí mechanizmus, který mám pomáhá při rozhodovaní.

Další zajímavou skupinou případů jsou pacienti s rozděleným mozkem (split-brain patients). Přestože tento termín zni poměrně děsivě, jedná se o proceduru, která je indikována pacientem se silnou epilepsií. Kvalita života pacientů, kteří mají epileptický záchvat několikrát denně, je tak nízká, že lékaři v extrémních případech přistupují právě k této technice. Když epileptický záchvat vzniká u těchto pacientů v jednom bodě a následně se šíří do celého mozku, lékaři přetnu při operaci takzvané corpus callosum, což je spleť nervových vláken spojující levou a pravou hemisféru. Tím se zabráni šíření záchvatu z jedné hemisféry do druhé, intenzita záchvatů se podstatně snižuje a kvalita života pacientů rapidně zvyšuje. Tahle procedura je však občas spojena s bizarními vedlejšími účinky. Asi nejzásadnější z nich je takzvaný alien hand syndrome (syndrom cizí ruky), kdy pacienti po tomto zákroku ztrácejí kontrolu nad jednou ze svých rukou, což v praxi znamená, že jedna ruka si dělá absolutně co "jí napadne". Když si pacient zapíná košili, jeho "odcizená" ruka ji znovu knoflík po knoflíku rozepíná. Zdokumentovány jsou i případy, kdy byla tato "odcizená" ruka dokonce agresivní a nehledě na vůli svého majitele házela po okolí předměty. Přestože je takový život těžký, pacienti s rozděleným mozkem i tak jednohlasně tvrdí, že je to život pestřejší a jednodušší než ten před zákrokem.

Popisem případu Phinease Gage a pacienty s rozděleným mozkem končí první část dvoudílného seriálu o poruchách fungování lidského mozku. Ve druhé části tohoto krátkého seriálu o zvláštnostech, které mohou nastat, když náš mozek utrpí újmu, se podíváme na poruchy řeči (afázie) a na poruchy zrakové percepce. Další díl tedy nebude o nic méně zajímavý než ten, který jste právě dočetli.