Jak (ne)spolehlivé jsou naše vzpomínky?
Psali jste si někdy deník? A zkoušeli jste se k němu vrátit o pár let později? Může vás překvapit, jak moc se vaše vzpomínky liší od toho, co jste si tehdy za čerstva zaznamenali. Něco jste upozadili, něco zveličili a něco úplně zapomněli. Navíc jste tato „bílá místa“ v paměti zřejmě zaplnili tím, co se vám jevilo jako pravděpodobné nebo smysluplné. Naše paměť nám o sobě vypráví příběh: o tom, kým jsme a čím jsme prošli. A tak na svou minulost nahlížíme optikou dneška a volné konce svazujeme do úhledných uzlíčků konzistence. Chceme si o svých blízkých pamatovat jen to dobré a zapomínáme to, co by se našim současným pocitům, přáním a potřebám příčilo.
Přitom si výborně vybavujeme i drobné detaily našeho života ve chvílích, kdy došlo k něčemu šokujícímu, emotivnímu nebo významnému. S jakými pocity jste odcházeli od maturity? Od koho jste se dozvěděli, že zemřela princezna Diana? A odkud jste sledovali tragický pád newyorských dvojčat?
Nakonec je ale také možné, že z paměti vylovíte i něco, co se vůbec nestalo. Sugestivní otázky, naléhání nebo opakování zavádějících informací může způsobit, že se z neprůhledné mlhy vaší paměti začnou vynořovat jasnější obrazy. Pokud už po tisící slyšíte, jak jste se v dětství na výletě ztratili a strýc vás nakonec našel ve společnosti úplně cizích lidí nebo jak se pod vámi na zamrzlém jezeře probořil led a podchlazeného vás nesli domů, můžete mít pocit, že si pád do ledové vody nebo cestu po vlastní ose skutečně vybavujete, i kdyby šlo ve skutečnosti o vašeho sourozence nebo o úplně smyšlený příběh. Strýc nemusí chtít rodičům přiznat, že to byl ve skutečnosti on, kdo se poněkud zapomněl a svěřil vás na hlídání obyvatelům vedlejší chatky, a voilà, falešná vzpomínka je na světě. Jindy se zase něco pokazí, auto uprostřed cesty skolí neznámá porucha nebo selže lidský faktor, a vy podlehnete dojmu, že už když jste do něj nastupovali, tušili jste, že se něco stane. „Já jsem od začátku věděl, že to takhle skončí,“ říkají zklamaní fanoušci při pohledu na výsledek sportovního utkání nebo zoufalí milenci, jejichž bývalá polovička si zrovna balí kufry. Ale zkuste se jich zeptat na začátku.
Máme tedy přehodnotit důvěru ve své vzpomínky a smířit se s tím, že to, co nám ukazují, není to, co se skutečně stalo? Pokud ale nemůžeme věřit své minulosti, co o sobě vlastně víme? Nepohltily by nakonec celou naši existenci pochybnosti? Ale to bychom zašli příliš daleko. Konec konců vám už asi nikdo nedokáže, že si svůj výlet nebo sevření ledové vody skutečně nepamatujete, třeba z jiného životního období. A snad vás uklidní, že i zapomínání má zřejmě svůj smysl. Představte si, jak zahlcená a neustále zaměstnaná by naše mysl byla, kdybychom si pamatovali i nejmenší detaily každého dne. Zapomínání je milosrdné. Záplava vzpomínek, zvlášť těch nepříjemných, provázející každý náš krok, by nám mohla viset na krku jako závaží a ztěžovat pohyb dopředu. Je ale na místě připustit si, že naše vzpomínky zachycují minulost podobně nepřesně jako fotografie, které stylizujeme, zdobíme a řadíme do alb, abychom minulost zaznamenali.
Zdroje:
Barnier, A.J., Hung, L., & Conway, M.A. (2004). Retrieval-induced forgetting of emotional and unemotional autobiographical memories. Cognition and Emotion, 18 (4), 457–477. Fischhoff, B. & Beyth, R. (1975). „I knew it would happen" - Remembered probabilities of once-future things. Organizational Behavior and Human Performance, 13, 1-16. Halford, W.K., Keefer, E., & Osgarby, S.M. (2002). “How Has the Week Been for You Two?” Relationship Satisfaction and Hindsight Memory Biases in Couples’ Reports of Relationship Events. Cognitive Therapy and Research, 26 (6), 759-773. Kizilöz, B.K. & Tekcan, A.I. (2013). Canonical categories in flashbulb memories. Applied Cognitive Psychology, 27(3), 352–359. Loftus, E.F., Coan, J.A., & Pickrell, J.E. (2014). Manufacturing false memories using bits of reality. In L. M. Reder, Implicit memory and metacognition (s. 195–220). New York: Psychology Press. Loftus, E.F. & Pickrell, J.E. (1995). The formation of false memories. Psychiatric Annals, 25, 720-725. Plháková, A. (2004). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.
21. července 2017
Mgr. Eva Krejčí
