Vliv bilingvní výchovy na vývoj dítěte
Bilingvismus neboli dvojjazyčnost vzniká, když si dítě v útlém věku přisvojí ne jeden, ale dva jazyky jako mateřské. Každý z rodičů bilingvního dítěte pochází obvykle z jiného kulturního prostředí a mluví na svého potomka svým rodným jazykem. Poměrně dlouho se vedly spory o to, zda tento styl výchovy dítě spíš nezatíží a nezpůsobí mu více nesnází, než výhod. Proces osvojení dvou mateřských jazyků totiž není vždy procházka růžovým sadem.
Vývoj bilingvní řeči
Dítě vnímá řeč už od narození. Přesněji řečeno, vnímá ji vlastně ještě před narozením - to se však zaměřuje spíš na intonaci a barvu hlasu, aby pak bylo schopno bezpečně rozpoznat hlas své matky. Co se však týče osvojování mateřštiny, vnímá dítě jazyk a jeho specifika už v prvním roce života. Postupně také daný jazyk napodobuje, což se tak na venek nemusí zdát, protože dětské procvičování řečových orgánů obvykle považujeme za univerzální žvatlání. Už v tomto období je ale dobré komunikovat s dítětem oběma jazyky, aby je rovnocenně přijalo za mateřské. Vhodné je, aby každý rodič mluvil na dítě pouze svým jazykem – může tak předejít přejímání gramatických a výslovnostních chyb, jejichž náprava může znamenat zbytečnou zátěž pro dítě.
V batolecím věku, tedy mezi 1 a 3 roky dítěte, dochází k prudkému vývoji řeči, nejen jejímu rozumění. Dítě tak má možnost si v komunikaci se svým okolím testovat, která slova patří do kterého „soudku“. Ne vždy je totiž přepínání řeči mezi dvěma jazyky natolik automatizované. V tomto věku vzniká také mnoho jazykových novotvarů. Vývoj řeči totiž není pouze přejímání slyšeného a zažitého. Je to kreativní proces, kdy dítě nachází nové a nové tvary, které poté zkouší aplikovat na komunikaci se svým okolím. U bilingvních dětí se pak nezřídka stává, že si touto tvořivou cestou vymyslí slovo, které je spojením obou mateřských jazyků a v reálném světě nedává valný význam.
Jak už bylo řečeno, ne vždy je bilingvní proces procházkou růžovým sadem. Období, které nastává v předškolním a raně školním věku, může být pro bilingvní dítě velmi náročné. Často v této fázi dochází ke zhoršení jazykových schopností. Důvodem bývají zvyšující se nároky spojené se školní docházkou. Na sebemenší zhoršení v oblasti komunikace navíc často reaguje i okolí dítěte. Širší rodinný kruh získává do rukou silný argument proti bilingvní výchově, ke které má apriori nedůvěru (obzvlášť v naší kultuře). Rodiče pod tlakem okolností mohou nad bilingvní výchovou chvilkově zapochybovat a byl by v tom čert, aby všechny tyto vlivy nekladly největší stres zpět na ramena dítěte. Na řadu pak může přijít například balbutismus (koktavost), zvýšená nervová dráždivost nebo časté noční pomočování.
Naštěstí velmi brzy po této krizi přichází zlepšení situace. Dítě jazykové nedostatky obvykle dohání a nadto mu bilingvismus přináší mnoho výhod. Mezi ně patří například schopnost rychleji se naučit cizí jazyk, vyvinutější abstraktní myšlení a kreativita. Za zmínku stojí také rozšířená kulturní identita a lepší uplatnění na trhu práce.
Využití v praxi
O tom, že je bilingvismus dobrá věc, se dnes již nevedou vášnivé spory. Naopak. Některé školy zavádějí do své výuky prvek zvaný CLIL (Content and Language Integrated Learning), který se snaží o podobný princip – tedy o to, aby se cizí jazyk stal přirozenou součástí komunikace. V praxi to vypadá například tak, že do výkladu v hodině dějepisu, fyziky, nebo dokonce tělocviku zahrne vyučující čas od času nějaké cizí slovíčko. Pro žáky nejde o rušící prvek, protože se nejedná o klasickou výuku daného předmětu v cizím jazyce, jak je tomu v některých specializovaných školách. Tato metoda se v českých školách teprve pomalu usazuje, ale z dosavadních výsledků je považována za velmi nadějnou.
22. listopadu 2016
Mgr. Tereza Procházková