Přečtěte si náš blog

Mozkové hemisféry

Položíme-li vedle sebe mozek a polovinu celé „koule“ vlašského ořechu, najdeme zde jistou podobnost, tedy alespoň na první pohled. Dvě půlky ořechu jsou podobné jako dvě poloviny mozku, zvané hemisféry (sféra = koule, hemi = poloviční). Obě hemisféry jsou spojené složitou neuronální sítí zvanou kalózní těleso (corpus callosum), která umožňuje jejich vzájemnou komunikaci.

Mozkové hemisféry nejsou, ani jako žádný párový orgán v lidském těle, zcela identické a souměrné. V zásadě se však nejedná o dvě poloviny mozku, jak obvykle slýcháme, ale o dvě poloviny tzv. koncového mozku, což je vývojově nejmladší část lidského mozku. Povrch hemisfér je tvořen mozkovou kůrou, která má typicky šedavé zbarvení. Ta se skládá ze závitů, které jsou od sebe odděleny tzv. rýhami. Tímto způsobem se zvyšuje i funkční povrch mozkové kůry.

Zjištění specializací mozkových hemisfér

Už v 19. století vědci zjistili, že poranění mozku na určitých místech v levé hemisféře souvisí s deficitem schopnosti řeči. K teorii funkční specializace hemisfér přispěl však významnou měrou v 60. letech 20 století americký neurofyziolog Roger W. Sperry, který za to byl oceněn Nobelovou cenou. Sperry pracoval s epileptickými pacienty. Aby zabránil šíření se epileptického záchvatu z jedné hemisféry do druhé, protnul pacientům corpus callosum. Došlo k vymizení epileptických záchvatů, a pacienti se mohli zpět vrátit do běžného života. Současně však u těchto pacientů bylo po provedení zákroku pozorováno „zvláštní chování“. Díky tomuto Sperry dospěl k teorii funkční specializace hemisfér. Nutno podotknout, že tento zákrok se provádí v určitých případech do dneška, avšak s pomocí moderních technologií, a odstraní se pouze malinká část kalózního tělesa.

Co která hemisféra obstarává?

Levé hemisféře se připisují především funkce jako analytické myšlení, matematicko - logické schopnosti, řečové schopnosti, vědecké uvažování, psaní, počítání, motorické reakce, pojem o čase, atd. Zatímco pravá hemiféra hostí funkce jako celostní myšlení, intuice, sluchové vjemy, představivost, tvořivost, hudba a umění či denní snění.

Pozdější výzkumy ale ukázaly, že mozek není bezpodmínečně tak dichotomní, jak se zpočátku myslelo. Obě hemisféry spolu úzce spolupracují, i když někdy, díky neuronální plasticitě, mohou do jisté míry v případě potřeby (tj. poškození), přebírat funkce té druhé. Například matematické schopnosti jsou nejsilnější, když obě hemisféry pracují dohromady (díky komunikaci přes kalozní těleso).

Např. levá hemisféra se specializuje na zachytávání zvuků, která tvoří slova, a pracuje na složení slov, nicméně nemá monopol na  zpracování jazyka. Zatímco pravá hemisféra je citlivější na emoční aspekty řeči, které převádí řečového rytmu, který je nositelem intonace a důrazu. Více čtěte zde (Angličtina)

Když mozek nefunguje správně: Část první

V našich článcích se více méně věnujeme tréningu mozku, nabízíme rady, jak svůj výkon v kognitivních úlohách zvyšovat, což je nakonec i samotným záměrem projektu Mentem. Ale následujících několik řádků bude věnováno právě opačnému fenoménu, a to stavu, kdy mozek nepracuje tak, jak má.

Na úvod příběh z historie. V roce 1848 pracovník amerických železnic Phineas Gage utrpěl vážnou nehodu. Lebkou mu po předčasném výbuchu nálože přeletěla kovová tyč, která zasáhla jeho čelní lalok. Gage zázrakem přežil. A ne jen to. Byl schopný normálního života, a přestože přišel o jedno oko, nevykazoval nijaký úbytek inteligence či kognitivních schopností. Na první pohled bol absolutně v pořádku, přesně takový jako před nehodou. To se však rapidně změnilo během prvních měsíců po propuštění z léčby. Gage nebyl schopný udržet si práci, jeho chovaní bylo drzé, nevhodné, často až extrémně nespolečenské. Později se přidaly problémy s alkoholem, finanční bankrot způsobený gamblerstvím. Zdá se, jakoby po tomto úraze Gage ztratil schopnost řídit se „zdravým rozumem“, schopnost rozhodovat se. Jeho příbuzní tvrdili, že ho nepoznávají, že už to není je ten stejný člověk. Americký neurovědec Antonio Damasio tvrdí, že Gageov případ, jako i mnohé podobné, ukazuje možnost, že v prefrontálnom kortexu, který měl Gage při nehodě zásadně poškozený, se nachází jakýsi řídicí mechanizmus, který mám pomáhá při rozhodovaní.

Další zajímavou skupinou případů jsou pacienti s rozděleným mozkem (split-brain patients). Přestože tento termín zni poměrně děsivě, jedná se o proceduru, která je indikována pacientem se silnou epilepsií. Kvalita života pacientů, kteří mají epileptický záchvat několikrát denně, je tak nízká, že lékaři v extrémních případech přistupují právě k této technice. Když epileptický záchvat vzniká u těchto pacientů v jednom bodě a následně se šíří do celého mozku, lékaři přetnu při operaci takzvané corpus callosum, což je spleť nervových vláken spojující levou a pravou hemisféru. Tím se zabráni šíření záchvatu z jedné hemisféry do druhé, intenzita záchvatů se podstatně snižuje a kvalita života pacientů rapidně zvyšuje. Tahle procedura je však občas spojena s bizarními vedlejšími účinky. Asi nejzásadnější z nich je takzvaný alien hand syndrome (syndrom cizí ruky), kdy pacienti po tomto zákroku ztrácejí kontrolu nad jednou ze svých rukou, což v praxi znamená, že jedna ruka si dělá absolutně co "jí napadne". Když si pacient zapíná košili, jeho "odcizená" ruka ji znovu knoflík po knoflíku rozepíná. Zdokumentovány jsou i případy, kdy byla tato "odcizená" ruka dokonce agresivní a nehledě na vůli svého majitele házela po okolí předměty. Přestože je takový život těžký, pacienti s rozděleným mozkem i tak jednohlasně tvrdí, že je to život pestřejší a jednodušší než ten před zákrokem.

Popisem případu Phinease Gage a pacienty s rozděleným mozkem končí první část dvoudílného seriálu o poruchách fungování lidského mozku. Ve druhé části tohoto krátkého seriálu o zvláštnostech, které mohou nastat, když náš mozek utrpí újmu, se podíváme na poruchy řeči (afázie) a na poruchy zrakové percepce. Další díl tedy nebude o nic méně zajímavý než ten, který jste právě dočetli.

Mozek a výživa I.

Palivem pro mozkovou činnost je glukóza. Tu tělo získávám štěpením cukrů. Mozek si neumí vytvářet zásoby energie, proto vyžaduje její neustálý příjem.

Co je to glukóza?

Glukóza je vlastně hroznový cukr, je nazývána také krevním cukrem. Je to jednoduchý cukr, který je obsažen v řadě přírodních cukrů, jako je např. maltóza, sacharóza, galaktóza a polysacharidy, např. škrob nebo glykogen. Glukóza se nachází v rostlinách jako jeden z produktů fotosyntézy. Vyskytuje se ve sladkých plodech ovoce a v medu. Kaloricky je stejně vydatná jako řepný cukr, ale má asi o 20% menší sladivost. Glukóza vzniká také štěpením složitých sacharidů, jako je například škrob, který se vyskytuje v bramborách, kukuřici a obilovinách.

Zásobujte svůj mozek

Pro energetické zásobení mozku glukózou jsou tedy nejvhodnější potraviny obsahující cukry. Ovšem pozor, neplatí úměra, že čím více sacharidů sníme, tím více bude náš mozek pracovat. Mozek si z krve odebere pouze potřebné množství glukózy pro svůj optimální výkon, zbytek energie, který není využit (ani pro další energetické potřeby organismu, např. činnost svalů), se přeměňuje na glykogen a ukládá se v těle jako zásoba energie. Ten se však v této podobě může uchovávat jen v určitém množství, takže další přebytky glukózy jsou přeměňovány na tuk. Mozek a červené krevní buňky přitom spotřebují za jeden den průměrně asi 150g glukózy.

Nejlepším zdrojem sacharidů, tedy cukrů, jsou celozrnné potraviny a sladké ovoce, které zároveň obsahují vlákninu, takže se glukóza uvolňuje během trávení postupně a dodává mozku tak energii kontinuálně, nikoli naráz.

Pozor ovšem na potraviny s vysokým obsahem škrobů.

Ty jsou stravovány poměrně rychle. Dochází k vysokému a relativně prudkému vzestupu hladiny krevního cukru, což podporuje zvýšenou produkci inzulínu. O to rychleji jsou potom stráveny a dostaví se hypoglykémie, což je pokles hladiny cukru v krvi. Mozek se tak dostane do útlumu, což nejběžněji známe při "poobědové únavě". Potom pocítíte hlad a kolotoč začne nanovo. Nehledě na to, že tímto procesem si zaděláváte na cukrovku II. typu.

Bez kyslíku mozek nepřežije déle než 6 minut

Mozek ovšem taktéž nemůže fungovat bez neustálého přísunu kyslíku. Ten se do něj dostává transportem krevním řečištěm. Pokud mozek nedostává kyslík po dobu od 4 do 6 minut, jeho tkáň odumírá. To je například problém při mozkové mrtvici, kdy díky nedostatečnému zásobení určitých cévek v mozku odumírá příslušná tkáň. Proto je kromě mozku také třeba pečovat o svůj srdečně cévní systém. Tělo i mozek je komplexní nástroj a proto je potřeba o něj pečovat ve všech ohledech – o celé tělo, ale i duši a psychický stav.

Abychom příliš neodbočili od tématu. Mozek a nervová tkáň spotřebovává asi 20% vdechnutého kyslíku. Nedostatek kyslíku postihuje jako první nervový systém. Při mírném nedostatku pociťujeme slabost, či chvilkovou nepozornost. Trvá-li nedostatek kyslíku déle, nastávají poruchy logického myšlení, krátkodobé paměti a smyslů, zejména zraku, poruchy hybnosti, ad.

Kyslík zlepšuje koncentraci, pozornost, paměť, zlepšuje spánek, přirozenou cestou odstraňuje bolesti hlavy, zpomaluje stárnutí, zvyšuje odolnost organismu, zklidňuje a stabilizuje nervový systém a je zdrojem dobré nálady.

Jak si zajistit dostatek kyslíku?

Nejlepším způsobem, jak dostat do těla a tedy i do mozku kyslík, je přiměřený pohyb. Kromě toho se hlava „pročistí“ a člověk přijde na jiné myšlenky. Také se odreaguje od činnosti spojené s mozkovým výkonem, eventuálně zatíží jiné mozkové okruhy než při řešení běžných denních úkolů. Při svalové zátěži se do mozku také vyplavují endorfiny, nazývané též „přírodní opiáty“ či „hormony štěstí“. Způsobují pocit spokojenosti a celkového úspěchu v životě.

Přísun kyslíku do mozku lze také regulovat uměle. Známé jsou tzv. kyslíkové bomby používané např. v lékařství.

Zdroje:

Wikipedia: Glukóza Wikipedia: Hypoxie Hypoxie Wikipedia: Endorfin

Můžeme silou mysli ovlivnit bolest?

Podle Mezinárodní asociace pro studium bolesti (IASP) trpí 20-40% populace chronickými bolestmi. Aby bolest mohla být považovaná za chronickou, musí trvat aspoň 3 měsíce, ale průměrně trvá až 7 roků. Tyhle bolesti nejsou vysvětlitelné porušením tkání či jinou fyziologickou příčinou. Nejčastěji nás trápí bolesti hlavy (40%) a zad (39%). Chronické bolesti znemožní každému pátému pacientovi běžné fungovaní natolik, že ztratí zaměstnaní. Ještě běžnějším důsledkům chronických bolestí jsou subjektivní pocity beznaděje a neschopnosti zvládat úlohy každého dne.

Melzack a Wall publikovali už v roku 1965 vrátkovou teorii bolesti. Táto teorie tvrdí, že bolest v mozku přechází „vrátky“, které můžu bolest vpustit s různou intenzitou. Faktory jako únava, deprese, hněv, nespavost, úzkost či izolace otvírají vrátka, čímž sníží práh bolesti a síla našich bolestí narůstá. Wilbert Fordyce v roku 1976 dodal, že naše vnímaní bolesti může být ovlivněno i učením – tedy reakcemi našeho okolí. Pokud se například k matce třech dětí, která trpí bolestmi zad, rodina začne chovat ve chvilkách bolesti lépe, může se podvědomě naučit, že bolest je pro ni výhodná.

Mnozí pacienti odmítají, že by bolest mohla být „jen v jich hlavě“. Příčiny bolestí jsou neznámé, ale ukazuje se, že psychoterapie dokáže bolesti aspoň zmírnit. V bernské klinice pro léčbu chronických bolestí používají tento experiment: pacienti mají ponořit ruku do ledové vody, soustředit se na to, co cítí a nechat jí tam, až dokud nebude bolest nesnesitelná. Pacienti takto průměrně udrží ruku v ledové vodě 100 sekund. V druhé možnosti se s pacientem po čas experimentu někdo baví: čas, po který je bolest snesitelná, se prodlouží na 120 sekund. Nakonec pokud jsou pacientovi po čas experimentu promítány obrázky (např. zvířata, cestování), ruku v ledové vodě udrží až 200 sekund. Rozptýlení tedy dokáže zdvojnásobit toleranci bolesti. Jedním ze základních terapeutických cílů je proto naplánovat pacientům trpícím bolestmi co nejvíc aktivit, které je dokážou od bolesti odpoutat.

Další metodou pro práci s bolestmi je biofeedback. Biofeedback nám ukazuje, jak se mění náš dech, tepová frekvence a další ukazatele v závislosti na naší činnosti. Pokud nás něco rozruší, učíme se, jak pomocí dýchaní či technik relaxace tělo opět sklidit. Jak jsme viděli výše, strach či hněv otvírá vrátka bolesti. Proto je důležité osvojit si techniky zvládání stresu a negativních emocí.

Výsledkem výzkumu Crombez et al. (2012) bylo poznaní, že v momentech nejsilnější bolesti se pacienti na bolest nejvíc soustředili, nejvíc se jí báli a k bolesti měli nejnegativnější pocity. Někteří pacienti se naučili bolest přijímat jako součást sebe. Díky tomu, že se bolesti méně báli a vnímali ji méně negativně, se potom síla jeich bolestí zmírnila.

Co tedy dělat, pokud vás zasáhne chronická bolest hlavy? Pamatujte si, že mozek upřednostní jakýkoli jiný smyslový vstup před bolestí (proto například maminky intuitivně foukají na ránu svého děťátka). I když není vždy možné bolest „vypnout“ úplně, je možné ji zmírnit. Rozptýlení příjemnými podněty zvýší toleranci bolesti: ať už je to rozhovor, sledování filmu, fyzická aktivita, anebo dobré jídlo. Výzkum ukazuje, že nejhorší je jen ležet a soustředit se na bolest. Důležité je též přemýšlet o tom, co vaši bolest spouští a kdy odeznívá. Pokud máte často pocit, že vám může „vybouchnut hlava“ ze všeho, na co musíte myslet, bolest hlavy je jen způsob komunikace vašeho těla, že byste měli snížit nároky na sebe. Zdravý životní styl, techniky zvládání stresu a rozvinutý sociální život jsou nejlepší prevencí chronických bolestí.

Zdroje:

Crombez, G., Viane, I., Eccleston, C., Devulder, J., & Goubert, L. (2012). Attention to pain and fear of pain in patients with chronic pain. Journal of Behavioral Medicine, 36(4), 371-378. Ehde, D., Dillworth, T., & Turner, J. (2014). Cognitive-behavioral therapy for individuals with chronic pain: Efficacy, innovations, and directions for research. American Psychologist, 69(2), 153-166. Rieder, C. (2015, March 10). Approche psychologique de la douleur chronique. Forum en psychologie de la santé et psychosomatique, Université de Fribourg. Lecture conducted from Clinique Bernoise Montana. Windt, D., Hay, E., Jellema, P., & Main, C. (2008). Psychosocial Interventions for Low Back Pain in Primary Care. Spine, 33(1), 81-89.