Přečtěte si náš blog

Co je to Mindfulness a jak může pomoci ve stáří – 2. díl

Životní styl a kultura západní společnosti, které jsou do značné míry ovlivněny neustále rostoucí globalizací, jsou postaveny na výkonu, maximální efektivitě a výsledcích. Doba se neustále zrychluje; často se nám děje, že si ani nepamatujeme cestu do práce, multitasking udává rytmus našeho dne a večer už jen vyčerpaní a přehlcení informacemi z okolí přicházíme domů. Tomuto se však dá velice snadno a elegantně předcházet – jak??

V minulém díle jsme si obecně nastínili, co je to mindfulness a jaký má vliv na mozek a další oblasti našeho zdraví. Kromě základní definice a popisu problematiky, je často výhodné uvést si ji také do protikladů – přispívá to k hlubšímu porozumění. V tomto případě si tedy vysvětlíme, co mindfulness není; za co je často zaměňována, co je a není jejím předmětem a jaký má význam ve stáří.

Problematika všímavosti

Všímavost je vrozenou schopností mysli, kterou disponuje do určité míry každý z nás; „jedná se o přirozenou schopnost nezaujatě pozorovat, zaznamenávat, znovupoznávat a pamatovat si prožívané psychické jevy“. Abychom tedy správně porozuměli pojmu všímavost, je třeba rozlišovat mezi těmito psychickými jevy a samotnými psychickými významy. Mezi psychické jevy řadíme v první řadě procesy mysli (paměť), psychické stavy (city) a psychické vlastnosti (charakter). Naopak psychické významy jsou konkrétní obsahy myšlenek a představ. Všímavost však zůstává vždy „nad“ těmito obsahy – to znamená, že samotný proces myšlení může být předmětem všímavosti, zatímco konkrétní myšlenka či obraz už ne. Zjednodušeně řečeno: pokud si vzpomenete na svoji poslední dovolenou v Řecku, jde o vzpomínání. Pokud si všimnete, že vzpomínáte, jde o všímavost.

Uvědomění si tohoto rozlišení v obsahu všímavosti je důležité především proto, že se vyvarujete chybám, kdy se lidé snaží „zastavit proud myšlenek“, odpoutat se pomyslně od svého těla či představovat si něco zvláštního až mystického. Naopak, všímavost znamená pozorovat a uvědomovat si se zájmem a trpělivostí, co se právě teď děje uvnitř i kolem nás; co vnímáme v těle a našimi smysly, jak to prožíváme, zda nás u toho napadají nějaké myšlenky a jak to spolu všechno souvisí.

Jak začít?

Bdělé všímavosti se může naučit každý. Nerodí se lidé, kteří jsou více „duchapřítomní“ než jiní. Všímavost je možné rozvíjet a posilovat pravidelným cvičením, a později ji implementovat do našeho každodenního života.

Klasickým a zcela nejzákladnějším nácvikem všímavosti, který je podobný meditaci, je zaměření se na dech:

Zaměření se na dech je tolik populární především proto, že se jedná o jednoduchý fyzický vjem, který nosíme pořád s sebou. Můžeme jej tak použít jako kotvu k přítomnosti. Mindfulness je nám dostupná nejen v tiché místnosti a stabilní poloze, lze ji praktikovat i během běžných každodenních činností – můžete si například všímat své chůze, nebo toho, jak vám chutná jídlo.

Nikdy není příliš pozdě

Důvodů, proč lidé začínají s mindfulness, je mnoho; některým slouží jako „duševní hygiena“ či oddech od náročného pracovního dne, jiným pomáhá vyčistit mysl od negativních myšlenek. Málo kdo však vnímá mindfulness jako investici do budoucna. Stejně jako je třeba dbát na zdravou stravu, pravidelný pohyb a návštěvu lékaře, abychom si ve stáří mohli užívat důchodu v zachovaném fyzickém zdraví, je třeba takto postupovat i v případě naší mysli. Tu můžeme „posilovat“ stejně jako sval, a to pravidelným nácvikem mindfulness.

Jak jsme již zmiňovali v minulém díle, praktikováním všímavosti dochází ke změnám ve struktuře mozku, což má pozitivní efekt na prevenci úzkostí a depresí, ale také na kognitivní schopnosti. Existuje řada výzkumů zabývajících se degradací kognitivních funkcí u seniorů a jejich možnou nápravu pomocí mindfulness metod. Výsledky jedné studie ukázaly, že u populace lidí nad 60 let došlo ke zpomalení přirozené degradace kognitivních funkcí, které jsou spojeny se stářím. Zda-li může praxe mindfulness kognici zcela „obnovit“ či dokonce „vylepšit“ je však zatím otázkou bádání a hlubšího výzkumu. Role mindfulness jakožto prevence úzkostí v pokročilém věku, které jsou často následkem stárnutí, je i přesto významná; depresivní ladění u starší populace je jedním z nejrozšířenějších psychologických problémů, který má dopad na celkovou kvalitu života

Závěrem

Mimo „vylepšené“ kognitivní schopnosti, jež jsme zmiňovali v prvním díle, je „vedlejší účinkem“ mindfulness praxe i celková vyrovnanost, duševní pohoda a vnitřní klid. Nejde však o to, hnát se za cílem, ale ocenit a plně prožít samotný proces všímavosti, aniž bychom očekávali její pozitivní přínos. Bez tohoto uvědomění se totiž budeme trápit a pomyšlení na meditaci nás akorát bude více stresovat, jelikož budeme mít pocit, že se nám nedaří ji „dělat správně“. Stejné je to ve sportu; pokud se budeme honit za vypracovanými svaly, samotná návštěva fitness centra se nám znechutí. Lidé tak dělají stejné chyby při nácviku všímavosti; snaží se odstranit myšlenky nebo mají pocit, že když budou usilovně meditovat, stanou se tak „moudřejším“ nebo lepším člověkem. Není nutné v tom hledat něco vyššího či komplikovaného, stačí jen na chvíli vypnout režim autopilota a plynout.

Zdroje:

Malinowski, P., & Shalamanova, L. (2017). Meditation and cognitive ageing: the role of mindfulness meditation in building cognitive reserve. Journal of Cognitive Enhancement. doi:10.1007/s41465- 017-0022-7.

Brown, K.W., Ryan, R.M. (2003): The benefits of being present: The role of mindfulness in psychological well-being. Journal of Personality and Social Psychology, 84, 822-848.

Benda, Jan (2007): Všímavost v psychologickém výzkumu a v klinické praxi.

Československá psychologie, 51, 2, 129-140.

Rozšiřující zdroje:

Jak začít s mindfulness: https://patrikedblad.com/habits/how-to-practice-mindfulness/

Jon Kabat-Zinn: https://www.youtube.com/watch?v=ULJSacYFzzQ&feature=youtu.be

Vytvoření prostoru pro meditaci: https://www.thebrecklife.com/creating-home-meditation-space.php

Mindfulness kurzy v ČR:      

Jaroslav Chýle: http://www.mbsr.cz

Jan Burian: http://praveted.info/mindfulness                                                                      

Michal Dvořák: https://bemindful.cz

Čtyři roviny psychoterapie po úrazu mozku

Psychoterapie léčí mysl i mozek – což z ní dělá vhodnou léčbu i v případě jeho poškození cévní příhodou nebo úrazem. Jenže různých psychoterapeutických přístupů jsou desítky a konkrétních terapií stovky. Které z nich jsou vhodné při poškození mozku?

Každý domácí kutil ví, že někdy pomůže kladivo, zatímco jindy se hodí spíš šroubovák. Totéž platí i při plánování terapie: klíčová je otázka, čeho vlastně chceme docílit. Ideálně bychom samozřejmě veškeré důsledky poškození mozku nechali zmizet mávnutím kouzelného proutku, jenže takový proutek medicíně chybí. Vedle samotného snižování přímých, biologických důsledků poškození tak mezi základní cíle patří i kompenzace ztracených funkcí. A hlavně co nejlepší kvalita života, protože uzdravený pacient je nejen ten, kterému se navrátilo co nejvíc funkcí – ale hlavně ten, kterému se žije dobře.

Studie o současné psychoterapii pacientů s poškozením mozku Od smyslu k redukci symptomů tak začíná rozlišením čtyř rovin uzdravování:

Na začátku byl Freud

Jak s čtyřmi rovinami uzdravování souvisí různé psychoterapie? Na jejich začátku stálo odhalení nevědomých procesů, které ovlivňují duševní život člověka. Z práce Sigmunda Freuda se rozvinuly psychoterapie nazývané hlubinné a psychodynamické, které lidské problémy vnímají v kontextu jeho nevědomí založeného na vrozeném temperamentu, výchově v dětství a prožitých traumatech. Člověku samotnému tyto souvislosti unikají – a terapeut je expertem, který je umí odhalit. Pacientovi tak pomůže pochopit skryté procesy, které ovládají jeho chování, aby se stal svým vlastním pánem.

V jednadvacátém století vychází z psychodynamických kořenů například relační psychoanalýza, která se zabývá mezilidskými vztahy. Lidé totiž svému okolí nepřizpůsobují jenom chování, ale podle náznaků blízkých lidí upravují i myšlení a prožívání. Příkladem mohou být docela obyčejná uklidňující slova přátel nebo rodiny – ale i méně zjevná vodítka v jejich chování, podle nichž můžeme třeba usuzovat, jestli je v určité situaci na místě nechat se obsluhovat druhými, nebo překonat nesnáze a obsloužit se sám. Následky úrazu logicky naruší předchozí rovnováhu ve vztazích – a psychoterapie ji může pomoci obnovit a vrátit tak člověku možnost těžit z uspokojivých vztahů s ostatními lidmi.

Kognitivně-behaviorální terapie cílí na problematické symptomy

Poválečná Amerika ovšem hledala vědečtější teorie než freudovské představy o těžko měřitelných nevědomých procesech. Nacistická eugenika navíc zdiskreditovala myšlenku, že by lidské vlastnosti měly být vrozené. Alternativu nabídla behaviorální terapie: přesvědčení, že lidskou psychiku řídí podobné principy jako chování laboratorních myší nebo Pavlovových psů. Terapeut se tak pokouší postupně změnit navyklé reagování na podněty a životní situace.

K behaviorálním metodám se postupně přidaly i metody kognitivní, které pracují se složitostmi lidského myšlení, ale základní idea zůstává: duševní problémy pramení z nevhodných reakcí na prostředí, v němž člověk žije – a terapeut je proto přeučuje. Kognitivně-behaviorální terapie (KBT) se tak zakládá na racionálním pochopení vlastních možností a chyb v úsudku. Pacienty vzdělává a učí myslet a jednat tak, aby se jim v konečném důsledku žilo lépe. Protože se zabývá hlavně konkrétními, jasně definovanými problémy, působí hlavně na první a druhé úrovni.

Postmoderní přístupy v psychoterapii přináší nová řešení

Mechanistické chápání lidské psychiky se ale neslučovalo s hippie atmosférou šedesátých let – a navíc neumělo vysvětlit krutost, jíž byli schopní docela obyčejní lidé, jak ukazovala válka ve Vietnamu nebo slavné vězeňské experimenty. Zrodily se tak další přístupy, které podstatu lidské psychiky hledaly v pocitu životního smyslu a prospěchu společnosti – a psychické onemocnění vnímaly jako jejich nedostatek. Humanistická a existenciální terapie tak klientovi nic nevysvětluje ani nepřeučuje, ale podporuje ho v nalezení vlastního místa ve světě – například tváří v tvář změnám, které mu vnutil úraz mozku.

Složitosti světa, v němž žijeme, posléze daly vzejít dalším, „postmoderním“ terapiím, které kladou důraz na jedinečnost každého z nás, včetně narativní terapie. Ta se soustředí na význam, který přikládáme různým lidem, hodnotám, vztahům a zážitkům, a ukazuje, že není daný a že jej můžeme měnit. Taková terapie podporuje zvládání změn po poškození mozku nalézáním nových východisek a pohledů na svět a sebe samého, takže se soustředí hlavně na třetí úroveň.

Mezi současné trendy v psychoterapii patří hlavně vzájemné obohacování a mísení různých přístupů. Široká skupina „terapií třetí vlny“ přidává ke kognitivně-behaviorálním metodám spirituální nebo existenciální prvky. Výsledkem jsou například fúze KBT a meditace mindfulness, které uklidňováním člověka na biologické i psychické úrovni cílí na první a třetí rovinu uzdravování.

Jednotlivé úrovně vyrovnávání se s poškozením mozku se samozřejmě prolínají a nemá smysl je od sebe oddělovat. Model, který je rozlišuje, ale ukazuje důležitost psychoterapie v péči o člověka, který utrpěl poškození mozku – a také odhaluje, jak mohou různé přístupy každý jinak přispět k obnovení kvality života.

K přečtení: podrobně směřování různých psychoterapií po úrazu mozku popisuje studie FROM MEANING TO SYMPTOM REDUCTION: Contemporary approaches to psychotherapy after traumatic brain injury.

Proč je důležitá včasná diagnostika demence a co jí brání?

Snad u každé nemoci hraje zásadní roli doba, kdy ji lékař objeví – nachází se v pokročilém stádiu, nebo teprve v rané fázi? Čím dříve se její existence odhalí, tím větší jsou šance na uzdravení či zpomalení jejího průběhu. U demence tomu pochopitelně není jinak. Pacienti však návštěvu lékaře velmi často odkládají. Proč?

Prvotní příznaky jsou nenápadné

Včasná diagnostika znamená, že se na nemoc přijde ještě v raném stádiu. Tehdy ještě nemusí být výrazná ani nemusí zásadně ovlivňovat život nemocného či jeho okolí. Leckdy o ní sám nemocný vůbec neví. Pokud se jedná o nemoc, kterou umí dnešní medicína vyléčit, je šance na úplné uzdravení velmi vysoká.

Některé nemoci se bohužel zatím vyléčit nedají – patří sem i zmíněná demence. Postupná ztráta kognitivních schopností je v tomto případě nevyhnutelná – naštěstí ji okamžitá léčba dokáže významně zpomalit.

Co nemoc způsobuje?

Demenci definujeme jako mozkovou chorobu, za jejímž vznikem stojí degenerativní změny v mozkové tkáni. Bohužel se s ní v současnosti setkáváme poměrně často – příčiny mnohdy nejsou zcela zřejmé. Při vzniku podobné nemoci sehrává určitou roli dědičnost, a řada dalších faktorů.

Mezi nejčastější formy patří vaskulární demence, frontotemporální demence a Alzheimerova choroba. Zpočátku se jednotlivé typy liší, v pokročilejších fázích se příznaky mohou podobat. Ve všech případech je nutné zakročit včas.

Jak průběh nemoci vypadá v praxi?

Abychom si průběh nemoci dovedli lépe představit, uveďme si konkrétní příklad.

Představme si například pana Vlastu, kterému je 71 let. Je ženatý, má dvě děti a tři vnoučata. Zdá se mu, že se mu zhoršila paměť, občas nedokáže najít to správné slovo a někdy se cítí být zmatený. Stalo se mu, že si nemohl vzpomenout na jména vnoučat, která pravidelně vídá.

Nyní může příběh pokračovat dvěma možnými způsoby.

Pan Vlasta vnímá, že už to není ono, ale vždy si pro sebe řekne, že už stárne a příčinou bude tedy nejspíš věk: „Ostatní zapomínají víc, a to jsou mladší!“ Sice vnímá, jak je mu celá situace nepříjemná, ale nepřipouští si to. Jeho okolí si dost možná ještě ničeho nevšimlo, nebo si drobné potíže taktéž vysvětluje věkem. Pomalu propukající demence není takřka ničím bržděná. Pan Vlasta nepatří mezi aktivní seniory, kteří by se věnovali sportu. Nechodí ani na procházky. Aktivitu má jen se svými vnoučaty a tu považuje za dostačující. Ve volném čase sleduje televizi a čte noviny. Demence v tu chvíli nemá překážky.

Časem se Vlastova paměť a orientace zhoršují. On sám problém nevnímá, zato jeho okolí se začíná strachovat – dcera se obává nechávat děti jen s dědečkem. Vlasta si občas není jistý, jaký je měsíc, kolik má přesně vnoučat a co je hlavní – velmi špatně si pamatuje nové věci (že jeho vnučka jde do školky, že si naplánovali společnou dovolenou s přáteli, že už byl nakoupit).

Nemoc postupuje a Vlasta začíná být závislý na pomoci ostatních. Teprve nyní se dostává k lékaři, který ho vyšetří, sdělí závažnou diagnózu a následně mu předepisuje léky, které nemoc brzdí. Kvalita Vlastova života i jeho rodiny se výrazně snížila. Jeho žena o něj pečuje společně s jejich dětmi, ale všechny to hodně zmáhá. Vlastově ženě už je tou dobou 73 let a energie nemá na rozdávání. Jejich děti mají vlastní rodiny a práci. Vlastovi je 76 let.

Pan Vlasta vnímá, že už to není ono a pro jistotu si zajde na preventivní prohlídku k lékaři, kde se svěří se svými problémy a obavami. Lékař udělá rychlé orientační vyšetření a posílá Vlastu na diagnostiku ke specialistovi. Za necelé dva měsíce přicházejí výsledky.

Diagnóza demence je šokující, ale Vlasta ihned dostává léky na zpomalení nemoci a doporučení na kognitivní tréninky. Lékař mu sděluje možnosti v jeho místě bydliště a objednává ho na další kontrolu. Demence je bržděná takřka všemi možnými dostupnými prostředky – léky, kognitivními tréninky s odborníkem, domácím tréninkem, dostatečným pohybem a pravidelnými kontrolami u lékaře.

Ačkoli je nemoc jen bržděná, Vlasta i jeho rodina si ještě po mnoho dalších let dokážou udržet podobnou kvalitu života. Jinými slovy, i v 76 letech Vlasta hlídá svá vnoučata, dokáže nakoupit a potřebuje pomoct jen se složitějšími věcmi. Paměť už sice není, co bývala a zapamatovat si nové věci je pro Vlastu těžké, ale přesto dokáže dobře fungovat a užívat si zaslouženého důchodu.

Návštěvu lékaře nepodceňujte

Každý, kdo podobné příběhy slyšel už mnohokrát, naprosto samozřejmě řekne, že je důležité jít k lékaři co nejdřív. Realita ovšem bývá jiná.

Stojí za tím strach a snaha oddálit případnou diagnózu. Přesvědčení, že vám se to nemůže stát, vždyť přece nemoc nemáte v rodině. Nebo životní přístup ve stylu „lepší nevědět“ a „až budu dementní, bude mi to už jedno“.

Někteří lidé krom obav a úzkosti pociťují tíhu stigmatu. Bojí se, že už je okolí nebude brát stejně jako dřív, budou méněcenní, zbyteční nebo dokonce na obtíž. Pochopitelně hraje roli i vlastní ego („Nejsem žádný dement!“). Ať už je to strach, úzkost, snaha neztratit sebe sama, nebo jen touha zůstat tím, kým jsem, co vede k nasazení masky „všechno je v pořádku“, výsledkem je horší průběh nemoci a nedůstojný konec života. Obojí ovlivní nejen nemocného, ale také jeho nejbližší.

Jak z toho ven?

V první řadě je nutné přijmout, že se jedná o nemoc, která se může přihodit i vám. Buďte aktivní a zvídaví ještě v plném zdraví, a jakmile pocítíte, že se vám do mysli vkrádají první pochybnosti, seberte odvahu a vyhledejte lékařskou pomoc.

A pokud si nejste jisti u někoho z vašich příbuzných, také se je snažte motivovat k návštěvě lékaře.

První projevy demence jsou velmi obecné a podobné příznaky mohou mít i jiné nemoci. Nechte na odbornících, ať zjistí příčinu. Nebuďte na to sami a dejte si šanci na lepší a především kvalitnější život.