Mentem | Mentem.cz

Kategorie Mentem.cz

Co je to Mindfulness a jak může pomoci ve stáří – 2. díl

Životní styl a kultura západní společnosti, které jsou do značné míry ovlivněny neustále rostoucí globalizací, jsou postaveny na výkonu, maximální efektivitě a výsledcích. Doba se neustále zrychluje; často se nám děje, že si ani nepamatujeme cestu do práce, multitasking udává rytmus našeho dne a večer už jen vyčerpaní a přehlcení informacemi z okolí přicházíme domů. Tomuto se však dá velice snadno a elegantně předcházet – jak??

V minulém díle jsme si obecně nastínili, co je to mindfulness a jaký má vliv na mozek a další oblasti našeho zdraví. Kromě základní definice a popisu problematiky, je často výhodné uvést si ji také do protikladů – přispívá to k hlubšímu porozumění. V tomto případě si tedy vysvětlíme, co mindfulness není; za co je často zaměňována, co je a není jejím předmětem a jaký má význam ve stáří.

Problematika všímavosti

Všímavost je vrozenou schopností mysli, kterou disponuje do určité míry každý z nás; „jedná se o přirozenou schopnost nezaujatě pozorovat, zaznamenávat, znovupoznávat a pamatovat si prožívané psychické jevy“. Abychom tedy správně porozuměli pojmu všímavost, je třeba rozlišovat mezi těmito psychickými jevy a samotnými psychickými významy. Mezi psychické jevy řadíme v první řadě procesy mysli (paměť), psychické stavy (city) a psychické vlastnosti (charakter). Naopak psychické významy jsou konkrétní obsahy myšlenek a představ. Všímavost však zůstává vždy „nad“ těmito obsahy – to znamená, že samotný proces myšlení může být předmětem všímavosti, zatímco konkrétní myšlenka či obraz už ne. Zjednodušeně řečeno: pokud si vzpomenete na svoji poslední dovolenou v Řecku, jde o vzpomínání. Pokud si všimnete, že vzpomínáte, jde o všímavost.

Uvědomění si tohoto rozlišení v obsahu všímavosti je důležité především proto, že se vyvarujete chybám, kdy se lidé snaží „zastavit proud myšlenek“, odpoutat se pomyslně od svého těla či představovat si něco zvláštního až mystického. Naopak, všímavost znamená pozorovat a uvědomovat si se zájmem a trpělivostí, co se právě teď děje uvnitř i kolem nás; co vnímáme v těle a našimi smysly, jak to prožíváme, zda nás u toho napadají nějaké myšlenky a jak to spolu všechno souvisí.

Jak začít?

Bdělé všímavosti se může naučit každý. Nerodí se lidé, kteří jsou více „duchapřítomní“ než jiní. Všímavost je možné rozvíjet a posilovat pravidelným cvičením, a později ji implementovat do našeho každodenního života.

Klasickým a zcela nejzákladnějším nácvikem všímavosti, který je podobný meditaci, je zaměření se na dech:

Najděte si pohodlnou pozici, v níž budete mít rovná záda, ale nebude vám působit nepohodlí. Nemusíte se krčit v tureckém sedu, stačí se posadit na paty, případně si je podložit polštářem, nebo si můžete jen volně sednout na židli. Sledujte přítomný moment tak, jak je. Cílem všímavosti není „utišení“ mysli nebo dosažení věčného klidu. Jenom pozorujte co se děje kolem a uvnitř vás. Pro snížení ruchů z okolí je dobré zavřít oči. Nechte jakékoli hodnotící myšlenky plynout kolem. Když si všimnete, že se objevují, nebo že začínáte místo pozorování dané obsahy posuzovat, všimněte si jich a nechte je plynout dál. Vraťte se k bodu číslo dva. Pokud to pro vás bude těžké, nadechněte se a zaměřte svoji pozornost na dech; jaké vjemy to ve vás vzbuzuje, jak se studený vzduch dostává do vašich plic, a jak se vrací zpátky a dotýká se pokožky nad vašimi rty. Pokuste se znovu zaměřit na přítomný okamžik. Nekárejte sami sebe za to, že jste se ztratili v myšlenkách a přestali si „všímat“. Pouze trénujte rozpoznávání toho, kdy se vám mysl zatoulá a vraťte se tak do nynějšího To je podstata mindfulness – nácvik vracení se, a to znovu a znovu, zpátky do přítomnosti. Pokud se vám podaří „vrátit se“ pouze jednou, nebo vůbec, nic to neznamená. Jen tuto skutečnost zaznamenejte a vraťte se k následujícímu nádechu.

Zaměření se na dech je tolik populární především proto, že se jedná o jednoduchý fyzický vjem, který nosíme pořád s sebou. Můžeme jej tak použít jako kotvu k přítomnosti. Mindfulness je nám dostupná nejen v tiché místnosti a stabilní poloze, lze ji praktikovat i během běžných každodenních činností – můžete si například všímat své chůze, nebo toho, jak vám chutná jídlo.

Nikdy není příliš pozdě

Důvodů, proč lidé začínají s mindfulness, je mnoho; některým slouží jako „duševní hygiena“ či oddech od náročného pracovního dne, jiným pomáhá vyčistit mysl od negativních myšlenek. Málo kdo však vnímá mindfulness jako investici do budoucna. Stejně jako je třeba dbát na zdravou stravu, pravidelný pohyb a návštěvu lékaře, abychom si ve stáří mohli užívat důchodu v zachovaném fyzickém zdraví, je třeba takto postupovat i v případě naší mysli. Tu můžeme „posilovat“ stejně jako sval, a to pravidelným nácvikem mindfulness.

Jak jsme již zmiňovali v minulém díle, praktikováním všímavosti dochází ke změnám ve struktuře mozku, což má pozitivní efekt na prevenci úzkostí a depresí, ale také na kognitivní schopnosti. Existuje řada výzkumů zabývajících se degradací kognitivních funkcí u seniorů a jejich možnou nápravu pomocí mindfulness metod. Výsledky jedné studie ukázaly, že u populace lidí nad 60 let došlo ke zpomalení přirozené degradace kognitivních funkcí, které jsou spojeny se stářím. Zda-li může praxe mindfulness kognici zcela „obnovit“ či dokonce „vylepšit“ je však zatím otázkou bádání a hlubšího výzkumu. Role mindfulness jakožto prevence úzkostí v pokročilém věku, které jsou často následkem stárnutí, je i přesto významná; depresivní ladění u starší populace je jedním z nejrozšířenějších psychologických problémů, který má dopad na celkovou kvalitu života

Závěrem

Mimo „vylepšené“ kognitivní schopnosti, jež jsme zmiňovali v prvním díle, je „vedlejší účinkem“ mindfulness praxe i celková vyrovnanost, duševní pohoda a vnitřní klid. Nejde však o to, hnát se za cílem, ale ocenit a plně prožít samotný proces všímavosti, aniž bychom očekávali její pozitivní přínos. Bez tohoto uvědomění se totiž budeme trápit a pomyšlení na meditaci nás akorát bude více stresovat, jelikož budeme mít pocit, že se nám nedaří ji „dělat správně“. Stejné je to ve sportu; pokud se budeme honit za vypracovanými svaly, samotná návštěva fitness centra se nám znechutí. Lidé tak dělají stejné chyby při nácviku všímavosti; snaží se odstranit myšlenky nebo mají pocit, že když budou usilovně meditovat, stanou se tak „moudřejším“ nebo lepším člověkem. Není nutné v tom hledat něco vyššího či komplikovaného, stačí jen na chvíli vypnout režim autopilota a plynout.

Zdroje:

Malinowski, P., & Shalamanova, L. (2017). Meditation and cognitive ageing: the role of mindfulness meditation in building cognitive reserve. Journal of Cognitive Enhancement. doi:10.1007/s41465- 017-0022-7.

Brown, K.W., Ryan, R.M. (2003): The benefits of being present: The role of mindfulness in psychological well-being. Journal of Personality and Social Psychology, 84, 822-848.

Benda, Jan (2007): Všímavost v psychologickém výzkumu a v klinické praxi.

Československá psychologie, 51, 2, 129-140.

Rozšiřující zdroje:

Jak začít s mindfulness: https://patrikedblad.com/habits/how-to-practice-mindfulness/

Jon Kabat-Zinn: https://www.youtube.com/watch?v=ULJSacYFzzQ&feature=youtu.be

Vytvoření prostoru pro meditaci: https://www.thebrecklife.com/creating-home-meditation-space.php

Mindfulness kurzy v ČR:

Jaroslav Chýle: http://www.mbsr.cz

Jan Burian: http://praveted.info/mindfulness

Michal Dvořák: https://bemindful.cz

Čtyři roviny psychoterapie po úrazu mozku

Psychoterapie léčí mysl i mozek – což z ní dělá vhodnou léčbu i v případě jeho poškození cévní příhodou nebo úrazem. Jenže různých psychoterapeutických přístupů jsou desítky a konkrétních terapií stovky. Které z nich jsou vhodné při poškození mozku?

Každý domácí kutil ví, že někdy pomůže kladivo, zatímco jindy se hodí spíš šroubovák. Totéž platí i při plánování terapie: klíčová je otázka, čeho vlastně chceme docílit. Ideálně bychom samozřejmě veškeré důsledky poškození mozku nechali zmizet mávnutím kouzelného proutku, jenže takový proutek medicíně chybí. Vedle samotného snižování přímých, biologických důsledků poškození tak mezi základní cíle patří i kompenzace ztracených funkcí. A hlavně co nejlepší kvalita života, protože uzdravený pacient je nejen ten, kterému se navrátilo co nejvíc funkcí – ale hlavně ten, kterému se žije dobře.

Studie o současné psychoterapii pacientů s poškozením mozku Od smyslu k redukci symptomů tak začíná rozlišením čtyř rovin uzdravování:

Redukce symptomů. Může jít o pohybová nebo kognitivní omezení, nicméně mezi přímé, biologické důsledky poškození mozku často patří i emoční problémy, od depresí přes popudlivost po vztek. Redukce nevhodného chování. Biologické důsledky i náročnost zvládání nastalé situace často vyvolá nebo zhorší špatné návyky – terapie tak zároveň může předcházet například rozvoji závislosti na alkoholu nebo drogách. Zlepšení emočního zvládání. V reakci na pracovní, sociální i osobní změny pacienti přirozeně trpí i sekundárními emočními problémy. Nejistota jak ohledně uzdravení vlastních schopností, tak ohledně dalšího pracovního uplatnění a postavení v rodině a ve společnosti bývá stejně náročná jako akutní problémy – a na rozdíl od přímých biologických dopadů poškození mozku z principu není neléčitelná. Znovunalezení životního cíle. Terapie soustředící se na čtvrtou rovinu pacientovi pomáhají „najít nový smysl života tváří v tvář (nikoli navzdory) dopadům poruchy mozku,“ zdůrazňují autoři studie důležitost nalezení vlastní role v novém světě, do něhož pacienta uvrhlo neurologické poškození.

Na začátku byl Freud

Jak s čtyřmi rovinami uzdravování souvisí různé psychoterapie? Na jejich začátku stálo odhalení nevědomých procesů, které ovlivňují duševní život člověka. Z práce Sigmunda Freuda se rozvinuly psychoterapie nazývané hlubinné a psychodynamické, které lidské problémy vnímají v kontextu jeho nevědomí založeného na vrozeném temperamentu, výchově v dětství a prožitých traumatech. Člověku samotnému tyto souvislosti unikají – a terapeut je expertem, který je umí odhalit. Pacientovi tak pomůže pochopit skryté procesy, které ovládají jeho chování, aby se stal svým vlastním pánem.

V jednadvacátém století vychází z psychodynamických kořenů například relační psychoanalýza, která se zabývá mezilidskými vztahy. Lidé totiž svému okolí nepřizpůsobují jenom chování, ale podle náznaků blízkých lidí upravují i myšlení a prožívání. Příkladem mohou být docela obyčejná uklidňující slova přátel nebo rodiny – ale i méně zjevná vodítka v jejich chování, podle nichž můžeme třeba usuzovat, jestli je v určité situaci na místě nechat se obsluhovat druhými, nebo překonat nesnáze a obsloužit se sám. Následky úrazu logicky naruší předchozí rovnováhu ve vztazích – a psychoterapie ji může pomoci obnovit a vrátit tak člověku možnost těžit z uspokojivých vztahů s ostatními lidmi.

Kognitivně-behaviorální terapie cílí na problematické symptomy

Poválečná Amerika ovšem hledala vědečtější teorie než freudovské představy o těžko měřitelných nevědomých procesech. Nacistická eugenika navíc zdiskreditovala myšlenku, že by lidské vlastnosti měly být vrozené. Alternativu nabídla behaviorální terapie: přesvědčení, že lidskou psychiku řídí podobné principy jako chování laboratorních myší nebo Pavlovových psů. Terapeut se tak pokouší postupně změnit navyklé reagování na podněty a životní situace.

K behaviorálním metodám se postupně přidaly i metody kognitivní, které pracují se složitostmi lidského myšlení, ale základní idea zůstává: duševní problémy pramení z nevhodných reakcí na prostředí, v němž člověk žije – a terapeut je proto přeučuje. Kognitivně-behaviorální terapie (KBT) se tak zakládá na racionálním pochopení vlastních možností a chyb v úsudku. Pacienty vzdělává a učí myslet a jednat tak, aby se jim v konečném důsledku žilo lépe. Protože se zabývá hlavně konkrétními, jasně definovanými problémy, působí hlavně na první a druhé úrovni.

Postmoderní přístupy v psychoterapii přináší nová řešení

Mechanistické chápání lidské psychiky se ale neslučovalo s hippie atmosférou šedesátých let – a navíc neumělo vysvětlit krutost, jíž byli schopní docela obyčejní lidé, jak ukazovala válka ve Vietnamu nebo slavné vězeňské experimenty. Zrodily se tak další přístupy, které podstatu lidské psychiky hledaly v pocitu životního smyslu a prospěchu společnosti – a psychické onemocnění vnímaly jako jejich nedostatek. Humanistická a existenciální terapie tak klientovi nic nevysvětluje ani nepřeučuje, ale podporuje ho v nalezení vlastního místa ve světě – například tváří v tvář změnám, které mu vnutil úraz mozku.

Složitosti světa, v němž žijeme, posléze daly vzejít dalším, „postmoderním“ terapiím, které kladou důraz na jedinečnost každého z nás, včetně narativní terapie. Ta se soustředí na význam, který přikládáme různým lidem, hodnotám, vztahům a zážitkům, a ukazuje, že není daný a že jej můžeme měnit. Taková terapie podporuje zvládání změn po poškození mozku nalézáním nových východisek a pohledů na svět a sebe samého, takže se soustředí hlavně na třetí úroveň.

Mezi současné trendy v psychoterapii patří hlavně vzájemné obohacování a mísení různých přístupů. Široká skupina „terapií třetí vlny“ přidává ke kognitivně-behaviorálním metodám spirituální nebo existenciální prvky. Výsledkem jsou například fúze KBT a meditace mindfulness, které uklidňováním člověka na biologické i psychické úrovni cílí na první a třetí rovinu uzdravování.

Jednotlivé úrovně vyrovnávání se s poškozením mozku se samozřejmě prolínají a nemá smysl je od sebe oddělovat. Model, který je rozlišuje, ale ukazuje důležitost psychoterapie v péči o člověka, který utrpěl poškození mozku – a také odhaluje, jak mohou různé přístupy každý jinak přispět k obnovení kvality života.

K přečtení: podrobně směřování různých psychoterapií po úrazu mozku popisuje studie FROM MEANING TO SYMPTOM REDUCTION: Contemporary approaches to psychotherapy after traumatic brain injury.

Proč je důležitá včasná diagnostika demence a co jí brání?

Snad u každé nemoci hraje zásadní roli doba, kdy ji lékař objeví – nachází se v pokročilém stádiu, nebo teprve v rané fázi? Čím dříve se její existence odhalí, tím větší jsou šance na uzdravení či zpomalení jejího průběhu. U demence tomu pochopitelně není jinak. Pacienti však návštěvu lékaře velmi často odkládají. Proč?

Prvotní příznaky jsou nenápadné

Včasná diagnostika znamená, že se na nemoc přijde ještě v raném stádiu. Tehdy ještě nemusí být výrazná ani nemusí zásadně ovlivňovat život nemocného či jeho okolí. Leckdy o ní sám nemocný vůbec neví. Pokud se jedná o nemoc, kterou umí dnešní medicína vyléčit, je šance na úplné uzdravení velmi vysoká.

Některé nemoci se bohužel zatím vyléčit nedají – patří sem i zmíněná demence. Postupná ztráta kognitivních schopností je v tomto případě nevyhnutelná – naštěstí ji okamžitá léčba dokáže významně zpomalit.

Co nemoc způsobuje?

Demenci definujeme jako mozkovou chorobu, za jejímž vznikem stojí degenerativní změny v mozkové tkáni. Bohužel se s ní v současnosti setkáváme poměrně často – příčiny mnohdy nejsou zcela zřejmé. Při vzniku podobné nemoci sehrává určitou roli dědičnost, a řada dalších faktorů.

Mezi nejčastější formy patří vaskulární demence, frontotemporální demence a Alzheimerova choroba. Zpočátku se jednotlivé typy liší, v pokročilejších fázích se příznaky mohou podobat. Ve všech případech je nutné zakročit včas.

Jak průběh nemoci vypadá v praxi?

Abychom si průběh nemoci dovedli lépe představit, uveďme si konkrétní příklad.

Představme si například pana Vlastu, kterému je 71 let. Je ženatý, má dvě děti a tři vnoučata. Zdá se mu, že se mu zhoršila paměť, občas nedokáže najít to správné slovo a někdy se cítí být zmatený. Stalo se mu, že si nemohl vzpomenout na jména vnoučat, která pravidelně vídá.

Nyní může příběh pokračovat dvěma možnými způsoby.

První způsob je následující:

Pan Vlasta vnímá, že už to není ono, ale vždy si pro sebe řekne, že už stárne a příčinou bude tedy nejspíš věk: „Ostatní zapomínají víc, a to jsou mladší!“ Sice vnímá, jak je mu celá situace nepříjemná, ale nepřipouští si to. Jeho okolí si dost možná ještě ničeho nevšimlo, nebo si drobné potíže taktéž vysvětluje věkem. Pomalu propukající demence není takřka ničím bržděná. Pan Vlasta nepatří mezi aktivní seniory, kteří by se věnovali sportu. Nechodí ani na procházky. Aktivitu má jen se svými vnoučaty a tu považuje za dostačující. Ve volném čase sleduje televizi a čte noviny. Demence v tu chvíli nemá překážky.

Časem se Vlastova paměť a orientace zhoršují. On sám problém nevnímá, zato jeho okolí se začíná strachovat – dcera se obává nechávat děti jen s dědečkem. Vlasta si občas není jistý, jaký je měsíc, kolik má přesně vnoučat a co je hlavní – velmi špatně si pamatuje nové věci (že jeho vnučka jde do školky, že si naplánovali společnou dovolenou s přáteli, že už byl nakoupit).

Nemoc postupuje a Vlasta začíná být závislý na pomoci ostatních. Teprve nyní se dostává k lékaři, který ho vyšetří, sdělí závažnou diagnózu a následně mu předepisuje léky, které nemoc brzdí. Kvalita Vlastova života i jeho rodiny se výrazně snížila. Jeho žena o něj pečuje společně s jejich dětmi, ale všechny to hodně zmáhá. Vlastově ženě už je tou dobou 73 let a energie nemá na rozdávání. Jejich děti mají vlastní rodiny a práci. Vlastovi je 76 let.

A nyní se podíváme, jak by nemoc postupovala v tom lepším případě – kdyby pacient lékařskou pomoc vyhledal včas:

Pan Vlasta vnímá, že už to není ono a pro jistotu si zajde na preventivní prohlídku k lékaři, kde se svěří se svými problémy a obavami. Lékař udělá rychlé orientační vyšetření a posílá Vlastu na diagnostiku ke specialistovi. Za necelé dva měsíce přicházejí výsledky.

Diagnóza demence je šokující, ale Vlasta ihned dostává léky na zpomalení nemoci a doporučení na kognitivní tréninky. Lékař mu sděluje možnosti v jeho místě bydliště a objednává ho na další kontrolu. Demence je bržděná takřka všemi možnými dostupnými prostředky – léky, kognitivními tréninky s odborníkem, domácím tréninkem, dostatečným pohybem a pravidelnými kontrolami u lékaře.

Ačkoli je nemoc jen bržděná, Vlasta i jeho rodina si ještě po mnoho dalších let dokážou udržet podobnou kvalitu života. Jinými slovy, i v 76 letech Vlasta hlídá svá vnoučata, dokáže nakoupit a potřebuje pomoct jen se složitějšími věcmi. Paměť už sice není, co bývala a zapamatovat si nové věci je pro Vlastu těžké, ale přesto dokáže dobře fungovat a užívat si zaslouženého důchodu.

Návštěvu lékaře nepodceňujte

Každý, kdo podobné příběhy slyšel už mnohokrát, naprosto samozřejmě řekne, že je důležité jít k lékaři co nejdřív. Realita ovšem bývá jiná.

Stojí za tím strach a snaha oddálit případnou diagnózu. Přesvědčení, že vám se to nemůže stát, vždyť přece nemoc nemáte v rodině. Nebo životní přístup ve stylu „lepší nevědět“ a „až budu dementní, bude mi to už jedno“.

Někteří lidé krom obav a úzkosti pociťují tíhu stigmatu. Bojí se, že už je okolí nebude brát stejně jako dřív, budou méněcenní, zbyteční nebo dokonce na obtíž. Pochopitelně hraje roli i vlastní ego („Nejsem žádný dement!“). Ať už je to strach, úzkost, snaha neztratit sebe sama, nebo jen touha zůstat tím, kým jsem, co vede k nasazení masky „všechno je v pořádku“, výsledkem je horší průběh nemoci a nedůstojný konec života. Obojí ovlivní nejen nemocného, ale také jeho nejbližší.

Jak z toho ven?

V první řadě je nutné přijmout, že se jedná o nemoc, která se může přihodit i vám. Buďte aktivní a zvídaví ještě v plném zdraví, a jakmile pocítíte, že se vám do mysli vkrádají první pochybnosti, seberte odvahu a vyhledejte lékařskou pomoc.

A pokud si nejste jisti u někoho z vašich příbuzných, také se je snažte motivovat k návštěvě lékaře.

První projevy demence jsou velmi obecné a podobné příznaky mohou mít i jiné nemoci. Nechte na odbornících, ať zjistí příčinu. Nebuďte na to sami a dejte si šanci na lepší a především kvalitnější život.

Proč a jak trénovat paměť? Udržujte mozek aktivní

V dnešní době se čím dál častěji spoléháme na moderní technologie a svoji paměť upozaďujeme. To je však chyba – zhoršení paměti se už neobávají pouze senioři, které děsí hrozba Alzheimerovy choroby, ale začíná strašit také mladší generaci.

Nedokážete si při představování zapamatovat jméno dotyčné osoby, trpíte častými výpadky
a necháte se snadno rozptýlit? Neznáte své telefonní ani rodné číslo a zásadní informace z vaší paměti ne a ne vydolovat? Možná, že svůj mozek zanedbáváte – a to je zásadní chyba. Co myslíte, že se stane, když mu budou chybět potřebné podněty?

Paměť je schopnost mozku ukládat si informace, vstřebávat je a zpětně si je zase vybavovat. Když budete pravidelně trénovat, daleko snáze si zapamatujete informace nové. Je to stejné jako posilování těla – pouze namísto svalů posílíte paměť. Učení pro vás při častém tréninku nebude tak složité – podobně, jako profesionálnímu běžci nedělá potíž uběhnout maraton.

Předejděte možným problémům – začněte s tréninkem včas a získejte rezervu do budoucna. Rezervní mozková kapacita se vám jednou bude hodit. K dobré paměti samozřejmě přispívá také zdravý životní styl – dostatek pohybu a zdravé stravování.

Nejčastější poruchy paměti?

Zapomínání je přirozenou součástí stárnutí organismu, do značné míry je ovlivňuje i to, jak
o sebe pečujeme a nakolik jsme aktivní. Mezi zdaleka nejčastější příčiny potíží s pamětí patří stres, kouření, nedostatek vitamínů, špatné stravovací návyky, onemocnění štítné žlázy, užívání léků, jako jsou antidepresiva, analgetika a přípravky na snížení hladiny cholesterolu, úrazy mozku, deprese, cévní mozkové příhody či hormonální změny.

A pak je tu samozřejmě Alzheimerova choroba, o které tak často slýcháme. Netýká se pouze osob v pokročilejším věku, jak se většina lidí domnívá – může postihnout i osoby mladší padesáti let. Příčiny jejího vzniku se stále zkoumají – roli zde můžou hrát různé genetické faktory. Podle odborníků patří mezi účinné prevence podobného onemocnění právě trénink paměti.

Zaměstnávejte mozek – v případě, že některé části mozku dostatečně nenamáháte, příslušné paměťové spoje postupně vyhasnou. Pravidelně cvičte, spěte alespoň sedm hodin denně, dopřávejte svému tělu vitamíny a minerály a nezapomínejte odpočívat a relaxovat, abyste odbourali stres. Podle výzkumu neurologů na univerzitě v texaském San Antoniu hrozí dřívější poruchy paměti spíše lidem, kteří jsou v neustálém emocionálním a fyzickém vypětí – trvalý stres negativně ovlivňuje správné fungování mozku.

Krátkodobá vs. dlouhodobá paměť a jejich omezení

Paměť dělíme na ultrakrátkou (senzorickou), krátkodobou a dlouhodobou.

Senzorická paměť uchovává podněty, které vnímáme našimi pěti smysly – ne však déle než několik vteřin. Umožňuje nám rychle zareagovat na dění kolem nás.

Důležitější informace se dostanou do krátkodobé paměti. Není příliš překvapivé, že krátkodobá paměť je omezená. Při troše snahy však můžete zvýšit její kapacitu.

Dlouhodobá paměť má zdaleka největší kapacitu a umožňuje nám pamatovat si informace po celý život. Dělíme ji na explicitní (informace o našem životě, hlavní města států atd.)
a implicitní (např. informace o tom, jak držet příbor).

Tipy na trénink paměti – jde to i hrou

Abyste si informace rychleji zapamatovali a váš mozek neztrácel pružnost, využívejte každé volné chvíle k procvičování – zvýší se vaše koncentrace a vaše krátkodobá i dlouhodobá paměť se zdokonalí.

Začněte v duchu počítat – třeba cestou do práce. Trénovat můžete kdykoliv – v čekárně
u zubaře i ve frontě v obchodě.

Zpětně si vybavujte své myšlenkové pochody či události z uběhlého dne. Co všechno se vám stalo? Jak šly jednotlivé příhody za sebou? A snažte se nevynechat detaily.

Učte se cizí jazyk – to je pravděpodobně jeden z nejlepších způsobů, jak svůj mozek udržet v dobré kondici. Navíc je prokázáno, že u lidí, kteří studují cizí jazyk, se výrazně snižuje riziko Alzheimerovy choroby.

Naučte se soustředit na více věcí naráz a trénujte svou představivost – zlepšíte tak své kognitivní funkce.

Luštěte křížovky, sledujte soutěžní pořad, nebo si zahrajte zábavnou hru – budete trénovat zcela nenásilnou formou a čas vám rychle uteče.

Paměťové techniky

Kromě pravidelného tréninku existuje mnoho způsobů, jak si usnadnit učení a uchovat si v paměti i těžko uchopitelné pojmy – a jsou daleko zábavnější než nekonečné biflování. Mezi oblíbené paměťové techniky patří například metoda asociací nebo metoda Loci.

Metoda asociací je v podstatě metodou hledání souvislostí. Určitou věc si vybavíte díky propojení s věcí jinou. Často pracuje s příběhem – různé asociace si poskládáte do uceleného děje.

Metodu Loci neboli „paměťový palác“ využívali již řečníci starého Řecka. Slouží k ukládání většího množství informací. Jak funguje? Ke každému záchytnému bodu na určitém místě si přiřazujete konkrétní informaci. Buďto se může jednat o existující místo, které dobře znáte
a vy si k různým bodům na trase přiřadíte informace, nebo si vytvoříte palác fiktivní. Čím více smyslů zapojíte, tím lépe.

Čekají vás překvapivé výsledky

Kognitivním tréninkem se začali zabývat nejprve Němci na konci 80. let a postupně se stále rozvíjí. V našich podmínkách se paměťovým výzkumem zabývá třeba Masarykova univerzita v Brně.

Trénink pomáhá starším i mladším generacím a hraje velmi zásadní roli už po pětadvacátém roce věku, kdy se funkce mozku začínají zhoršovat. Začít však může klidně i malé dítě. Rozdíl mezi těmi, co paměť důsledně trénují a těmi, kteří ji zanedbávají, je obrovský – snadno se setkáte s třicátníkem, jehož netrénovaná paměť je v horším stavu než trénovaná paměť aktivního důchodce.

A jak často paměť procvičovat? Tréninku se věnujte minimálně deset minut denně a výsledky se rychle dostaví.

Ohlédnutí za Web Summitem aneb Jak mohou technologie pomáhat psychice?

Letošní konference Web Summit v Lisabonu byla mimo jiné zaměřená na nadějné startupy z celého světa. Mezi stovkami vystavujících projektů se našly desítky velmi zajímavých nápadů. Nás zajímaly především ty, které vznikly za účelem zlepšení oblastí zdravotnictví, školství a sociální sféry. Technologie totiž není vždy jen o robotech a samořiditelných automobilech. Také prostor každodennosti může být nečekaným způsobem obohacený o všemožné „vychytávky“ a aplikace. Nejčastějším propojujícím prvkem je pak komunikace, která mnohdy výrazně usnadňuje různé životní situace. Pro tento článek jsme vybrali pár projektů z těch, které nás na konferenci zaujaly nejvíce.

Náramek pro dorozumění

Tým z Ekvádoru přišel na způsob, jak umožnit komunikaci neslyšících osob s lidmi, kteří neovládají znakovou řeč. Vynalezli chytré náramky Speakliz, které si neslyšící upevní kolem obou předloktí. Podle toho, jak dotyčný gestikuluje rukama, dokáže náramek rozpoznat, která slova právě sděluje (umí tedy rozlišit nepatrné detaily pootočení rukou, zatínání svalů atd.). Celé věty se pak automaticky zapisují do mobilního zařízení, kterým může být běžný smartphone.

Sebedůvěra do škol

Novinky ze světa technologií dorazily už i do školních lavic. Díky aplikaci YouHue mohou žáci zasílat zpětnou vazbu svým učitelům už v průběhu vyučování. Ti pak mohou dříve a mnohem lépe reagovat na potřeby studentů a poskytnout jim dostatečnou podporu. YouHue učí žáky identifikovat a lépe zvládat své sociální a emoční dovednosti. Důležitým prvkem se stává komunikace, sebedůvěra a empatie. Aplikace podporuje i samotné učitele, mohou totiž jednoduchým způsobem sdílet zkušenosti s ostatními pedagogy.

Včasná léčba demence

Že mohou být aplikace sociálně a zdravotně prospěšné, potvrzuje i další z projektů. Tentokrát jde o Geras Solutions, který se zaměřuje na počáteční stadia demence u seniorů. Jen pomyšlení na tuto nemoc dokáže vyděsit i ty nejotrlejší. Navíc je její léčba (zahrnující například následnou péči) celosvětově velmi nákladná, jak dokazují čísla různých zdravotnických asociací. Příznaky často přicházejí pozvolna a demence tak může být odhalena pozdě. Nebo se naopak stává, že jí přičítáme „nevinné“ zapomínání, které s demencí nemá nic společného, čímž se vystavujeme zbytečnému stresu.

Jak aplikace Geras funguje? Velmi jednoduše – spojíte se s týmem lékařů a vyplníte několik diagnostických testů. Na základě jejich výsledků se vyhodnotí další postup, tedy doporučení léčby na míru a osobní konzultace s lékaři. Právě důraz na následnou léčbu je cílem tohoto projektu.

Podobně laděných projektů je v současné době poměrně hodně, ale zatím jsou většinou pouze ve světových jazycích. Na jejich vydání u nás si tedy budeme muset nějakou dobu počkat, ale i tak je dobré vidět, že se uvolňuje stále více prostoru a prostředků na podporu společensky důležitých a prospěšných nápadů. Doufáme tedy, že v budoucnu o podobných startupech ještě hodně uslyšíme.

Rozhovor s Danielou Fischerovou: Nebojme se trénování mozku, Mentem je hračka.

V červnu proběhl v Praze rozhovor s dramatičkou, spisovatelkou a autorkou dětských knih Danielou Fischerovou. Moderování se ujal známý herec Radim Fiala, kterého si můžeme pamatovat například z Četnických humoresek nebo filmu Tmavomodrý svět. Přečtěte si, proč se sympatická spisovatelka rozhodla podpořit projekt na trénování mozku a jak se pere se svou vlastní myslí.

Proč jste se rozhodla svojí osobností podpořit právě projekt Mentem?

Zaprvé proto, že ho potřebuji já. Za druhé proto, že ho možná potřebujete i vy a že ho potřebuje skoro každý, na koho se podívám. Mens je latinsky mysl a věřme tomu, že nic v tomhle světě a snad i v hlubokém vesmíru pro nás nemá větší cenu nežli vlastní mysl. Jaká je mysl, tak se nám jeví svět. Když je mysl zdravá a může se na sebe spolehnout, tak všechno jde snadno. Když je mysl slabá, ztěžklá a otrávená, tak celý svět je otravný a nic se nám nedaří.

To máte pravdu. Ono se říká, že využíváme jen deset procent mozku. Co by se stalo, kdybychom využívali dvanáct?

(Smích) To by byl ale úplně jiný svět. Ono je to zvláštní. Všichni jsme pochopili, že se musíme starat o svoje tělo a když to neděláme, tělo si o to umí říct. Když necvičíme tělo, tak jednoho dne se prostě rozhodne, že nás nebude už dál nosit. Když zanedbáme zuby, tak nás začnou bolet a ony nás k tomu zubaři dotáhnou. Ale zanedbaná mysl tohle neumí. A té je nutné podat pomocnou ruku zvenku. Mentem, to je taková pomocná ruka naší mysli podaná.

Komu je Mentem určen?

Já si vlastně neumím představit někoho, komu by nemohl prospět, a to včetně těch nejchytřejších a nejvýkonnějších lidí. Jsou totiž lidé, kteří se chtějí zdokonalovat a být zítra lepší než dnes.

Mentem je určen třeba pro předškoláčky, kteří ještě neumějí číst ani psát, ale i pro školáčky, kteří mají trable s učením. Je to i pro lidi po nějaké nemoci nebo úrazu, co mají pocit, že jim to už tolik nepálí. Třeba po mozkové mrtvici. Samozřejmě je to i pro nás seniory. Pak je to pro takovou nešťastnou a pořád rostoucí skupinu lidí, přepracovaných a vyhořelých, co je přestala bavit práce a celý svět.

Zkoušela jste si trénink sama na sobě?

To je ožehavá otázka. Já bych teď jako politik měla říct „No comment“, ale pravda je taková, že moje paměť strašně vrávorá. Podívejte se na mě, unavená stará paní. Co horšího, já jsem celý život na své mysli závislá, protože v mé profesi bez čilé mysli neobstojíte. A co si budeme povídat, na stará kolena už ty nápady nechodí tak rychle jako dřív.

Já bych řekl, že nejen pro Vás, ale i pro nás herce je Mentem zábavná věc a myslím si, že to dokonce využiji moc rád.

Použiji slavný citát Jana Ámose Komenského – „škola hrou“. Ono je to tak, mysl je trošku jako malé dítě a když se nudí, tak začne zlobit a kope do nábytku. A na programu Mentem je nejlepší, že je to vlastně celé hra.

Takže ten program vlastně není určený čistě jen pro jednotlivce, ale pro skupiny všech věkových i sociálních vrstev?

Ano. Řekla bych, že nikdo není z této hry vyloučen a k tomu heslu „škola hrou“ bych ještě přidala „Kdo si hraje, nezlobí“. Každá máma, každý táta to ví. Nabídněte dítěti zajímavou hračku a ono přestane fňukat a není protivné.

Pokud to ale nejsou ty moderní děti, které po pěti minutách přestane bavit i ta zajímavá hračka.

A to je právě to. Jde o poruchy soustředění a na ty Mentem také zabírá.

V současné době má Mentem přes 13 000 uživatelů. Využívají jej státní a sociální organizace, je přeložen do několika jazyků. Myslíte si, že má tento projekt v naší zrychlené době budoucnost?

Myslím si, že to má velikou budoucnost. Je tady ještě jedna báječná věc. Program dává člověku ihned zpětnou vazbu, jak na tom je. Zlepšuje to orientaci, pohotovost mysli, tu samotnou schopnost se učit, která je velmi důležitá a, to tady říkám za svou profesi, zlepšuje to i fantazii. A teď poslouchejte – prý stačí tři čtvrthodiny týdně, aby došlo k výraznému zlepšení. Co to jsou tři čtvrthodiny týdně? Víc pročekáme v zácpě na silnici a ještě se u toho vztekáme a riskantně nám stoupá krevní tlak.

Navíc v dnešní době, když každý máme tablety a mobily.

Já se studem přiznávám, že můj mobil je už chytřejší než já. A to poslední, co chci říct: Když nabídneme tomu dítěti - té své mysli - zajímavou hračku, tak ono opravdu přestane zlobit. Nebojte se programu Mentem, zvládne to každý, je to hračka. Je to brnkačka. Báječně si pohrajeme, a když se k tomu zvýší kapacita naší mysli, tak co víc by si člověk mohl ještě přát.

Až 60% slevy. Pomáháme tam, kde je potřeba

Vývoj Mentemu a všech jeho her stál miliony. Přesto se držíme takové cenové politiky, aby si ho mohl dovolit každý. A nejen to – klienti zdravotních pojišťoven, studenti nebo lidé s handicapem u nás trénují až o 60 % levněji = prakticky zadarmo.

Tak třeba klienti Vojenské zdravotní pojišťovny mají Mentem o 40 % levnější, než běžně. Jak slevu získat, to se dozvíte na stránkách pojišťovny:

https://www.vozp.cz/cs/klient/benefity-pro-pojistence/benefity-kraje/celorepublik.html

Skvělé to máte i jako klienti Oborové zdravotní pojišťovny – také vy totiž dostanete 40% slevu.

www.ozp.cz/benefity/program-slev-a-vyhod/program-slev-mentem-cz

Výhodnou spolupráci s námi uzavřela rovněž Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra – i s ní můžete na Mentemu trénovat o 40 % levněji.

www.zpmvcr.cz/pojistenci/vyhody-pro-pojistence/program-slev-a-vyhod

A co když jste pojištěnci Revírní bratrské pokladny? Nebojte – také na vás 40% sleva čeká.

www.rbp-zp.cz/pro-pojistence/slevovy-program

Je nám jasné, že jako studenti nemáte peněz nazbyt. Nové učebnice, kolej, středeční večírky… to všechno něco stojí. A tak jsme všem držitelům karty ISIC přichystali 40% slevu – aspoň před zkouškami byste Mentem určitě měli zkusit.

www.isic.cz/slevy/cr/?dmLimit=10&dmSortKey=name&dmSeed=6543&dmDisplay=images&dmText=mentem

Myslíme i na ty, kteří potřebují nejvíce – osoby se zdravotním postižením. Jako držitelé průkazu ZTP u nás trénujete s 60% slevou.

Chtěli byste slevu taky pro své klienty? Napište či zavolejte – jsme otevření jakékoliv formě spolupráce.

Mentem není jenom hra. Pomáhá i pacientům ve fakultních nemocnicích

Někteří možná hrajete Mentem proto, abyste se zabavili. Jiní proto, abyste ho vyzkoušeli. To je jenom dobře. Pro stovky našich hráčů ale Mentem znamená ještě víc – je pro ně něčím, co jim prokazatelně pomáhá.

Krásným příkladem jsou toho brněnská a ostravská fakultní nemocnice.

Zdejší pacienti díky Mentemu spojují příjemné s užitečným: krátí si dlouhé chvíle, zatímco přitom i zlepšují své kognitivní funkce. Hlavně třeba pro pacienty po úrazech hlavy je toto spojení něčím, co jim nikdo jiný nemůže nabídnout.

Hraní klasických počítačových her je sice zábavné, ale nepřináší takové výsledky. A řešení hlavolamů výsledky sice má, ale zase není tak zábavné. Mentem kombinuje obě varianty dohromady – a dělá z nich ideálně vyvážený mix.

Všimli si toho i v brněnské unii Roska, kde na Mentemu trénují pacienti s roztroušenou sklerózou. A dost si to pochvalují.

Mentem má však úspěch také u zdravých lidí: třeba v zařízeních pro mládež nebo v domovech seniorů.

Na střední škole v Blansku a Diagnostickém ústavu pro mládež v Brně pilují teenageři své mozkové závity s vidinou školních úspěchů.

Lidé postproduktivního věku v brněnských domovech seniorů (Okružní, Kociánka) zase trénují proto, aby méně zapomínali a jejich mozek zůstal fit i v pokročilém věku.

Mentem ale oslovuje také ty, kteří by ho na první pohled vůbec nepotřebovali: třeba všechny registrované čtenáře v Knihovně Jiřího Mahena nebo v knihovnách v Uherském Brodě a Uherském Hradišti.

A co když jste zrovna na cestách? Nevadí, procvičovat kognitivní funkce můžete i tak: třeba ve žlutém vlaku Regio Jet.