Kognitivní funkce

Kategorie Kognitivní funkce

Exekutivní funkce

Pod pojem exekutivní funkce jsou řazeny ty poznávací neboli kognitivní procesy, které zajišťují samostatné a účelné jednání a myšlení člověka. Stojí za plánováním, organizací činností a myšlení a jejich vzájemnou souhrou. Samotné slovo exekutivní se překládá jako výkonnostní neboli řídící. Někteří odborníci považují exekutivní funkce za nadřazené ostatním kognitivním funkcím (jako jsou paměť, pozornost, myšlení, řeč…) a předpokládají, že jsou spíše odpovědné za to, ZDA a JAK naplánujeme, zahájíme a ukončíme činnost. Kognitivní funkce se pak spíše vztahují k tomu, CO a KOLIK toho budeme dělat.

Součástí exekutivních funkcí jsou pak i vůle a schopnost průběžné kontroly a opravy případných chyb. Dále schopnost řízení pozornosti žádoucím směrem a odklon od nežádoucích podnětů, předjímání budoucích dějů, sebekontrolu, formulaci realistických cílů a určování priorit. Díky exekutivním funkcím se nám daří sladit provádění více činností najednou, rozpoznávat chyby a poučit se z nich, přizpůsobit se (nečekaným) změnám. Umožňují nám plánování a organizování všeho druhu, řešení problémů a efektivní využívání času.

Exekutivní funkce představují nejvyšší úroveň mentálního řízení a integrace.

Narušení exekutivních funkcí tak de facto zasahuje do veškerého chování. S tzv. „dysexekutivním syndromem“ se setkáváme u lidí s vaskulární, frontotemporální nebo Alzheimerovou demencí, u traumatického poškození mozku, někdy i u epilepsie. Za zhoršením exekutivním funkcí nejčastěji stojí poškození frontálních neboli čelních laloků mozkové kůry. Poškození může mít za následek různorodou skupinu projevů, ale tradičně mezi nimi dominuje porucha vytváření plánů a řešení problémů, problémy se zahájením jednání, tendence k ustrnutí na tématech nebo myšlenkách, snížená je i plynulost řeči. Často se přidává nedostatek kontroly nad vlastním chováním, impulzivita, agresivita, apatie a zejména bývá zhoršena schopnost náhledu na své chování a svůj mentální stav.

Pro zlepšování nebo rehabilitaci exekutivních funkcí je velice prospěšné provádění činností nebo úkolů, ve kterých je zapotřebí plánovat řešení a provádění úkolu, nebo současně sledovat několik dějů a operovat s nimi. Zlepšení těchto schopností Vám umožní daleko efektivněji jednat a využívat svůj volný i pracovní čas.

Verbální dovednosti

prokazují dovednost člověka účelně zacházet s jednotlivými písmeny, slovy, vztahy mezi slovy a pojmy. Zahrnují porozumění slovním sdělením, schopnosti pohotově užívat znalosti jakzykových pravidel, slovní zásoby, schopnosti prozumět jazykovým významům a vztahům, pochopení struktury a principiální zákonitosti a pravidla jazyka jako celku. Není nutná znalost pravopisné formy.

"Řečník má vyčerpat téma, nikoli posluchače."

– Winston Churchil

Trénink verbálních dovedností vám pomůže lépe využívat náš jazyk, lépe s ním pracovat. Pomůže nám vhodněji zacházet se slovy v běžné konverzaci, lépe porozumět druhým, vhodněji formulovat své myšlenky. Zlepšuje se tvorba a zacházení s pojmy, zjemňuje se cit pro vnitřní jazykovou a sémantickou logiku, gramatiku.

V rámci verbálních schopností se do hry dostává také trénink krátkodobé a dlouhodobé paměti, prostorové orientace (např. vyhledávání slabik), pozornost, rychlost a pojmově-logické myšlení.

Úroveň verbálních schopností má vliv na širokou paletu oblatí našho života. Počínaje mezilidskými vztahy (jak dobře dokážeme formulovat svá sdělení, ale také pochopit sdělení druhých směrem k nám), výkonnostní oblast (práce, formulování pracovních sdělení a jejich efektivita), dále práce s obecnými pojmy a jejich porozumění, správný výklad, tím pádem i rozšíření naší informovanosti, ev. informovatelnosti.

"Každé zbytečné slovo je zbytečné."

– Jára Cimrman

Jazyk, potažmo lidská řeč je velmi složitá soustava znaků a signálů, a vztahů mezi nimi, a je vlastní právě lidem. Je to vlastnost charakteristická pro současný lidský druh, a v dnešní době se bez ní neobejdeme. Je tedy důležité ji umět vhodně používat a pracovat na efektivitě našich sdělení, ale i naslouchání.

"Naslouchejte lidem a oni vám řeknou, kdo jsou."

– John King

Prostorová orientace a představivost

Prostor, tak jak jsme zvyklí jej chápat, je vymezen třemi dimenzemi (výška, šířka, hloubka). V moderní mluvě je také nazýván 3D prostorem. Binokulární vidění nám umožňuje vnímat věci kolem nás trojdimezionálně, resp. umožňuje nám vnímat hloubku prostoru. Je to dáno vzdáleností mezi očima, přičemž každé oko snímá realitu z trošku jiného úhlu, přičemž tyto oblasti se určitým způsobem překrývají, a mozek následně modeluje 3D obraz. Prostorové vidění nám tedy umožňuje vidět výšku věcí, jejich objem, velikost, i vzdálenost.

Není vrozené, vyvíjí se se zráním očního aparátu, i centrální nervové soustavy (mozek, mícha) během prvního roku našeho života, kolem 6-8 roku se upevňuje. K jeho vnímání je předpokladem mít obě oči relativně zdravé. K prohloubení tohoto vnímání musíme mít možnost si prostor také "osahat" a pohybovat se v něm, eventuelně jej zkoumat i pomocí hlasu (řeči) a naslouchání. Vnímání tří rozměrů také souvisí s pojetím našeho tělesného schématu.

Fungování v 3D prostoru je pro nás v běžném životě takřka zautomatizovanou záležitostí. Vyhýbáme se překážkám, dokážeme odhadovat vzdálenost, rozlišování předmětů v okolí, ale také účelně koordinovat pohyby svého těla, chodit, vykonávat různé druhy sportů, číst, psát, oblékat se, čistit si zuby, manipulovat s předměty, ad.

Díky naší každodenní zkušenosti nám mozek umožňuje "vidět" vhodně konstruované trojdimenzionální obrazce na ve skutečnosti dvojdimenzionální ploše – papír, počítač.

Prostorová představivost je potom schopnost mozku pracovat s vjemy a v paměti uloženými představami 3D objektů, even. se orientovat v paměťové konstrukci nějakého prostoru. Tato schopnost má obvykle vizuální charakter.

"Nejde o to, jít hlavou proti zdi, nýbrž o to, najít očima dveře."

– Werner von Siemens

Představivost

je schopnost vytvářet paměťové představy. Představa je potom uvědomění si jevu nebo podnětu, který na nás v současné době nepůsobí. Představy jsou naší intepretací dříve reálně vnímané skutečnosti. Představy se lze dále rozlišovat například na vizuální (fotografie, obličej kamaráda, letopočty), sluchové (písně, zvuky), pohybové (tanec), prostorové, atd.

Každý člověk má zastoupeny všechny typy představivosti, ale některý z nich může být dominantní. Existují např. sluchové typy, které si snáze zapamatují informace, když je slyší (někteří studenti si např. místo zapisování poznámek nahrávají přednášky na diktafon), vizuální typy (kreslí si schémata), pohybové typy (zapisují si poznámky – pohyb tužkou, ale zde hraje roli i vizualizace).

Nicméně je k vyvolání každé představy z paměti nutná jistá dávka aktivity vlastního vědomí, takže žádná představa (kromě představ eidetických), nereprodukuje zcela přesně realitu, nýbrž ji vždy nějakým, individuálně vlastním způsobem trošku pozmění.

Fantazie je schopnost vytvářet nové představy, které kromě obsahů uložených v paměti přidávají vždy něco nového. Resp. z obsahů v paměti uložených něco nového vytváří, něco co obsahuje nové prvky, například abstraktní umění, nová architektonická díla, příběhy, ... Hraje také důležitou úlohu při rozhodování a vytváření nových plánů.

Eidetické představy (řecky eidos=obraz) jsou představy, které se při vybavení blíží svou ostrostí a úplností předešlému vjemu. Někdy se setkáváme v tomto kontextu s výrazem "fotografická paměť".

"Neumíme si představit, co všechno si neumíme představit!"

– neznámý autor

"Všechno, co je v současnosti dokázáno, bylo v minulosti pouhou představou."

– William Blake

"Každé skutečné dobroudružství vzniká nárazem fantazie na skutečnost."

– Karel Čapek

Rychlost

Rychlost psychických funkcí zahrnuje zejména: reakční rychlost, rychlost myšlenkových operací (zpracovávání zadání a řešení problému), rychlost ukládání si a znovuvybavování informací, resp. rychlost vybavení si informací z dlouhodobé paměti, pohotovost, rychlost související s pozorností (přepínání poroznosti, apod.), zpracování smyslových informací (jednoduché či složité vizuální, auditivní, olfaktorické, chuťové či hmatové ponděty).

Aby byla rychlost psychických funkcí měřitelná, obvykle ( i když ne vždy) je tato rychlost spjata s motorickým systémem, tedy tím, co převádí zpracovanou informaci na okolím pozorovatelnou rovinu (například zmáčknutí tlačítka, vyřčení slova, napsání výsledku, uskočení stranou, apod.). Motorický systém je systém cenrálních i periferních nervů, který je vykonávací jednotkou příkazu, který mozek vydá. Začíná v mozku, ale konečným efektorem je například ruka, noha, obličejové svaly, ad., případně jejich kombinace.

Reakční čas je doba, která uplyne od podnětu do adekvátní reakce. Člověk tedy musí podnět zaznamenat, zpracovat a správně vyhodnotit, a následně provést adekvátní reakci. Uveďme si to na příkladu řidičů. Řidič jedoucí po městě rychlostí 50 km za hodinu v plynulém provozu. Auto jedoucí před ním náhle prudce zabrzdí (třeba mu vběhne do cesty malé dítě). Řidič auta jedoucího za ním má jen velmi krátkou dobu na to, aby danou situaci postřehl, zaznamenal, v mozku potom vyhodnotil a vyslal správnou reakci, tedy dupnul na brzdu, aby si zachránil auto, potažmo zdraví, či život. Jedná se o sekundy. A i sekunda může hrát v dopravních situacích důležitou roli.

V jiných povoláních, například u lékařů, či managerů, hraje rychlost také důležitou úlohu. Rychlost správného lékařského postupu např. v urgentní medicíně může pacientovi zachránit život. Jedná se přitom o složitý myšlenkový proces, kdy dochází jak k vyhodnocování situace, tak i k "vytahování" potřebných informací z krátkodobé či dlouhodobé paměti (co se naučili na univerzitě, v dalším vzdělávání a praxi) a stejně tak i rychlost motorických aplikací těchto lékařských postupů.

U managerů je nutnost často rychle rozhodovat ve stresových či vypjatých situacích, kdy rovněž využívají ke správnému rozhodnutí svého vzdělání a dosavadních praxí nabytých zkušeností.

Rychlost myšlenkových operací je dobře postřehnutelná i v běžném životě. Uskočíme před projíždějícím automobilem. Ve spěchu musíme najít klíče, mobil. Zorganizovat si nejbližší čas pod přívalem aktuálních informací. A tak dále.

Mentem Vám dává právě tu příležitost rozvíjet a zdokonalovat rychlost myšlenkových operací, abyste mohli lépe fungovat jak v profesním tak i soukromém životě.

Pozornost

je schopnost zaměřit a soustředit se na určitý děj nebo objekt. Její funkcí je vpouštět do vědomí omezený počet prvků, dějů či informací. Má ochrannou funkci, chrání před zahlcením a přetížením informacemi, přičemž do vědomí vpouští informace, které jsou pro nás v určitém ohledu prioritně významné. Zaměření pozornosti je ovlivňováno vůlí, motivy a pocity.

Pozornost můžeme dělit mimo jiné na:

aktivní neboli záměrnou – je cílená, vůlí řiditelná, například, když hledáme něco na stole, když se soustředíme na nějakou činnost, třeba učení, soustředění se na řešení nějakého úkolu, atp. pasivní neboli bezděčnou – něco upoutá naši pozornost, např. cinknutí klíčů, nečekaná událost, kontrastní prvek či děj, hrozící nebezpečí, fyzické podněty – bolest, hlad, atp. selektivní – pozornost zaměřená na jednu oblast, jeden prvek, děj, vnímání otatních je potlačeno
difúzní – rozptýlená pozornost, schopnost udržet pozornost na více věcí zároveň

Mezi vlastnosti pozornosti počítáme:

vytrvalost neboli schopnost soustředit se delší dobu na jeden podnět koncentrace neboli schopnost udržet pozornost na jednu věc za současného ignorace vnímání věcí ostatních rozsah neboli kapacita souvisí s tím, na kolik prvků zároveň jsme schopni se soustředit výběrovost neboli schopnost soustředit se na určitý výsek reality dráždivost neboli práh citlivosti na další potenciálně rušivé podněty, než na které je pozornost primárně soustředěna) kolísání neboli kolísání intenzity pozornosti, slouží k ochraně před vyčerpáním distribuce neboli překlápění pozornosti mezi jednotlivé podněty zaměstnávající naši aktuální pozornost

Paměť

je schopnost přijímat, uchovávat a vybavovat si informace. Souvisí úzce s nervovou soustavou, i když zatím nebyl zcela vysvětlen její fyziologický mechanismus. Jsou známa mozková centra související s určitými typy paměti – hippokampus, amygdala, mozeček, atd., více.

Podle délky uchovávání informací se dělí na krátkodobou, střednědobou a dlouhodobou. Podle typu vstupní informace dále na: hmatovou, sluchovou, vizuální, chuťovou a čichovou.

Dále známe druhy paměti např.

deklarativní – obsahuje informace, které jsou dostupné znovuvybavení si. Ta se dále dělí na sémantickou (slovní) a procedurální (ucelené zkušenosti a zážitky), nedeklarativní – obsah nelze přímo verbalizovat, jedná se především o nabyté dovednosti.

Základní paměťový proces zahrnuje

vštípení – ukládání informací do paměti, podržení – uchování těchto informací po určitou dobu a vybavování – vyvolání těchto podržených informací z paměti.

K paměti se též váže zapomínání, tj. vyhasnutí nervových spojení souvisejících s podržením informace.

"Na jedné straně máme tak dobrou paměť, že příteli do nejmenších podrobností vypravujeme příhodu, která nás potkala a na druhé straně si nevzpomeneme, kolikrát už jsme mu ji vyprávěli."

– Francois de la Rochefoucauld