Články na téma dítě

Jak péče v raném dětství ovlivňuje vztahy v dospělosti – 2. část

Citová vazba, připoutání, nebo také anglický výraz „attachment“ vyjadřují vzájemný citový vztah, který se postupně utváří mezi dítětem a jeho nejbližší osobou. Zkušenost miminka z prvního roku života může významně ovlivnit základní pocit důvěry a později schopnost vytvářet harmonické vztahy. V první části článku jste se dočetli, jak se v dospělém životě liší děti chtěné a nechtěné; co přispívá k vytvoření bezpečné vazby; a proč je krmení více než přísun živin. Druhá část článku popisuje čtyři fáze budování připoutání podle věku dítěte a nejčastější typy rodičů, kteří mají s citlivou péčí těžkosti. Attachment a jeho vliv na dospělé vztahy je dnes v ohnisku zájmu mnoha výzkumů v zahraničí i v České republice.

4 fáze vytváření citové vazby

Rudolf Schaffer a Peggy Emersonová už v roce 1964 sledovali vývin citových vazeb u skupiny skotských dětí od narození do 18 měsíců. Dítě bylo považováno za připoutané k nějaké osobě, pokud oddělení od této osoby zpravidla vyvolalo protest. Vymezili 4 fáze budování vazby:

Asociální fáze (0-6 týdnů). Téměř všechny podněty vyvolávají příznivou reakci. Na konci tohoto období děti začínají pozitivně reagovat na sociální stimuly, např. usmívající se obličej.

Fáze nespecifických vazeb (6 týdnů - 6 až 7 měsíců). Děti si užívají lidskou společnost, ale nevybírají si. Směji se více na lidi než na další objekty (např. mluvící loutky) a protestují, pokud je dospělý položí na zem. I když největší úsměvy si nechávají pro své blízké, těší se pozornosti, kterou dostávají od kohokoliv.

Fáze specifických vazeb (asi 7-9 měsíců). Mezi sedmým a devátým měsícem děti začínají protestovat, pouze když jsou odděleny od jednoho určitého člověka, většinou od matky. Snaží se zůstat v její blízkosti a po návratu ji vítají. V přítomnosti neznámých lidí jsou ostražití. Vytvoření první bezpečné vazby dovoluje batoleti začít prozkoumávat okolí. Děti paradoxně potřebují pocit jistoty, že se mohou na rodiče spolehnout, aby se mohly chovat nezávisle. Pokud je v této době nutná hospitalizace dítěte, tak vždy jen společně s matkou (Vymětal, 1994).

Fáze početných vazeb. V této fázi se děti připoutají k dalším osobám, jako jsou otcové, sourozenci, prarodičové a další pečovatelé, obvykle v týdnech po vytvoření první vazby.

Typy rodičů, kteří mají s citlivou péčí těžkosti

De Wolff (1997) definoval 6 základních aspektů dobré péče: citlivost, pozitivní přístup, synchronie, vzájemnost, podpora a stimulace. Při výzkumu matek nejistě připoutaných dětí (když dítě reaguje na oddělení od matky lhostejně nebo až moc úzkostně) se ukázalo, že reagují spíše na základě svých vlastních potřeb nebo nálad. V budování uspokojivého a synchronizovaného vztahu s dětmi selhávají i depresivní rodiče, kteří často ignorují dětské sociální signály. Další skupinou necitlivých rodičů jsou ti, kteří sami vyrostli jako nemilované, zanedbávané nebo zneužívané děti. I když často začínají vychovávat své děti s těmi nejlepšími úmysly, očekávají, že jejich děti budou dokonalé a vždy projevující lásku. Takže když jsou miminka podrážděná, mrzutá nebo nepozorná, emocionálně nejistí rodiče se budou cítit, jakoby byli opět odmítnuti. Rodiče, jejichž těhotenství bylo neplánované a jejich děti nechtěné, mohou být také necitlivými pečovateli. Rozdíly jsou patrné i v kvalitě vztahu rodičů - obecně platí zásada: „jaké partnerství, takové rodičovství“. Šťastné páry se navzájem podporují v péči o dítě, jsou trpělivější a optimističtější. Naopak nešťastné páry jsou po narození dítěte méně citlivé, mají horší postoj k roli rodičů a s dětmi si vytvářejí méně těsné vazby (Schaffer, 1989). Nezodpovědný a nepředvídatelný pečovatel vyvolává v dítěti nedůvěru, která se může v budoucnu projevit jako vyhýbavost vztahům založeným na vzájemné důvěře. I z bludného kruhu „jak jsem byl vychován, tak budu vychovávat“ se ale lze osvobodit a citlivou péči v dítěti vzbudit pocit, že svět je dobré místo.

Zdroje:

De Wolff, M.S., & van IJzendoorn, M.H. (1997). Sensitivity and attachment: A meta-analysis on parental antecedents of infant attachment. Child Development, 66, 571-591.

Kassin, S. (2009). Psychologie. Brno: Computer Press.

Matějček, Z. (2005). Výbor z díla. Praha: Karolinum.

Schaffer, D. R. (1989). Developmental psychology: childhood and adolescence (2nd ed.). Pacific Grove, Calif.: Brooks/Cole.

Schanberg, S.M., & Field, T.M. (1987). Sensory deprivation stress and supplemental stimulation in the rat pup and the preterm human neonate. Child Development, 58, 1431 – 1447.

Vymětal, J. (1994). Lékařská psychologie. Praha: J. Kocourek.

Jak péče v raném dětství ovlivňuje vztahy v dospělosti – 1. část

Citová vazba, připoutání, nebo také anglický výraz „attachment“ vyjadřují vzájemný citový vztah, který se postupně utváří mezi dítětem a jeho nejbližší osobou. Zkušenost miminka z prvního roku života může významně ovlivnit základní pocit důvěry a později schopnost vytvářet harmonické vztahy. V první části článku se dočtete, jak se v dospělém životě liší děti chtěné a nechtěné; co přispívá k vytvoření bezpečné vazby; a proč je krmení více než přísun živin. Druhá část článku popisuje čtyři fáze budování připoutání podle věku dítěte a nejčastější typy rodičů, kteří mají s citlivou péčí těžkosti. Attachment a jeho vliv na dospělé vztahy je dnes v ohnisku zájmu mnoha výzkumů v zahraničí i v České republice.

Význam přijetí těhotenství

Vztahy rodičů a dětí se začínají budovat už během těhotenství. Matčina nálada a výraznější emoční reakce, doprovázené biochemickými změnami, se krví přenášejí na plod. Například na smyslové působení reaguje ještě nenarozené dítě v posledním trimestru pohyby a kopáním. Význam vztahů rodičů k dosud nenarozenému dítěti dokládají časté spontánní potraty u nechtěných těhotenství. Vnitřní odmítnutí tak může vést k „vypuzení nechtěného“ (Shaffer, 1989). V známé studií provedené v Československu (Matejček et al., 2005) autoři sledovali děti, kterým byla žádost o potrat zamítnuta. Tuto skupinu 200 „nechtěných“ dětí porovnali s dětmi stejné věkové skupiny a socioekonomického původu. Děti byly sledovány od narození do svých 29 let. I když byly při narození všechny děti zdravé, ty „nechtěně“ byly v průběhu dalších 9 let častěji hospitalizovány, měly horší známky ve škole, méně stabilní rodinný život, horší vztahy s vrstevníky a byly obecněji dráždivější než děti „chtěné“. V porovnání s kontrolní skupinou vykazovaly více problémových vztahů k sobě i okolí. Ženy z této skupiny byly častěji rozvedené a měly již v mladém věku zkušenosti s přerušením těhotenství. Zdá se, že nechtěnost, tj. vnitřní nepřijetí, se projevuje nejen citovým „hladem“, ale také tím, že rodič není dobrým modelem partnerského chování (Vymětal, 1994).

Citlivé reagování na dítě

Blízky kontakt s novorozencem v prvních hodinách po narození může posílit pozitivní pocity rodičů k dítěti. Pravá citová vazba se postupně buduje interakcí mezi rodičem a dítětem po prvních měsících. Důležitým prvkem v budování vazby je vytváření ritualizovaných činností a zvyků. Je nutné, aby pečovatel reagoval na dítě citlivě. Pokud u hraní hry například miminko odvrátí hlavičku a tváří se zmateně, naznačuje, že je to na něj příliš. Rodič to vycítí a nechá dítě vydechnout, aby se po chvíli vrátili k aktivitě. Tímto způsobem se buduje vztah a vzájemné porozumění. Pokud pečovatel reaguje spolehlivě, dítě si vyvíjí smysl pro důvěru v jiné osoby.

Krmení, teplo a doteky

Krmení je pro dítě silným zdrojem pozitivních pocitů, které přispívají k budování citové vazby. Experiment Harlowa a Zimermana z roku 1959 však dokládají i význam jiných smyslových vjemů. Makakové byli odděleni od matky v první den života a dalších 165 dní strávili v přítomnosti dvou náhradních „matek“. Obě tyto matky měly tvář a tělo vyrobené z drátu, a jedna z nich byla obalená měkkou látkou. Polovina mláďat byla krmena touto teplou, příjemnou náhradní matkou, zbývající polovinu krmila nepohodlná drátěná „matka“. Ukázalo se, že opičky na drátěné matce trávily čas jen během krmení. Když byly rozrušeny nebo se bály, okamžitě utekly na látkovou matku. Význam tepla a doteku u dětí popsal Schanberg a Fieldová (1987, in Kassin, 2007). Autoři dělali u předčasně narozených dětí masáž těla po dobu 10 dní a poté srovnávali jejich vývoj s dětmi, které nemasírovali. Obě skupiny pily stejné množství dětské výživy, ale masírované děti přibývaly na váze o 47% více, byly živější, aktivní a koordinované. Nemocnici opustily průměrně o 6 dní dříve. Podle Fieldové je dotek cenným terapeutickým nástrojem - nejen pro předčasně narozené děti, ale i pro děti a dospělé, kteří jsou „dotekově deprivovaní“. Krmení pro lidské děti není o nic důležitější než pro malé opičky - velký význam má tepelný komfort a pocit bezpečí.