Přečtěte si náš blog

5 strategií proti každodennímu stresu

Vánoce jsou už za rohem a někdy se může zdát, že lidé se v tuto dobu dělí na dvě skupiny. Zatímco ta první má všechny dárky vyřízené už od října, tu druhou chytá panika a hrůza z kupování dárků na poslední chvíli. Přestože by Vánoce měly být svátky klidu a pohody, zdá se, že si to stále nedokážeme vzít opravdu k srdci a necháváme se opakovaně semlít prosincovými shony.

Jenže ono to není jen o Vánocích. Stres na sebe necháváme působit běžně i v práci nebo doma. Zúzkostní nás novinové články nebo debaty s přáteli. Dokážeme si vůbec představit život bez stresu?

Stres dřív a dnes

Co jeden člověk považuje za stresující, nemusí u druhého vyvolat tak silné negativní pocity. To, co považujeme za stresující, je zcela individuální a záleží na naší osobní odolnosti, minulých zážitcích a interpretaci dané situace.

V souvislosti se stresující situací se mluví o reakci útok nebo útěk (anglicky fight or flight). Tělesné pocity, které zažíváme při zvýšeném stresu (zrychlené dýchání, zvýšení tělesná teplota, zúžené vnímání) má tedy evoluční význam. Naše tělo se tak chystá k náročné akci – buď zaútočit, nebo utéct. Tento mechanismus nás chránil po tisíciletí, ale v každodenních problémech dnešní doby jej nedokážeme plně využít. Jako příklad lze uvést stres v zaměstnání nebo špatná finanční situace. Útoková či útěková reakce tu není nemožná, ale přináší s sebou nevyhnutelně další stresující situace (ztráta zaměstnání, bezdomovectví, soud za ublížení na zdraví atd.).

Existují však způsoby, jak míru našeho stresového nepohodlí účinně snížit. V tomto článku vám nabídneme hned pět strategií. Na některé budete potřebovat papír a tužku, jiné budou vyžadovat okamžitou pohotovost a další budou naopak běh na dlouhou trať. Není nutné dodržovat všech pět zásad a pořadí je také na osobním rozhodnutí.

1. Ovládněte své myšlenky

Už samotný způsob, jakým přemýšlíme o událostech našeho každodenního života, může mít negativní vliv na naši duševní pohodu. Některé myšlenky si mohou pomyslně žít svým vlastním životem a nejenže svou zbytečností zahlcují naši mysl, dokonce nám mohou velmi uškodit. Je proto užitečné si uvědomit, že jde často jen o myšlenky, dojmy a domněnky, nikoli nepopiratelná fakta.

Podrobte tedy své myšlenky následujícím otázkám:

Existuje nějaký důkaz, který popírá neochvějnou jistotu této myšlenky?

Co bych řekl/a příteli, který by měl v podobné situaci stejnou myšlenku?

Co získávám a co ztrácím, když takto přemýšlím?

Jaké pocity ohledně této situace budu mít za půl roku?

Existuje nějaký jiný způsob, jak na tuto situaci nahlížet?

Pokuste se své myšlenky podrobit těmto otázkám a pravděpodobně budete překvapení, jak málo myšlenek obstojí. Označením myšlenky za zbytečnou na vás přestane mít takový vliv a hladina úzkosti začne klesat.

2. Hledejte řešení

Je těžké snažit se vyřešit problém, když jste v něm ponoření až po uši. Jedním ze způsobů, jak si v těžkých chvílích ulevit od stresu, je praktikování těchto tří kroků:

Uvědomte si problém a napište si jej na papír

Sepište si seznam možných řešení tohoto problému.

Vyberte řešení, které se vám v danou chvíli jeví jako nejlepší a realizujte jej.

Pokud výsledek nebude uspokojivý, zvolte jiné řešení ze seznamu.

3. Omezte čas věnovaný obavám

Se stresem se silně váží pocity znepokojení, starostí a obav. Často pak mysl není schopná vypnout a uklidnit se. Utápění v trápení se může stát každodenní součástí uvažování o realitě kolem vás. Proto dalším způsobem, jak snížit intenzitu úzkosti, je zredukování času, který vtíravým myšlenkám věnujete.

Jak na to? Určete si krátký časový úsek, který věnujete svým obavám. Může to být například 10 minut denně někdy v odpoledních hodinách. Pokud si na nějakou starost vzpomenete kdykoli jindy během dne, zapište si ji a věnujte se jí až v 10 minutách určených pro starosti. Díky tomuto zvyku nejen snížíte hladinu stresu během celého dne, ale také si dokážete, že dříve vtíravé myšlenky dokážete mít nyní pod kontrolou.

4. Odpočívejte a dýchejte

Najít si čas pro odpočinek je velmi důležité. Můžeme se věnovat například svým koníčkům, číst knížku nebo si udělat sólo procházku do lesa. Jde zkrátka o jakoukoli aktivitu, která vám dělá radost. Bez občasného zastavení a uvolnění nás i běžné události snadno vyčerpají a leccos nám může způsobovat úzkost.

Dobrý způsob, jak zklidnit své tělo a snížit úzkost, je ovládání vlastního dechu – jeho rytmu a intenzity. Jeden z typických příznaků úzkosti je totiž změna dechu, který se stává zrychleným a mělkým. Pokud si ve stresové situaci uvědomíte tuto změnu, zaměřte se na zpomalení a prohloubení dechu. Výsledek pocítíte téměř okamžitě. Výhodou této techniky je, že ji můžete praktikovat téměř kdykoli a kdekoli a nepotřebujete k tomu žádný nástroj. Mnohdy si okolí ani nevšimne, že s dechem zrovna pracujete. Dechových technik existuje celá řada, o jedné z nich jsme psali zde.

5. Poznejte sami sebe a sdílejte

Pro zvládání úzkosti je nesmírně důležité, abyste se dokázali vyznat sami v sobě. Kam v životě směřujete, čeho chcete dosáhnout a co vás činí šťastnými. Důležité a často opomíjené je přijetí sebe takové, jací jste. Nestresovat se z toho, čeho jste mohli dosáhnout nebo kdo z vás mohl být.

Podpůrné je, když své vnitřní procesy sdílíte s někým blízkým, komu důvěřujete. Pocit izolovanosti určitě není to správné rozpoložení pro duševní pohodu. Proto se zkuste svěřovat. Možná budete zpočátku cítit ostych, ale pravděpodobně brzy zjistíte, že i lidé kolem vás prochází nelehkými chvílemi. A právě sdílení může významně ulehčit vaší úzkosti.

Závěrem

Výše zmíněných pět strategií vám pomůže lépe zvládat míru své úzkosti. Nezapomínejte však, že změna nenastane ze dne na den. Možná přijdou i nepříjemné chvíle. Jde o dlouhodobý proces, do kterého je zapotřebí věnovat mnoho energie. Ale jak se říká – nejdůležitější je první krok. A nevzdat to.

Zdroj:

Kathryn Sandford: Anxiety Coping Mechanisms That Work When You’re Stressed to the Max
https://www.lifehack.org/812967/anxiety-coping-mechanisms

Úzkost, panické ataky a jak je zvládat (část druhá)

Jak odlišit úzkost, která nás chrání, od úzkosti, která nás ohrožuje? Které pocity a myšlenky člověk obvykle prožívá při panickém záchvatu? A jak se ze stavu zaplavení dostat zpátky k pocitu bezpečí? V první části článku jsme popsali, jak se stavy paniky a úzkosti můžou projevovat. Ve druhé části uvádíme 10 strategií k jejich zvládání.

" Život s úzkostí je, jako byste následovali hlas. Zná všechny vaše nejistoty a používá je proti vám. Stává se tím nejhlasitějším hlasem v místnosti. "

– Neznámý

Užívejte vitamín B6 a železo: tyto látky hrají zásadní roli při regulaci tvorby serotoninu v těle. Zdravá hladina serotoninu, který je také známý jako "hormon štěstí", vám může pomoci překonat negativní myšlenky a umožnit lépe se vypořádat s obtížemi, když nastanou.

Dýchejte zhluboka: Místo toho, abyste se během panické ataky jen zhluboka nadechli, snažte se dýchat do břicha. Při tomto typu dýchání se vaše břicho rozšiřuje a vystupuje místo hrudníku. Zkuste si představit, že máte v žaludku nafukovací balon. Výdechy můžou trvat o něco déle, než nádechy. Třeba vdechovat tři vteřiny a vydechovat čtyři.

Uvolněte svaly: Další užitečnou metodou je progresivní svalová relaxace, která v podstatě zahrnuje sevření a uvolnění každé svalové skupiny ve vašem těle. Můžete začít na prstech na nohou a postupovat dál nahoru. Střídavě napínáte jednu svalovou skupinu na několik vteřin a pak ji uvolníte asi na 30 sekund. Přesuňte se na další svalovou skupinu, až dokud nepřijdete ke svalům hlavy.

Pamatujte si, že neumíráte, ale máte panickou ataku: Připomeňte si, že to, co zažíváte, je záchvat paniky a pocity, které to přináší, jsou normální příznaky úzkosti. Popište své příznaky sobě samému, dovolte si je prožít, abyste je mohli nechat odeznít. Místo toho, abyste příznaky odsuzovali, si je prostě uvědomte. Připomeňte si, že je to jednoduše odpověď sympatického nervového systému, která brzy přejde. První věc, kterou lidé obvykle dělají, je snaha bojovat proti příznakům paniky a odsuzovat se za to, že je mají. Místo toho, abyste se zapojili do této sebedestruktivní aktivity, snažte se být se svými příznaky a uklidnit své myšlenky. To je nejlepší způsob, jak začít získávat kontrolu nad panickým záchvatem.

Omezte kofein: Nápoje a potraviny s kofeinem vás můžou dělat úzkostnějšími. Je to proto, že kofein stimuluje centrální nervový systém. Přílišná konzumace může vystupňovat úzkost a záchvaty paniky, protože stimuluje stresovou reakci "boj nebo útěk”. Omezení kofeinu je jednoduchý způsob, jak snížit každodenní úzkost. Buďte si vědomi všech zdrojů kofeinu, které mohou být ve vaší stravě, jako jsou různé nápoje, čokoláda, čaj a některé léky.

Pijte heřmánkový čaj: Nedávný klinický a laboratorní výzkum ukázal, že heřmánek není jen uklidňující, ale může také významně snížit úzkost.

Podívejte se na zábavný pořad: Pusťte si své oblíbené video nebo legrační sitcom. Tímto způsobem můžete odpoutat svou mysl od prožívané úzkosti a pobavit se. Dobrá aktivita snižující úzkost je vzít si šálek heřmánkového čaje a sledovat staré epizody např. televizního pořadu Přátelé.

Vybarvujte nebo tvořte: Fanoušci vybarvování mají zkušenost, že se díky této aktivitě cítí klidnější, šťastnější a uvolněnější. Když se zabývají svým koníčkem, říkají, že jejich starosti dočasně zmizí. Podobně i další umělecké a řemeslné koníčky mají moc zaměstnat mozek způsobem podobným meditaci.

Cvičte: Studie ukazují, že 20 minut cvičení je vše, co potřebujete ke snížení příznaků úzkosti. Cvičení vám nejenom umožní, abyste ze sebe měli lepší pocit, ale také zaplavíte tělo endorfiny. Někteří vědci dokonce věří, že zvýšení tělesného tepla, což je přirozený výsledek cvičení, může změnit neurální obvody, které řídí kognitivní funkce a náladu, včetně těch, které ovlivňují neurotransmiter serotoninu. Vědci se domnívají, že tato reakce může zlepšit vaši náladu, zvýšit uvolnění a zmírnit úzkost. Zkuste jít na procházku, proběhnout se, nebo si zacvičit jógu.

Budujte důvěru ve své schopnosti: Vzpomeňte si na zážitek, kdy jste čelili něčemu náročnému a jak jste to dokázali. Víra v sebe a vaši schopnost projít životními nevyhnutelnými obtížemi pomůže snížit "co kdyby" zítřka.

Připomínejte si během panické ataky, že budete v pořádku. Udržujte tyto tipy jako způsob, jak si pomoci, když vás zasáhne úzkost. Vyberte si ten, který pro vás bude účinný v daném okamžiku, nebo v průběhu času otestujte, co nejlépe funguje. Pocity úzkosti jsou bolestné a mohou oslabovat sebedůvěru. Najděte sílu, abyste s nimi vydrželi, než ustanou. Nemohou okamžitě odejít, ale brzy budou pryč. A pokud jste vyzkoušeli všechno, ale stále vám panické ataky komplikují život, požádejte o podporu klinického psychologa nebo psychiatra. Vyhledání pomoci může znamenat velkou změnu ve kvalitě vašeho života.

Zdroj: přeloženo dle článku Ilene S. Cohen, PhD.:

https://www.psychologytoday.com/blog/your-emotional-meter/201706/10-simple-tactics-manage-anxiety-and-panic-attacks

Úzkost, panické ataky a jak je zvládat (část první)

Jak odlišit úzkost, která nás chrání, od úzkosti, která nás ohrožuje? Které pocity a myšlenky člověk obvykle prožívá při panickém záchvatu? A jak se ze stavu zaplavení dostat zpátky k pocitu bezpečí? V první části článku popisujeme, jak se stavy paniky a úzkosti můžou projevovat. Ve druhé části uvádíme 10 strategií k jejich zvládání.

" Nejlepší využití představivosti je tvořivost. Nejhorší využití představivosti je úzkost. "

- Deepak Chopra

Máte pocit, že se vaše hrudní stěny svírají, jako by někdo stál na vašem hrudníku. Začínáte si znepokojivě uvědomovat rytmus dýchání a přemýšlíte, jestli váš další dech bude tím posledním. Je to, jako byste se topili, aniž byste byli pod vodou. Hlavou vám běží: "Nemůžu dýchat. Nejspíš umírám. Ještě jeden nádech."

Bušení srdce, dušnost a rychlá srdeční frekvence jsou jen některé z děsivých tělesných reakcí, ke kterým dochází při záchvatu paniky. Tyto příznaky se mohou zesilovat a narůstat, což vede k nekontrolovatelnému třesu, pocení, pocitu tlaku kolem hlavy a pocitu dušení.

Není možné předvídat, kdy záchvat paniky udeří, a nelze to ani ovládat. Častá obava pro někoho, kdo bojuje s úzkostí, je ztráta kontroly na veřejnosti, kterou doprovází pocit uvěznění v nepříjemné situaci jako v pasti a prožitek ponížení. Když úzkost udeří, můžete se cítit jako blázen - jako byste neměli absolutně žádnou kontrolu nad svou myslí. Stejně jako u všech chronických onemocnění, nemůžete se jen rozhodnout, že už panické ataky nebudete mít, nebo se jich plně zbavit pomocí léků. Nicméně se můžete naučit lépe zvládat svou úzkost v průběhu času a tak snížit množství panických záchvatů.

Porozumění úzkosti

" Úzkost může být definována jako reakce organismu na hrozbu, reálnou nebo představovanou. Je to proces, který je v nějaké podobě přítomen ve všech živých organismech. "

- Kerr, Bowen

Podle Murray Bowena, autora Teorie přírodních systémů, existují dva typy úzkosti: akutní úzkost a chronická úzkost. Příkladem akutní úzkosti jsou nepříjemné pocity, které máte při jízdě autem za špatného počasí a které vás upozorní, abyste řídili pomalu. Tento typ úzkosti vám připomíná jednat opatrně v situacích, které mohou být nebezpečné. Je to přirozeně se vyskytující alarm nebezpečí v těle, který je dobrý pro vaše přežití. Když se stresor vyloučí - například špatné počasí přestane nebo se dostanete do cíle - i akutní úzkost odezní.

Bowen uvádí: "Akutní úzkost je krmena strachem z toho, co je, zatím co chronická úzkost je živena strachem z toho, co by mohlo být." Když máte strach nebo obavy, je to obvykle proto, že uvažujete o tom, co by mohlo být. Chronickou úzkost pohání předvídání špatné události v budoucnu nebo strach z "co kdyby".

Kromě toho, když jste kolem lidí, kteří jsou úzkostliví, nebo jste vyrůstali s úzkostlivými pečovateli, budete s největší pravděpodobností jednat také s chronickou úzkostí. Dle Bowena je úzkost přenášena a vstřebávána bez podílu myšlení. Pokud vyrůstáme s chronicky úzkostlivými pečovateli nebo blízkými členy rodiny, osvojíme si tento způsob řešení situací. Naučili jsme se reagovat na budoucnost obavami. Pokud je to i váš případ, pořád se ale můžete naučit, jak lépe zvládat svoji úzkost.

Zdroj: přeloženo dle článku Ilene S. Cohen, PhD.:

https://www.psychologytoday.com/blog/your-emotional-meter/201706/10-simple-tactics-manage-anxiety-and-panic-attacks

Mindfulness: nepotřebujeme zázračné pilulky

Mindfulness je pojem hojně užívaný v moderních seberozvojových publikacích, které se záhy po svém vydání stávají bestsellery. Výraz mindfulness má poměrně širokou škálu významů, ale nejčastěji se překládá jako bdělá pozornost, všímavost nebo pozornost zaměřená na přítomný okamžik. S pojmem Mindfulness se neodmyslitelně pojí jméno Jon Kabat-Zinn. Tento profesor medicíny na Massachusettské univerzitě založil vůbec první Kliniku pro snižování stresu a Centrum mindfulness. Sestavil také první ucelený program pro snižování stresu (známý pod zkratkou MBSR). Kabat-Zinn definuje mindfulness jako „…uvědomování si, které vyvstává záměrným, nehodnotícím zaměřením pozornosti v přítomné chvíli na odvíjející se zkušenost okamžik za okamžikem.“ (2003). Skvěle je mindfulness popsán také v krátkém videu TED, které najdete na konci tohoto článku.

Proč máme právě pojem mindfulness čím dál častěji na očích? Může za to dnešní životní styl, který je zaměřený na výkon a efektivitu. Žijeme v neustálém závodu o čas a naše pozornost se tříští víc než kdy dřív. Jsme také náchylnější k syndromu vyhoření, který nás ohrožuje zejména v profesní oblasti a čím dál častěji i v rovině osobního života. A právě mindfulness nás může před vyhasínáním pomyslného vnitřního ohýnku ochránit.

Čím je mindfulness tak přínosný? Stovky studií na toto téma prokázaly, že trénink bdělé pozornosti má pozitivní vliv na tyto oblasti:

mírní depresivní nálady, snižuje úzkostné stavy a eliminuje stresový hormon Kortizol, zmírňuje chronickou i akutní bolest, snižuje krevní tlak, rozvíjí kreativitu, zlepšuje kvalitu spánku a imunitu, zvětšuje hustotu mozkové tkáně v centrech pro paměť a učení (přímá souvislost tohoto jevu se zlepšením funkce těchto center je ale teprve předmětem bádání).

Při těchto zjištěních není divu, že s nácvikem mindfulness zaexperimentovali také na některých amerických školách. V oblastech zužovaných chudobou a kriminalitou zavedli několikatýdenní kurzy mindfulness, což mělo na žáky blahodárný vliv – výrazně se snížila míra stresu a školáci také oceňovali uvědomování svých emocí a myšlenek. Běžně se kurzy mindfulness podnikají také ve velkých nadnárodních firmách. Zaměstnavatelé jsou si moc dobře vědomi, jak tím zlepší psychický stav svých zaměstnanců. Mnohdy totiž sami životnímu stylu bdělé pozornosti „propadají“.

V čem Mindfulness spočívá

Jádrem mindfulness je uvědomění si sebe sama tady a teď. Pozorování veškerých tělesných pocitů, svých emocí a myšlenek. Důležité je být pouze pozorovatelem a nesnažit se nežádoucí myšlenky či emoce potlačovat. Uvědomění, které přichází, nám může brzy pomoci odhalit původ pociťovaných emocí. Pokud pak víme, z čeho pramení naše emoce, můžeme je mnohem lépe uchopit a dále s nimi pracovat.

S tréninkem bdělé pozornosti přitom můžete začít hned dnes. Nepotřebujete k tomu nic speciálního. Pouze klidnou místnost a místo k sezení – zemi, nebo židli. Jakmile se pohodlně usadíte a položíte ruce volně na klín, pokuste se soustředit na svůj dech. Nijak se ho při tom nesnaže ovlivňovat. Různé směry tréninku doporučují k soustředění i jiné aktivity nebo předměty (tzv. kotvy), ale dech se využívá nejčastěji. Tímto způsobem se pokuste soustředit zpočátku alespoň pět až deset minut denně. Pokaždé, když se vaše mysl přestane soustředit na dech, nenásilně se k němu vraťte. Je velmi pravděpodobné, že se vám zpočátku bude na dech soustředit těžko, ale věřte, že to půjde snáze a snáze. Tímto způsobem se dostaneme do stavu hluboké relaxace a nastává ten správný čas pro nekritické pozorování našich vlastních myšlenek. Důležité je uvědomit si, že mnoho událostí v našem životě ovlivnit nemůžeme. Co ale můžeme ovlivnit je způsob, jak na ně reagujeme.

Rozšiřující video:

https://www.ted.com/talks/andy_puddicombe_all_it_takes_is_10_mindful_minutes?language=cs

Zdroje:

Kabat-Zinn, J. (2003). Mindfulness-based interventions in context: Past, present, and future. Clinical Psychology: Science and Practice, 10 (2), 144-156 https://www.vox.com/science-and-health/2017/5/22/13768406/mindfulness-meditation-good-for-kids-evidence lifehacky.cz/post/mindfulness-vselek-proti-stresu

Cenové kotvy: Čísla, která ovlivňují vaši útratu

Vzpomínáte si, jak řešil nepříjemné povinnosti hrdina dobrodružných románů Tom Sawyer? Z pracného a zdlouhavého natírání plotu udělal zábavu, kterou mu mohli ostatní jen závidět. A když už závidí, proč jim rovnou celou práci nepřenechat a ještě na tom nevydělat? Tak Mark Twain ve své knize před více jak stoletím zachytil jev, který dokáže proměnit zábavu v práci a práci v zábavu. Jste si jistí, že dokážete jedno rozeznat od druhého?

Lidské preference bývají vrtkavé a stejně nestabilní může být i rozdíl mezi příjemným zážitkem a nepříjemnou povinností. Řekněme, že vám nabídnu slušnou částku za to, že budete účinkovat ve filmovém komparzu. Musíte se dopravit na natáčení, navléct se do kostýmu a procházet se sem a tam mezi kulisami. Ke všemu si to nakonec se slibovanou odměnou rozmyslím a žádné peníze vám nenabídnu, takže se do práce můžete pustit leda zadarmo. Předpokládám, že teď už se do ní příliš nepohrnete. Ale co kdybych začala jinou nabídkou? Můžete si zahrát ve filmu! Dostanete kostým a budete se pohybovat mezi skutečnými kulisami. Takovou možnost nemá každý a samozřejmě si za ni budete muset náležitě zaplatit. A co teprve když vám tahle příležitost spadne do klína úplně zadarmo! První nabídka nastavila laťku a druhou s ní budete chtě nechtě srovnávat. Když byli při jednom z výzkumů účastníci rozděleni do dvou skupin a každá dostala jinou nabídku, jednou na placený a podruhé na proplácený poslech recitace, zájem zúčastnit se jí zadarmo později vyjádřilo podstatně více těch, kteří byli nejdříve seznámeni s nutností za ni zaplatit. Možná si říkáte, že nejste hloupí, víte, že se komparzu platí, a na podobnou nabídku byste rozhodně nekývli. Ale co když žádnou podobnou předchozí zkušenost nemáte? Věděli byste, jestli za zážitek s chutí zaplatit, nebo peníze sami požadovat?

Jsme bytosti zvyku a návaznosti. Naše volby se odvíjí od těch předchozích. Jakmile poprvé něco koupíme za určitou sumu, částka se nám dostane pod kůži a řídí naše další rozhodnutí. Tahle sudička nám tedy předurčuje, kolik jsme ochotní za stejné nebo podobné zboží utratit. Zkuste se teď zamyslet nad věcmi, které běžně kupujete. Je jejich přínos nebo potěšení, které vám přináší, úměrné částce, kterou jste na ni museli vydělat, nebo jste si prostě zvykli? To, že jste se jí vy a mnoho dalších konzumentů podřídili, ještě nezaručuje, že je opravdu rozumná. Klidně by totiž mohla být stanovena i náhodně. Když výzkumníci předvedli studentům zboží v hodnotě od deseti do sta dolarů, položili jim otázku, jestli by si daný předmět koupili za cenu určenou náhodným dvojčíslím. To představovalo výchozí bod pro jejich odpověď na druhý dotaz: Kolik byste byli ochotní za něj maximálně zaplatit? Lidé s vyšším počátečním číslem pak za zboží nabízeli vyšší sumy než ti, kteří náhodou dostali číslo nižší. Dokážete si představit, že za víno dobrovolně zaplatíte o 80% víc jen díky nahodilé cifře, která stála na počátku vašeho rozhodnutí?

Není snadné přiznat si, že naše představa o hodnotě věcí je poněkud mlhavá a snadno ovlivnitelná. Pokud ale jednou u pokladny zahoříte neodolatelnou touhou udělat prodavačce obsáhlou přednášku na téma „za nás byl chleba levnější“, zkuste si vzpomenout, že cenové kotvy dřímou i ve vaší hlavě.

Zdroj:

Ariely, D., Loewenstein, G., & Prelec, D. (2006). Tom Sawyer and the construction of value. Journal of Economic Behavior and Organization, 60(1), 1-10.

Jak moc rozdílný je mužský a ženský mozek?

Knihou z roku 1992 Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše si autor John Graz vysloužil mnoho kritiky. Společnosti vadil především důraz na genderové stereotypy, kterými autor ve své publikaci ani trochu nešetřil. Zásadní otázkou však zůstává: existují nějaké rozdíly mezi mužským a ženským mozkem? A pokud ano, ovlivňují chování a životy lidí?

Mnoho vědců potvrzuje, že existují rozdíly ve struktuře mozku mezi oběma pohlavími (Jantz, 2014, Kattenburg, 2016). Studie ukazují, že muži mají obvykle větší levou část hipokampu, což je oblast spojená s pamětí. Další rozdílností je tzv. corpus callosum - struktura, která spojuje levou a pravou hemisféru a zajišťuje jejich komunikaci. Bylo zjištěno, že je silnější naopak u žen.

Studie potvrzují zažité klišé…

Z mnoha studií navíc vyplývá, že mužské mozky obsahují více šedé hmoty a ženské naopak více hmoty bílé. Šedá hmota se podílí na zpracování informací a bílá hmota „schvaluje“ komunikaci mezi šedou hmotou a jinými částmi těla. Bylo také zjištěno, že ženy dosahují lepších výsledků v jazykových a komunikačních dovednostech, zatímco muži dosahují lepších výsledků při používání svých prostorových schopností a navigaci. Mozky obou pohlaví sice vylučují stejné neurotransmitery, ale v různých množstvích. To může částečně vysvětlit rozdíly v chování mezi oběma pohlavími. Například, muži se zdají být více agresivní a impulzivní, ženy naopak empatičtější a citlivější.

… ale nebude to tak horké

Nicméně stále více studií potvrzuje, že je téměř nemožné nalézt čistě mužsky nebo žensky strukturovaný mozek (Kattenburg, 2016; Wheeling 2015). K takovému výsledku došla například behaviorální neuroložka Daphna Joel, která zkoumala mozek pomocí magnetické rezonance (MRI). Dospěla k závěru, že drtivá většina mozku vykazovala kombinaci mužských a ženských dominantních prvků. To dokazuje, že funkčnost mužského a ženského mozku se z části překrývá.

Neurovědkyně Margaret McCarthy následně poznamenala, že tato studie poskytuje první důkazy o tom, že nemůžeme hovořit o čistě ženském a mužském mozku. To samozřejmě neznamená úplné zamítnutí skutečnosti, že existují rozdíly ve struktuře mozku mezi oběma pohlavími. Tyto rozdíly však nejsou u každého jedince konzistentní.

Vezmeme-li v úvahu všechny faktory životního prostředí, které mohou potenciálně ovlivnit chování lidí a jejich životy, můžeme získat jasnější obraz o rozdílech v chování mezi muži a ženami. Pokročilé znalosti o rozdílech mezi pohlavími by mohly obohatit například výchovnou a vzdělávací sféru a mohly by tak poskytnout podporu pro děti od útlého věku.

13 kognitivních omylů aneb jak si zkreslujeme realitu

Kognitivní omyly jsou způsoby, jakými nás mysl přesvědčuje o něčem, co není pravda. Tyto nepravdivé myšlenky posilují negativní emoce a špatné sebehodnocení. Říkáme si věci, které znějí rozumně a přesně, ale ve skutečnosti jsou iracionální. „Vždycky selžu, když zkouším hrát fotbal. Selhávám ve všem, co dělám.” To je příklad černobílého vidění světa. Osoba vidí věci v pólech – pokud selže v jedné věci, musí selhat ve všem.

Cílem psychoterapie je nahradit tyto kognitivní omyly racionálnějšími a vyrovnanějšími myšlenkami. Vyžaduje to schopnost rozeznat kognitivní omyl a uvědomit si, kdy ho používáme. A pak už stačí jenom zformulovat “zdravější” alternativní myšlenku. Jak na to?

Pravdivost mylné a správné myšlenky podrobte argumentům pro a proti. Tím si vytvoříte pozitivnější modely světa a interpretujete události zdravěji. Některé kognitivní omyly vám ze začátku budou splývat, ale to nevadí. Zásadní je umět si uvědomit, že na realitu koukáte zkresleně – a zkusit to napravit.

1. Filtrování

Vybereme negativní detaily a zveličíme je, zatímco všechny pozitivní aspekty situace vyfiltrujeme.

Příklad: “Moje prezentace byla úplný propadák, však mi to taky Karel na konci řekl, že jsem mluvila moc rychle a nedávalo mu to smysl”.

Alternativa: “No, Karlovi se moje prezentace nelíbila, ale spousta jiných lidí mě za ni pochválilo. Asi se nedá zavděčit všem.”

2. Černobílé myšlení

V polarizovaném vidění jsou věci černé nebo bílé. Musíme být perfektní, nebo jsme selhali, neexistuje nic uprostřed. Pokud náš výkon není dokonalý, považujeme to za totální selhání.

Příklad: “Moje prezentace byla úplný propadák. Celou dobu jsem se zakoktávala, byla červená, a na konci ani nezbyl čas na dotazy.”

Alternativa: “Během prezentování jsem byla hodně nervózní a nezbylo mi moc času, ale na konci mi všichni tleskali a několik lidí mi pak prezentaci pochválilo.”

3. Zobecňování, škatulkování

Na základě jediného incidentu či důkazu si uděláme všeobecný závěr. Pokud se nám jednou stalo něco špatného, očekáváme, že se to bude dít znovu. Osoba by mohla vidět jedinou, nepříznivou událost jako součást nekonečného vzorce prohry.

Extrémní forma zobecňování je “škatulkování”. Pokud chování někoho jiného vzbudí špatný dojem, dostane nálepku jako “je to fakt blbec”. Škatulkování také zahrnuje popisování událostí jazykem, který je nabitý barvami a emocemi. Například namísto výroku “každý den přivede své děti do jeslí”, řekneme “nechá své malé děti s úplně cizími lidmi”.

Příklad: “Prostě jsem v mluvení před lidmi hrozná. To je naposledy, co se takhle ztrapňuji.”

Alternativa: “Dnes jsem byla hodně nervózní, ale nakonec to dopadlo dobře. Příště se musím lépe připravit.”

4. Unáhlené závěry

Bez toho, aby osoba cokoli řekla, víme, jak se cítí a co si myslí. Především pokud se jedná o nás. Kromě tohoto “čtení mysli” do unáhlených závěrů zařazujeme “věštce”. Věštci dokáží předvídat budoucnost, zejména pokud se jedná o jejich selhání a neúspěchy (“už teď je jasné, že tu práci nedostanu”).

Příklad: “Viděla jsem, jak se na mě Milan koukal. Myslí si o mně, že jsem úplně blbá.”

Alternativa: “Kdoví, jak se má prezentace líbila Milanovi. Musím se ho zeptat.”

5. Zveličování, zlehčování, katastrofizace

Příkladem zveličování může být: “Děkuji strašně moc, že jsi mi dnes pohlídal Alíka, ty jsi tak úžasný, jsem tvým věčným dlužníkem.” Zlehčování pak je: “To nic nebylo, napsat knihu, stejně mi s tím pomáhala spousta lidí.” Poddruhem zveličování je katastrofizace: když očekáváme, že se stane něco hrozného. Slyšíme o nějakém problému a ptáme se “co kdyby”.

Příklad: “Co když způsobím dopravní nehodu? Co když zničím tátovo auto?”

Alternativa: “Nikdy se v řízení nezlepším, pokud nebudu trénovat. Musím prostě ze začátku řídit opatrně.”

6. Vztahování k sobě

Personalizace neboli vztahování k sobě je kognitivní omyl, ve kterém člověk věří, že všechno, co ostatní dělají nebo říkají, je přímá reakce na jejich osobu. Srovnáváme se s jinými v tom, kdo je chytřejší, hezčí atd. Osoba, která vše vztahuje k sobě, se taky může vidět jako zdroj vnějších událostí, za které reálně nemohla.

Příklad: “Jdeme na večeři pozdě, a proto hostitelka spálila maso v troubě. Kdybych jenom byla donutila manžela, aby si pospíšil, nikdy by se to nestalo.”

Alternativa: “Eva sice spálila maso, ale jinak to byl moc povedený večer. Musíme jim pozvání brzo oplatit.”

7. “Já za to nemůžu” nebo “za všechno můžu já”

Pokud se cítíme kontrolováni z vnějška, vidíme sami sebe jako bezmocnou oběť osudu. Omyl vnitřní kontroly nám zase dává zodpovědnost za bolest a štěstí každého kolem nás.

Omyl vnější kontroly: “Můj šéf mě donutil pracovat přesčasy, nemůže se tedy divit, pokud je kvalita mé práce špatná.”

Omyl vnitřní kontroly: “Proč jsi smutný? Je to kvůli mně?”

8. “Život není fér”

Cítíme se zahořkle, protože si myslíme, že víme, co je spravedlivé. Lidé, kteří prochází životem s pravítkem na každou situaci a soudí její “spravedlivost”, se často budou cítit špatně.

Příklad: “To není spravedlivé, že se Maruška na medicínu nedostala, když se tolik připravovala, ale Karolína, která se vůbec nesnažila, ano.”

Alternativa: “Je to smutný, že se Maruška na tu medicínu nedostala, moc bych ji to přála. Možná jí Karolína poradí, jak se na přijímačky naučit příští rok.”

9. Obviňování

Přesouváme na druhé lidi zodpovědnost za naši bolest, nebo naopak viníme sebe za každý problém. Nikdo ale nemůže za to, že se cítíme tak nebo onak – jenom my máme kontrolu nad vlastními emocemi a emočními reakcemi.

Příklad: “Zase je mi špatně, to je z toho, jak se ke mně všichni chováte, přiděláváte mi jenom starosti.”

Alternativa: “Je mi dneska nějak špatně, půjdu si na chvilku lehnout a snad bude líp.”

10. “Měl bych” nebo “musím”

Máme seznam pravidel o tom, jak by se druzí i my sami měli chovat. Lidé, kteří porušují pravidla, nás štvou a sami se cítíme provinile, pokud tyto pravidla porušíme. Emočním důsledkem je pocit viny. Když osoba směřuje “měl bych” výroky na ostatní, často cítí vztek, frustraci a zahořklost.

Příklad: “Vážně bych měl začít chodit do fitka častěji. Neměl bych být tak líný.”, “Měli byste už mít děti”.

Alternativa: “Nemusím chodit každý den do fitka jen proto, že to dělají mí kolegové. Radši si občas zahraju s klukama fotbal.” “Na vnoučata se už těším, ale rozhodnutí záleží jen na vás.”

11. Zdůvodňování na základě emocí

Věříme, že to, co cítíme, musí byt automaticky pravda. Předpokládáme, že naše emoce odrážejí skutečný stav věci.

Příklad: “Není mi vůbec sympatický, bude mít asi hodně nosánek nahoru”, “Mám pocit, že jsem pro kluky strašně nudná, vím, že je to tak.”

Alternativa: “Působí na mně trochu namyšleně, ale musím ho lépe poznat, než si o něm udělám úsudek.” “Někdy se cítím nudně, když mluvím s klukama, ale nevím, jestli to taky tak vnímají.”

12. Očekávání změny

Očekáváme, že druzí lidé se změní k našemu obrazu, pokud na ně budeme dostatečně tlačit. Musíme druhé lidi měnit, protože naše naděje na štěstí se zdá být úplně závislá na nich.

Příklad: “Byla bych šťastná, kdybys mi občas říkal, jak mě miluješ.”

Alternativa: “Už vím, že od něj nemůžu očekávat něžná slovíčka, ale je skvělý v tom, jak mi uvaří večeři nebo mne vyzvedne na nádraží.”

13. “Vždycky musím mít pravdu”

Neustále se snažíme dokázat, že naše názory a skutky jsou správné. Mýlit se je nemyslitelné a uděláme cokoliv, abychom dokázali naši pravdu. Mít pravdu je často mnohem důležitější než emoce druhých, i milovaných osob.

Příklad: “Je mi jedno, jak nerad se se mnou hádáš, já prostě tuhle hádku musím vyhrát, protože mám pravdu.”

Alternativa: “Asi máš pravdu.”, “Možná nemá smysl se o tom hádat, vždyť na tom teď už nic nezměníme.”

Zdroj:

psychcentral.com/lib/15-common-cognitive-distortions

Doporučená literatura:

Beck, A. T. (1976). Cognitive therapies and emotional disorders. New York: New American Library. Pešek, R., Praško, J. & Štípek, P. (2013) Kognitivně-behaviorální terapie v praxi. Praha: Portál.

Myšlenková mapa: geniální metoda, kterou používal už Einstein

Asi každý zná ten pocit zoufalství, když má na kus bílého papíru sepsat složitý plán nebo myšlenku, kterou zatím nosil jenom v hlavě. Když má určit, která informace dostane přednost před jinou nebo jaké jsou mezi nimi vztahy. Naštěstí však existuje praktický a elegantní způsob, jak tento proces výrazně zlehčit. Jmenuje se myšlenková mapa.

Teorii myšlenkových map vyvinul v 70. letech britský psycholog a spisovatel Tony Buzan. Dlouholetým studiem způsobů, jakými si lidé zaznamenávají důležité informace, zjistil, že většina klasických poznámek je vysoce neefektivní a pro jejich zapamatování je zapotřebí vyvinout velké úsilí.

Věnoval se proto rozboru poznámek géniů jako byli Leonardo da Vinci, Charles Darwin nebo Albert Einstein. Co tyto lidi spojovalo, byl zvláštní způsob vytváření poznámek. Jejich text se zdánlivě neorganizovaně rozplýval po celém ploše papíru a obsahoval symboly a šipky propojující jednotlivé poznámky. Na základě těchto poznatků Buzan vytvořil metodu myšlenkových map, ve které skloubil uvažování dávných velikánů s poznatky moderní doby.

V čem metoda spočívá

Oproti klasickým odrážkovým seznamům jsou myšlenkové mapy efektivnější, protože lépe odpovídají fungování lidského mozku. Ten produkuje myšlenky na principu asociací – jeden pojem vyvolá představu pojmů dalších. Struktura myšlení, připomínající větve stromu, může teoreticky obsahovat nekonečné množství informací. A úplně stejně funguje i myšlenková mapa.

Na jedno ústřední téma myšlenkové mapy paprskovitě navazují související pojmy, které se pak dále větví na další a další položky. Pro lepší zapamatování obsahu myšlenkové mapy je užitečné každou rozvětvenou oblast rozlišit barvami, protože tím mozku umožníme lépe se orientovat ve struktuře informací. Doporučit můžeme i používání obrázků, protože vizuální informace je pro mozek méně komplikovaná.

Spolupráce hemisfér

Nespornou výhodou používání myšlenkových map je zvýšení kreativity, výkonnosti a efektivity práce. Buzan pro to má i jednoduché vysvětlení – informace totiž zpracovávají obě hemisféry mozku najednou.

Zatímco levá hemisféra se zaměřuje na jazyk, fakta a čísla, pravá vnímá obrazy, barvy a celkový dojem. A jelikož platí, že spolupráce obou hemisfér výrazně zvyšuje šanci na zapamatování informací, stává se metoda myšlenkových map jen těžko porazitelnou. Navíc existuje velká pravděpodobnost, že při vytváření mapy vznikne spousta nových myšlenek, protože jde o proces prakticky totožný s metodou brainstormingu.

Kdy přicházejí myšlenkové mapy vhod

Myšlenkové mapy mají široké užití v praxi. Ať už se potřebujete naučit látku ke zkoušce nebo máte za úkol prezentovat své myšlenky před publikem, pomůže vám mapa ujasnit si sled informací. To zvyšuje pravděpodobnost, že nezapomenete žádnou část – a navíc si ujasníte, co je důležité a co méně.

Vytíženému manažerovi myšlenková mapa pomáhá určit priority v úkolech nebo naplánovat práci na celý týden. Ve školách napomáhá pochopení složitě strukturované látky. Ulehčuje taky práci žákům s poruchami učení nebo dyslexií. A koneckonců přijde vhod i v běžném životě – např. zvažujete-li, jak budete trávit volnou chvíli, nebo vymýšlíte, čím o Vánocích obdarovat blízké.

Proč tedy nezačít s myšlenkovou mapou hned teď? Ze začátku si své myšlenky zapisujte třeba jen na papír, pokud to ale myslíte vážně, vyplatí se nainstalovat některý z počítačových programů, které jsou k tomuto účelu přímo vytvořeny. Využít můžete také mobilní aplikaci.

Zdroje:

Buzan, T. (2007). Mentální mapování. Praha: Portál. How to mind map imindmap.com/how-to-mind-map