Přečtěte si náš blog

Co bezpečně prozradí lháře aneb Pinokiův efekt

Kang Lee z univerzity v Torontu studuje fenomén lhaní u dětí už dvě desetiletí. Ve společnosti podle něj panují tři silná přesvědčení o dětských lžích. Zaprvé, děti jsou špatnými lháři a pro dospělé není problém lež odhalit. Zadruhé, děti začínají lhát až po nástupu do školy. Zatřetí, lže-li dítě už ve velmi útlém věku, svědčí to o vadě jeho charakteru a s velkou pravděpodobností z něj vyroste patologický lhář. Tato přesvědčení jsou však mylná, jak ukazují dvě dekády Leeových výzkumů.

Experiment s kartami

Se svým týmem totiž přišel na několik zajímavých poznatků. Uspořádali jednoduchý experiment: s každým dítětem hráli hru na hádání karet. Za uhodnutí karty byla přislíbena odměna. V určitý moment si experimentátor musel náhle odskočit a dítě za jeho nepřítomnosti za žádnou cenu nemělo kartu obrátit. Tipnete si, kolik z nich se na kartu podívalo? Ve chvíli, kdy za sebou experimentátor zavřel dveře, podvádělo 90% dětí. Netušily však, že je sledují skryté kamery.

Když se výzkumník vrátil, část dětí o podvodu zalhala a část z nich se přiznala. Zajímavé je, že s věkem se poměr lhářů a poctivců mění. Zatímco dvouleté děti zalhaly v 30% a přiznaly se v 70%, starší už na tom nebyly tak dobře. Tříleté děti odpovídaly z poloviny lživě, z poloviny pravdivě a čtyřleté zalhaly dokonce v 80%!

Poznáme lháře?

Pokud dospělí lidé věří své schopnosti dětskou lež odhalit, nabízí výzkum další překvapivý výsledek. Při přehrání stovek dětských zalhání i přiznání si v tipování nevedli dobře studenti, sociální pracovníci ani strážci zákona. Ti přitom se lží přicházejí do styku denně. Co je však pozoruhodnější zjištění - lež dětí nepoznají většinou ani vlastní rodiče.

Dvě ingredience lži

Tým výzkumníků se zamýšlel také nad tím, proč některé děti lžou více a jiné méně. Přišli s teorií, že k opravdu dobré lži jsou zapotřebí dvě dovednosti. Tou první je znalost teorie mysli, jinými slovy schopnost číst mysl toho druhého - vědět, že neví něco, co vím já. S touto schopností se nerodíme, ale osvojujeme si ji mezi druhým a třetím rokem. A jak je vidět, v praxi ji použijeme hned, jak to jen jde.

Druhou dovedností, která je při lhaní potřebná, je sebeovládání. Není totiž tak lehké tvářit se jinak, než jak se cítíme. U lži to platí dvojnásob. Většina lidí zažívá při tomto aktu spoustu negativních emocí, například vinu, strach či stud. Skrýt tyto emoce tedy vyžaduje velkou dávku sebeovládání, především v koordinaci drobných mimických svalů tváře.

Jak se snímá lež

Zdaleka ne všechno dění lze však v našem obličeji dobře skrýt. Například nezadržitelně se vynořující ruměnec na našich tvářích. Může za to autonomní nervový systém, který navzdory naší snaze zachovat si “chladnou hlavu” přivádí do obličeje větší množství krve.

A právě na to se zaměřil Leeův výzkumný kolektiv. Kamerou snímali obličeje lidí, kteří lhali, nebo mluvili pravdu. Zjistili při tom, že kromě brunátnění obličeje, pocení, zvýšené teploty a frekvence srdečního tepu se výrazně změnil ještě jeden detail v obličeji lhářů. Začal se jim červenat nos. Proto se tým rozhodl tento efekt nazvat Pinokiův.

Většina změn v prokrvení obličeje při prožívání emocí není ale viditelná pouhým okem. Speciálně upravenou kamerou je však možné zachytit i ty nejmenší změny, které se v naší kůži odehrávají. Jak Kang Lee zdůrazňuje, určování emocí pouze za pomoci kamerového snímání je sice na počátku své existence, ale nese v sobě velký potenciál. Mohli bychom tak brzy mít možnost zjistit, co prožívá člověk sedící na druhém konci videochatu nebo například prokouknout pravé úmysly politiků v televizních debatách.

Zdroje:

https://www.ted.com/talks/kang_lee_can_you_really_tell_if_a_kid_is_lying https://www.researchgate.net/publication/282569498_Theory-of-Mind_Training_Causes_Honest_Young_Children_to_Lie onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/cdep.12023/abstract