Články na téma vzpomínky

Jak (ne)spolehlivé jsou naše vzpomínky?

Psali jste si někdy deník? A zkoušeli jste se k němu vrátit o pár let později? Může vás překvapit, jak moc se vaše vzpomínky liší od toho, co jste si tehdy za čerstva zaznamenali. Něco jste upozadili, něco zveličili a něco úplně zapomněli. Navíc jste tato „bílá místa“ v paměti zřejmě zaplnili tím, co se vám jevilo jako pravděpodobné nebo smysluplné. Naše paměť nám o sobě vypráví příběh: o tom, kým jsme a čím jsme prošli. A tak na svou minulost nahlížíme optikou dneška a volné konce svazujeme do úhledných uzlíčků konzistence. Chceme si o svých blízkých pamatovat jen to dobré a zapomínáme to, co by se našim současným pocitům, přáním a potřebám příčilo.

Přitom si výborně vybavujeme i drobné detaily našeho života ve chvílích, kdy došlo k něčemu šokujícímu, emotivnímu nebo významnému. S jakými pocity jste odcházeli od maturity? Od koho jste se dozvěděli, že zemřela princezna Diana? A odkud jste sledovali tragický pád newyorských dvojčat?

Nakonec je ale také možné, že z paměti vylovíte i něco, co se vůbec nestalo. Sugestivní otázky, naléhání nebo opakování zavádějících informací může způsobit, že se z neprůhledné mlhy vaší paměti začnou vynořovat jasnější obrazy. Pokud už po tisící slyšíte, jak jste se v dětství na výletě ztratili a strýc vás nakonec našel ve společnosti úplně cizích lidí nebo jak se pod vámi na zamrzlém jezeře probořil led a podchlazeného vás nesli domů, můžete mít pocit, že si pád do ledové vody nebo cestu po vlastní ose skutečně vybavujete, i kdyby šlo ve skutečnosti o vašeho sourozence nebo o úplně smyšlený příběh. Strýc nemusí chtít rodičům přiznat, že to byl ve skutečnosti on, kdo se poněkud zapomněl a svěřil vás na hlídání obyvatelům vedlejší chatky, a voilà, falešná vzpomínka je na světě. Jindy se zase něco pokazí, auto uprostřed cesty skolí neznámá porucha nebo selže lidský faktor, a vy podlehnete dojmu, že už když jste do něj nastupovali, tušili jste, že se něco stane. „Já jsem od začátku věděl, že to takhle skončí,“ říkají zklamaní fanoušci při pohledu na výsledek sportovního utkání nebo zoufalí milenci, jejichž bývalá polovička si zrovna balí kufry. Ale zkuste se jich zeptat na začátku.

Máme tedy přehodnotit důvěru ve své vzpomínky a smířit se s tím, že to, co nám ukazují, není to, co se skutečně stalo? Pokud ale nemůžeme věřit své minulosti, co o sobě vlastně víme? Nepohltily by nakonec celou naši existenci pochybnosti? Ale to bychom zašli příliš daleko. Konec konců vám už asi nikdo nedokáže, že si svůj výlet nebo sevření ledové vody skutečně nepamatujete, třeba z jiného životního období. A snad vás uklidní, že i zapomínání má zřejmě svůj smysl. Představte si, jak zahlcená a neustále zaměstnaná by naše mysl byla, kdybychom si pamatovali i nejmenší detaily každého dne. Zapomínání je milosrdné. Záplava vzpomínek, zvlášť těch nepříjemných, provázející každý náš krok, by nám mohla viset na krku jako závaží a ztěžovat pohyb dopředu. Je ale na místě připustit si, že naše vzpomínky zachycují minulost podobně nepřesně jako fotografie, které stylizujeme, zdobíme a řadíme do alb, abychom minulost zaznamenali.

Zdroje:

Barnier, A.J., Hung, L., & Conway, M.A. (2004). Retrieval-induced forgetting of emotional and unemotional autobiographical memories. Cognition and Emotion, 18 (4), 457–477. Fischhoff, B. & Beyth, R. (1975). „I knew it would happen" - Remembered probabilities of once-future things. Organizational Behavior and Human Performance, 13, 1-16. Halford, W.K., Keefer, E., & Osgarby, S.M. (2002). “How Has the Week Been for You Two?” Relationship Satisfaction and Hindsight Memory Biases in Couples’ Reports of Relationship Events. Cognitive Therapy and Research, 26 (6), 759-773. Kizilöz, B.K. & Tekcan, A.I. (2013). Canonical categories in flashbulb memories. Applied Cognitive Psychology, 27(3), 352–359. Loftus, E.F., Coan, J.A., & Pickrell, J.E. (2014). Manufacturing false memories using bits of reality. In L. M. Reder, Implicit memory and metacognition (s. 195–220). New York: Psychology Press. Loftus, E.F. & Pickrell, J.E. (1995). The formation of false memories. Psychiatric Annals, 25, 720-725. Plháková, A. (2004). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.

Vědci možná našli způsob, jak se zbavit předsudků a zlozvyků

Náš mozek během spánku neustále pracuje. Intenzivně do paměti zapisuje vzpomínky a události, které jsme během dne prožili. A dnes už dokonce víme i to, že můžeme ovlivnit, které vzpomínky si do paměti zapíše „silněji“.

Opakování je matka moudrosti

Když během dne něco vidíme nebo slyšíme, neurony v našem mozku vytvoří jedinečné uspořádání, které odpovídá získané informaci. A jakmile si tuto informaci potřebujeme vybavit, uspořádají se neurony do obdobného uspořádání – my si informaci vybavíme a tím, že jsme neurony opět přinutili k danému uspořádání, tuto informaci silněji vryjeme do naší paměti.

Ve zkratce tak můžeme říct, že čím častěji s danou informací pracujeme, tím silněji je v naší paměti zakořeněná. Pokud s nějakou informací pracujete pravidelně, už nad ní ani nemusíte přemýšlet. Pokud ji ale roky nepotřebujete, nejspíš ji brzy zapomenete.

Intenzitu ukládání informací do paměti lze ještě posílit používáním zvuků. Platí totiž, že pokud si nějakou informaci asociujeme se zvukovou stopou, snáze si ji pamatujeme – a navíc si ji vybavíme pokaždé, když slyšíme daný zvuk.

Vědci se těchto známých faktů pokusili využít – s cílem vytlačit z paměti zažité předsudky nebo špatné návyky. Příklad za všechny? Genderová diskriminace. Tak často ve svém okolí slyšíme, že ženy nejsou dobré ve vědeckých oborech, až si tuto informaci zafixujeme v dlouhodobé paměti a považujeme ji za pravdivou. Lze tento předsudek z paměti vytlačit a nahradit ho pozitivnější informací?

Jak z paměti vytlačit předsudky?

Ve Spojených státech proběhla studie, ke které se přihlásilo 40 bělošských studentů z Univerzity Northwestern ve věku od 18 do 30 let. Vědci nejdříve sérií testů zjistili, jaké mají tito lidé předsudky. A následně se je pokusili potlačit.

Všem účastníkům proto ukazovali obrázky s textem – fotografie žen, v jejichž souvislosti skloňovali slova jako matematika, fyzika a další vědy. Následně promítali obrázky černochů, v jejichž souvislosti používali pozitivní slova jako radost nebo smích. Ke každému obrázku navíc pustili účastníkům zvukový signál.

V další fází tohoto pokusu šli všichni studenti spát. Spánek trval 90 minut, během kterého byly účastníkům přehrávány stejné zvukové tóny, které slyšeli při promítání fotografií.

Když se všichni probudili, prošli tím samým testem na sociální vnímání, jako na úplném začátku pokusu. To, co výsledky ukázaly, všechny překvapilo.

Dlouhodobý efekt nikdo nečekal

Najednou totiž studenti reagovali úplně jinak – jejich ovlivnění negativními předsudky se snížilo až o 50 %! Ale to nebylo vše, co vědce šokovalo. Efekt měl navíc dlouhodobý účinek. Po týdnu se všichni sešli znovu a výsledky byly stále dobré – potlačení negativních předsudků se v paměti účastníků evidentně zakořenilo natrvalo.

Doposud známé způsoby na potlačování zlozvyků mají jenom krátkodobou účinnost – ztrácí ji zejména v momentě, kdy se testovaný člověk vrátí do společnosti. Zpět do své zaběhlé rutiny.

V případě pokusu na studentech z Univerzity Northwestern se ale nic takového nestalo – i po týdnu byli lidé negativními předsudky ovlivněni o 20 % méně než na začátku pokusu. A to přitom proběhl jen jeden krátký test… co by se asi stalo, kdyby se mu lidé podrobovali třeba i několik týdnů v kuse?

Podle vědců bude možné v budoucnosti použít tuto metodu na potírání předsudků. A to nejen těch rasových a genderových, ale také třeba sexuálních, náboženských nebo politických.

Největší optimisté dokonce věří, že podobně jako předsudky fungují i návyky. I ty máme zakořeněné ve své paměti a považujeme je za stereotyp. Je tedy možné metodu použít i třeba k odvyknutí kouření?

To nejspíš ukáže až čas.

Zdroje:

blogs.discovermagazine.com/d-brief/2015/05/28/reduce-prejudices-sleep

Přečtěte si náš blog