Paměť a pozornost

Kategorie Paměť a pozornost

Na vlně extáze – fenomén Flow (část II.)

Minulý článek věnovaný fenoménu Flow se zaměřil na zákonitosti, při kterých tento duševní stav (jinak nazývaný plynutí) vzniká. Část byla také věnována duševním prožitkům, které se s tímto stavem spojují. Jeho pokračování se zaměří na fyziologické procesy, které stav Flow vyvolává v našem těle. Nebo jak ovlivňuje naše kognitivní funkce.

Pro připomenutí: stav Flow obvykle vzniká v situacích, kdy vykonáváme nějakou náročnou aktivitu, kterou zároveň dobře ovládáme. Poprvé tento fenomén popsal psycholog Mihaly Csikszentmihalyi. Pokud vás „zasáhne“ Flow, ztratíte pojem o čase, o sobě a zakusíte pocit nadhledu a energizující smysluplnosti. Protože stavy Flow na nás působí blahodárně, patří tato teorie do proudu tzv. pozitivní psychologie.

Vliv stavu Flow na procesy mozku

Když se zeptáte sportovce po výkonu, během kterého zažil Flow, jak se při tom cítil a co prožíval, odpoví nejspíš „Vlastně ani nevím.“ nebo „Vůbec nic.“ Na tento projev stavu Flow se zaměřilo mnoho neurologických studií a přišly na pozoruhodné výsledky.

Během Flow totiž pobíhá v mozku několik procesů. Především se výrazně zpomalí jedna jeho část – prefrontální kortext (čelní část mozku), ve kterém sídlí naše racionální vědomí a (zjednodušeně řečeno) naše osobnost. Tento proces je nazýván také hypofrontalita.

Během stavu Flow se sníží ještě jedna oblast mozku – amygdala. Ta je zodpovědná na pocit strachu a bývá aktivní při situacích, které vyhodnocujeme jako nebezpečné. Při Flow se však výrazně upozaďuje. To zní logicky, protože obavy (například ze selhání) nemají ve Flow žádné místo – člověk se cítí doslova všehoschopný.

Mozek, který snížil svou aktivitu v oblasti prefrontálního kortexu a amygdaly, může své kapacity následně věnovat vrcholovému výkonu. I netrénovaný člověk pak může podat výsledek, za který by se nemusel stydět ani profesionál.

Flow a pozornost

Při stavu plynutí dochází k enormnímu přívalu koncentrace. Nejde však o pozornost záměrnou, ale bezděčnou. Jinými slovy, během této aktivity nevěnujeme pozornost tomu, co děláme a zda to děláme správně, ale přecházíme na zcela automatizovanou pozornost. Ta se věnuje pouze aktivitě samotné, nikoli přemýšlení nad ní.

Dokonce platí, že začneme-li věnovat záměrnou pozornost dané aktivitě, celé kouzlo Flow momentu se vytratí jako pára nad hrncem. Že jsme se ocitli ve Flow, si tedy uvědomíme až po ukončení tohoto stavu. Vidíme-li však jiného člověka, který se ve Flow nachází, obvykle to na něm okamžitě poznáme.

Jak trénovat stav Flow

Není až tak složité dostat se do stavu plynutí. Podle výzkumů jsou nejčastějšími aktivitami s potenciálem Flow ty, které provádíme každý den – ať už jde o řízení auta nebo činnost v zaměstnání. Navzdory očekávání máme daleko větší šanci zažít Flow v práci než při volnočasových aktivitách. Stačí, aby měla pracovní náplň alespoň trochu smysluplný a naplňující obsah, a máme napůl vyhráno.

Jak na to, radí ve své knize Hack Your Motivation Bobby Hoffman. Hlavním předpokladem je vyhnout se stresujícím nebo nudu vyvolávajícím úkolům. Pokud se nudě vyhnout nemůžeme, radí Hoffman jednoduše si tento úkol „vylepšit“, povýšit ho na další level. Například tím, že se rutinní aktivitu pokusíme dokončit v osobním časovém rekordu, převezmeme v úkolu větší díl zodpovědnosti nebo si příležitostně prohodíme práci s kolegou, abychom nabourali rutinu. Pokud budeme tuto vylepšenou aktivitu opakovat tak často, až dojde k jejímu automatizování, začneme s největší pravděpodobností pociťovat kýžené stavy Flow. Jakmile však začne být úkol příliš jednoduchý, je načase zapojit další stupeň „vylepšováku“. Důležité je při tom mít nějakou zpětnou vazbu – ať už časový údaj, nebo nějaký nástroj na měření efektivity pracovních činností.

Pokud se i přes tyto snahy nepodaří stav Flow vyvolat v práci, není třeba zoufat. Prostor nabízí také volnočasové aktivity nebo příjemný sociální kontakt. Rozhodně stojí zato pěstovat stavy plynutí - obvykle po nich dochází ke spokojenosti, uvolnění a načerpání sil, což nás naplňuje štěstím a zjednodušuje podmínky pro budoucí zážitky Flow.

Zdroje:

https://www.psychologytoday.com/blog/motivate/201703/annoyed-work-the-flow-hack-transforms-motivation https://run.mcmillanrunning.com/the-flow-state-the-science-of-running-in-the-zone https://www.psychologytoday.com/articles/199707/finding-flow

Kofein během učení zlepšuje paměť

Kofein můžeme nalézt v mnoha formách. Ať už je to černý čaj, čokoláda s vysokým obsahem kakaa nebo káva, velmi oblíbený povzbuzovací nápoj. Mnoho lidí pije kávu při snídani právě kvůli obsahu kofeinu, aby tím docílili lepšího a rychlejšího probuzení. Věděli jste však, že kofein také pomáhá zlepšit paměť?

O účincích kofeinu na lidský organismus existuje mnoho různých studií. Některé chválí vysoký obsah antioxidantů, jež přispívají k prevenci vzniku různých onemocnění. Jiné zase naráží právě na její špatné vlastnosti v případě vysoké konzumace.

Správná dávka kofeinu

Vědci z univerzity v Kalifornii požádali vzorek dvou stovek dospělých osob, aby se zúčastnily jejich experimentu. Ten spočíval v pozorování náhodných obrazů. Pár minut poté dostala část zkoumaných kávu s obsahem 200 mg kofeinu, druhá polovina užila pouze placebo. Následující den měli všichni zkoumaní pozorovat obrazy předchozího dne. Jejich úkol byl určit, zda jsou obrazy zcela jiné, stejné či pouze podobné.

Skupina osob, která užila placebo, dokázala pouze rozeznat, zda fotografie již někdy viděli, či nikoliv. Zda jsou stejné či podobné těm z předchozího dne, už určit nedokázali. Avšak skupina, která dostala dávku kofeinu, dokázala ve většině případů také určit, zda jsou stejné nebo aspoň podobné jako předchozí den.

Poté vědci zkusili dávku kofeinu zvětšit. To se ale neosvědčilo. Lidé byli spíše nervózní a trpěli bolestmi hlavy. Není tudíž dobré pít velké množství kávy. Její účinky by byly spíše opačné a nepřinesly by kýžený efekt.

Výsledky této i dalších studií tedy můžeme shrnout následovně: při optimální dávce kofeinu jsou pozitivně ovlivněny naše kognitivní funkce - paměť, pozornost a koncentrace.

Káva pomáhá. Může i škodit

Pití kávy je velikou tradicí – málokdo si bez ní umí představit své ráno i pracovní den. Mnoho lidí však netuší, že kvalitní káva pomáhá snižovat riziko Parkinsonovy a Alzheimerovy choroby. Dále taky pomáhá snižovat riziko vzniku široké škály poruch nálad – například deprese.

Pokud se tedy rozhodnete dopovat při učení kávou, neměli byste to s ní nijak přehánět. Uvedená dávka, kterou dostali studenti při testu, odpovídá přibližně dvěma šálkům espressa. Větší množství už navozuje stavy úzkosti, nervozity a také bolesti hlavy.

Dalším problémem, který může při zvýšené konzumaci nastat, je nespavost. Proto se nedoporučuje pití kávy v odpoledních a večerních hodinách – neplánujete-li sedět nad učebnicí celou noc.

Zdroje:

www.nature.com/neuro/journal/v17/n2/full/nn.3623.html cs.medlicker.com/1093-kava-a-zdravi onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1046/j.1468-1331.2002.00421.x/full onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1002/ana.10277/abstract

Na vlně extáze – fenomén Flow (část I.)

Možná jste už někdy zažili situaci, kdy vás nějaká činnost pohltila natolik, že jste zapomněli na plynutí času a vše kolem. Dokonce i sami na sebe. Mohlo tak uplynout pět i deset hodin, aniž byste pomysleli na hlad, žízeň nebo únavu.

Jde o zvláštní stav mysli, který se nazývá Flow fenomén. Do češtiny se nejčastěji překládá jako plynutí. Okrajově se o něm zmínil už třeba antický myslitel Marcus Aurelius nebo vídeňský psychiatr Viktor Frankl, jehož poutavá teorie smyslu života se opírá o vlastní přežití koncentračního tábora. S ucelenou teorií fenoménu Flow však přišel až americký psycholog maďarského původu, který vlastní poněkud krkolomé jméno - Mihaly Csikszentmihalyi (výslovnost je přibližně tato: Miháj Číksentmiháji). Flow fenomén právem náleží do směru tzv. pozitivní psychologie, která se zabývá aspekty, jež nám zpříjemňují život a činí nás šťastnými. Při prožitku Flow-plynutí totiž zažíváme pocity smysluplnosti a energizujícího nadšení, které může vést až k prožitkům extáze.

Co je to Flow

Pojďme nyní zabrousit trochu hlouběji do fenoménu Flow. Jeho teorie je prostá, ale o to geniálnější. Pracuje totiž se dvěma proměnnými a tím jsou 1) dovednost člověka a 2) náročnost úkolu. Představíme-li si těžký úkol, k jehož provedení nemáme odpovídající dovednosti, nečiší z toho nic dobrého. Pravděpodobně nás totiž bude zužovat pocit napětí, úzkost a obava ze selhání. Je-li naopak úkol příliš jednoduchý, ale dovednost vysoká, budeme se potýkat buď s nudou, nebo si příjemně odpočineme.

Pokud je mezi dovedností a náročností souhra, je napůl vyhráno. Záleží totiž ještě na jedné věci – na intenzitě obou proměnných, byť jsou sebelépe sehrané. Je-li úkol zároveň jednoduchý a naše dovednost ne zrovna oslňující, nastává pocit apatie. Ten zažíváme například u nekonečného přepínání televizních kanálů – to od nás totiž nevyžaduje nic než mačkání ovladače. Teprve když se náročnost i dovednost zvyšují, nastává to pravé zaujetí a pocit smysluplnosti – tedy Flow. Pokud máme to štěstí, že vykonáváme nad míru těžký úkol, který nám jde krásně od ruky, můžeme se dostat až do stavu extáze.

Jak prožíváme Flow

Lidé, kteří zažívají stav extáze (extrémní Flow), popisují své pocity jako naprostou ztrátu pojmu o čase a sobě samém. Jen sledují například své ruce, které jakoby oddělené od těla tvoří symfonii nebo román. Pocit kontroly a přemýšlení „jak na to“ je minimální – není ani zapotřebí, stejně jako když se necháváme unášet opravdovým proudem vody. Zároveň však nejde o bezmyšlenkovitost a pocit „vymytého mozku“. Právě naopak.

Csikszentmihalyi spolu s psycholožkou Jeanne Nakamurou (2001) popsali okolnosti vzniku stavu Flow. Některé z nich se mohou vyskytovat izolovaně, ale to ještě nemluvíme o Flow v tom pravém slova smyslu. Pro zážitek toho správného „plynutí“ by totiž měly být přítomny všechny tyto okolnosti:

dostavuje se intenzivní a soustředěná koncentrace na přítomný okamžik, daná činnost a povědomí jsou v silném spojení, dochází ke ztrátě sebereflexe, získáváme okamžitou zpětnou vazbu ohledně úspěšnosti naší aktivity (k tomu nám stačí naše vlastní smysly), zintenzivňují se pocity nadhledu nad celou situací, ztrácíme pojem o čase a plyne nám rychleji, zkušenost z činnosti je vnitřně obohacující a zakoušíme pocit smysluplnosti.

Výzkumy Csikszentmihalyiho dokazují, že stav Flow není kulturně podmíněný. Probíhá stejně u lidí z celého světa, z odlišných kulturně-sociálních zázemí. A netýká se zdaleka pouze umělců. Flow můžeme zažít prakticky při každé činnosti, pokud splňuje „pravidla plynutí“ znázorněné v grafu výše. Můžeme tak zažívat šťastné chvíle jak u sportu, tak při chirurgickém zákroku (pochopitelně ze strany operatéra) nebo u vykonávání domácích prací.

Protože fenomén Flow si zaslouží mnohem více prostoru, budeme se mu věnovat i v dalším článku. Dozvíte se například, jak Flow ovlivňuje naše kognitivní funkce a co se při něm odehrává v celém těle.

Zdroje:

https://www.ted.com/talks/mihaly_csikszentmihalyi_on_flow?language=cs C. R. Wright & S. H. Lopez (2001). Flow Theory and Research. Handbook of Positive Psychology. Oxford University Press, 195-206.

Rozmarné rozptylování

Moderní technologie se staly každodenní součástí našich životů jako nezbytní pomocníci i kratochvíle. Jejich displej nabízí útočiště, kdykoli by jinak hrozilo zdlouhavé čekání ve frontě nebo na zastávce. (Copak se asi děje ve světě?) A jsou po ruce i v případě, že náš společník zkrátka není dostatečně zábavný nebo upovídaný. (Jen mrknu, jestli mi někdo nepsal.) A když se po dlouhém dni konečně uvelebíme na gauči a zapneme televizi, neuškodí zároveň zabrousit do méně stojatých vod internetového světa. Surfujeme, rolujeme, stahujeme, těkáme pohledem sem a tam a jsme náležitě hrdí na to, kolik toho zvládneme zaráz vnímat. Uprostřed všeho toho radostného rozptylování nás ani nenapadne znepokojovat se otázkou, jestli se vůbec ještě dokážeme plně soustředit na jednu činnost. Neovlivňuje nás, že žijeme ve světě plném mediálních lákadel?

Výsledky mnoha studií se shodují, že mezi multitaskingem a problémy se soustředěním existuje spojitost. Mentální zdroje jsou omezené, a když se musíme potýkat s více úkoly zároveň, ovlivňuje to také náš výkon. Ale podívejme se na tento fenomén trochu detailněji.

Představte si, že sedíte za volantem svého vozu. Při jízdě vnímáte nerovnosti silnice, značky regulující jízdu, světla semaforu, pohyby auta i zvuky z ulice. Zároveň k vám doléhá hlas z vedlejšího sedadla. Anebo z hands-free. Je v tom rozdíl? Je! Spolujezdec sdílí řadu vašich vlastních dojmů. Vidí a slyší to samé, co vy, auto s ním pohupuje stejným způsobem a všem těmto vjemům intuitivně konverzaci přizpůsobuje. Mezi ním, vámi i provozem panuje soulad. Naproti tomu, když telefonujete, komunikace zaměstnává vaši pozornost na úkor provozu. Jestli přitom máte nebo nemáte volné ruce nehraje podstatnou roli. Člověk, se kterým mluvíte, každopádně vaši cestu nevidí. Rosenberg na tomto případě ukázal, že problém nespočívá čistě ve vršení aktivit. Míra rušivého působení závisí na tom, jestli média odvádí uživatele od jeho hlavní činnosti (v tomto případě řízení). A to se zase pojí se zažitým způsobem jejich používání. Jakmile totiž zapneme televizi, počítač, mobil, tablet nebo jiné zařízení, táhnou nás směrem k automatizované činnosti, kterou sdílíme s ostatními uživateli. Vezmeme si další příklad: Sedíte na přednášce a zatímco posloucháte výklad, slovo od slova ho zaznamenáváte do svého laptopu. Stálí uživatelé jsou na rychlé psaní na počítači tak zvyklí, že je k němu přímo vybízí. Psaní rukou takovou rychlost obvykle neumožňuje. Výzkum Muellera a Oppenheimera ukázal, že právě proto ruční pisatelé věnovali více pozornosti obsahu přednášky a zaznamenávali si jen kratší poznámky. Když pak měly obě skupiny nabyté vědomosti prokázat, výkon studentů s laptopem byl podstatně horší než těch s obyčejným blokem. Schopnost zaznamenat každé slovo je odváděla od snahy pochopit celkový význam.

Sečteno a podtrženo, multitaskingu se přičítá řada negativních dopadů a průvodních jevů. Jedním z těch nejpalčivějších je vyšší impulzivita. Pozornost se tak snadněji nechá lapit do sítě rozptylujících (ač nepodstatných) podnětů z okolí. (Nezáviděli jste někdy lidem, kteří si dokážou v šumu vystupujících a přistupujících v MHD klidně číst?) Některé studie ale mění úhel pohledu a naznačují, že multitasking přispívá ke schopnosti rychleji „přepínat“ pozornost mezi jednotlivými úkony. A kdo ví, jestli to není jen jeden z delší řady přehlížených přínosů.

Seznam literatury:

Aagaard, J. (2014). Media multitasking, attention, and distraction: a critical discussion. Phenomenology and the Cognitive Sciences, 47(8), 552-568. Ralph, B.C., Thomson, W.D.R., Cheyne, J.A., & Smilek, D. (2013). Media multitasking and failures of attention in everyday life. Psychological Research, 78(5), 661-669. Yap, J.Y., & Lim, S.W.H. (2013). Media multitasking predicts unitary versus splitting visual focal attention. Journal of Cognitive Psychology, 25(7), 889-902.

Jak mrkání ovlivňuje činnost mozku?

Na první pohled jednoduchá otázka: proč mrkat? Většina lidí odpoví, že mrkání pomáhá oko zvlhčit a vyhnout se tak syndromu suchého oka. Frekvence pohybů víček je však mnohem větší, než by bylo na zvlhčení oka potřebné. Neurovědci z Univerzity v Ósace publikovali v roce 2012 zajímavé výzkumné zjištění: mrkání mimo jiné umožňuje mozku odpočinout si.

Experimenty využívající zobrazující metody mozku realizoval Tamami Nakano a jeho tým. Když mrkneme, mozek přejde ze stavu soustředěné pozornosti, která mobilizuje tzv. dorzální systém, do stavu uvolněné pozornosti, čili volného proudění myšlenek. Vertikální pohyby víček se jeví jako spouštěč této změny. Zamrkáme, abychom na chvilku uvolnili pozornost, abychom nezůstali po celou dobu připoutáni k jedné myšlence, jednomu rozhovoru, či jedné roli, která by vyčerpala všechny zdroje mozku.

Důsledek je následující: v situacích, kdy musíme udržet pozornost na vysoké úrovni a po dlouhou dobu, máme tendenci mrkat méně. Psycholog Albert Vrij z Univerzity v Amsterdamu pracoval v policejních službách a konstatoval, že podezřelí mrkají méně, pokud lžou, protože se intenzivně soustředí. Naopak, když lež dořeknou, frekvence mrkání se zdvojnásobí -pozornost se uvolní a podezřelý si potřebuje pomocí mrkání odpočinout.

Vertikální pohyby víček jsou natolik zautomatizované a banální, že jim nevěnujeme pozornost, jsou pro nás ale velmi nápomocné. Když náš mozek identifikuje moment, kde je jeho pozornost méně důležitá (v průběhu konverzace, činnosti, atd.), automaticky nařídí mrkání, čímž pomyslně přejde houbou po tabuli vědomí, vynuluje obsah, "dobije baterky". V jednom ze svých experimentů Tamami Nakano objevil, že když se několik lidí dívá na film, jejich pohyby víček se synchronizují. Mrkají ve chvílích, kdy film vyžaduje nejméně pozornosti. Pak, když se děj filmu zase zdramatizuje, oči mrkají méně.

Dlouhodobě upřený pohled do monitoru snižuje frekvenci mrkání. Podle Národního institutu pro bezpečnost a ochranu zdraví (National Institute of Occupational Safety and Health) až 90% lidí, kteří tráví u PC alespoň 3 hodiny denně, trpí Syndromem počítačového vidění (Computer Vision Syndrome). Projevuje se podrážděním očí, ale i bolestmi hlavy, krku a páteře. Důležitá je správná tělesná pozice a "oční hygiena": mrkání a občasné upření pohledu do dálky uvolní okohybné svaly a nechá odpočinout nejen zrak, ale i dlouhodobě přetíženou pozornost. Když chcete dát mozku opravdu pauzu, vstaňte namísto sociálních médií od počítače a jděte se z okna podívat, co se děje venku. Odvděčí se vám zlepšením pozornosti.

Potvrzeno výzkumem: online trénink mozku skutečně pomáhá

Dle nové studie z listopadu roku 2015 hraní online her se zaměřením na myšlení a paměť pomáhá starším lidem se zvládáním starostí v každodenním životě. Občané starší 50 let žijící ve Spojeném Království se během loňského roku zapojili do zcela unikátního výzkumu – a jeho výsledky mnohé překvapily.

Vědci v institutu Psychiatrie, Psychologie a Neurovědy na Kings College v Londýně prokázali, že trénování mozku pomocí online her zlepšuje paměť i myšlení a navíc pomáhá starším lidem zvládat běžné činnosti: cestování v městské hromadné dopravě, nakupování nebo vaření.

Už dřívější výzkumy ukázaly, že hraní online her zlepšuje kognitivní funkce, ale všechny pracovaly jen s malým vzorkem lidí a jejich výsledky tak nebyly dostatečně relevantní. Zmíněná studie, kterou mj. podporuje i společnost Alzheimer's Society, však pracuje se vzorkem 7 000 lidí a v dlouhodobém horizontu 6 měsíců. Její výsledky proto mají mnohem vyšší váhu.

Účastníci studie během výzkumu pravidelně hráli šest her. Tři logické (např. balancování se závažím na dětské houpačce) a tři na řešení problémů (např. poskládání číselně označených dlaždic do správného pořadí).

Účastníkům, kteří byli vybráni za spolupráce s BBC, Alzheimer's Society a Rady Zdravotnického Výzkumu, bylo doporučeno, aby hráli každou ze šesti her alespoň 10 minut kdykoli zrovna měli čas. Před začátkem studie, po šesti týdnech, po třech měsících a nakonec po šesti měsících pak všichni prošli kompletním testem na kognitivní funkce.

Po šesti měsících tréninku došlo k zásadnímu zlepšení ve skóre v testu každodenních činností u lidí starších 60 let a významnému zlepšení v logickém uvažování u lidí starších 50 let. Nejlepší výsledky vykazovali ti, kteří hráli online hry 5x týdně.

To, že lidem během stárnutí postupně slábne paměť, je normální. Dramatičtější úpadek však může naznačovat přicházející demenci, pro kterou je rychlá ztráta paměti typická.

Už předchozí výzkumy ukázaly, že lidé, kteří rádi luští křížovky, skládají puzzle nebo se učí novým dovednostem, mají menší sklon k demenci.

Tato nová studie by však mohla přinést ještě něco nového – totiž nabídnout efektivní a jednoduchý způsob pomoci, která snižuje nebezpečí ztráty kognitivních funkcí v pokročilém věku.

Dr. Anne Corbett z Wolfsonského centra pro nemoci spojené se stárnutím na institutu Psychiatrie, Psychologie a Neurovědy na King's College v Londýně říká: „Trénink mozku pomocí online her a jejich dopad může být extrémně důležitý pro starší lidi, kteří hledají způsob, jak si prodloužit svoje kognitivní zdraví. Tyto online hry by mohly být dostupné pro širokou veřejnost a také by mohly mít významný dopad na zdraví občanů po celém světě.“

„Náš výzkum potvrzuje názor, že i zdánlivě malé změny v životním stylu pomáhají zachovat kognitivní funkce a potencionálně snižují riziko jejich úpadku v pozdějším věku. To je důležité zvláště tehdy, kdy nemáme k dispozici léky na léčbu demence.“

Dr. Doug Brown, ředitel Výzkumu a Vývoje pro Alzheimer's Society, dodává: „Takové online hry můžou být milionovým odvětvím. Podobné výzkumy nám pomáhají porozumět, co všechno hry dokážou pro naše zdraví udělat.“

„I když ani tento výzkum nebyl dostatečně dlouhý, aby otestoval, zda hry pomáhají k předcházení kognitivnímu úpadku nebo demenci, je skvělé vidět, že mají pozitivní dopad na zvládání každodenní úkolů i logické uvažování.“

„S rychle stárnoucí populací, je velmi důležité získat hmatatelný důkaz, že tento způsob tréninku mozku má pozitivní vliv na kognitivní funkce, které každý den využíváme. Jak vláda, tak i společnost, musí hledat cesty, jak zajistit seniorům nezávislý a důstojný život,“ uzavřel Brown.

Zdroje:

Corbett, A et al (2015) 'The Effect of an Online Cognitive Training Package in Healthy Older Adults: An Online Randomized Controlled Trial' JAMDA DOI: http://dx.doi.org/10.1016/j.jamda.2015.06.014 https://www.alzheimers.org.uk www.kcl.ac.uk/ioppn/news/records/2015/november/Brain-training-improves-memory-and-performance-of-everyday-tasks-in-older-people.aspx

Stres: co se stane, když je ho příliš

Stres je přirozenou součástí každodenního života. Odpovídá na okolnosti a požadavky našeho okolí. Na rozdíl od zvířat, která pod tlakem stresu buď uprchnou, nebo zaútočí, lidé často nemají ve svém psychosociálním prostředí příliš na výběr. Stresujícím situacím někdy zkrátka nejde utéct.

Stres dělíme z hlediska kvality na eustres a distres. První zmíněný je stres nižší intenzity, který má na organismus stimulující vliv. Je spojený spíše s příjemnými událostmi, jako je náročná, ale odměňující práce, svatba nebo budování nového bydlení. Distres je naopak negativní a silně prožívaný stres, který je pro nás zatěžující.

Rozlišujeme také typy stresu podle trvání – akutní a chronický. Akutní stres trvá pouze po dobu určité situace (projev před publikem nebo třeba hledání ztracených klíčů) a přináší s sebou odezvy těla - pocení dlaní nebo zrychlené a mělké dýchání. Po ukončení stresové situace se tělo vrací do rovnováhy.

Chronický stres je pro organismus mnohem nebezpečnější. Jde o reakci na dlouhotrvající stresové situace. Například chronické onemocnění, sociální nejistoty, nebo vleklé manželské neshody.

Něco málo teorie

Po první světové válce se výzkumem stresu zabýval americký fyziolog W. B. Cannon. Jeho teorie „útok nebo útěk“ je založena na principu homeostázy, kdy organismus usiluje o nastolení vnitřní rovnováhy právě jednou z těchto dvou reakcí.

Nejznámější teorií o stresu je tzv. všeobecný adaptační syndrom. Vyvinul ji kanadský biolog Hans Selye. Při pokusech na stovkách zvířat zjistil, že při dlouhodobém vystavení stresujícím podmínkám reaguje organismus třemi stadii.

Nejprve se spustí tzv. poplachová reakce. Ta je velmi podobná Cannonově teorii „útok nebo útěk“. Nelze-li se stresoru vyhnout, nastává druhé stadium – rezistence. Jde o energeticky velmi náročnou fázi, protože organismus mobilizuje své síly pro vyrovnávání se s nepříznivou situací. Posledním stadiem je vyčerpání, které nastává při dlouhodobém vystavení stresoru. Organismu zkrátka dojdou síly.

Co s námi stres dělá

Dlouhodobý stres mívá za následek mnoho nepříjemností. Problémy mohou nastat v oblasti zažívání nebo imunity. Dochází ke zvýšení krevního tlaku, nárůstu váhy a emocionálním výkyvům.

Existuje silné pojítko mezi stresem a poruchami spánku. Časté působení stresorů zvyšuje takzvaný arousal (stupeň nabuzení), který brání kvalitnímu spánku. Z nevyspání přicházejí další stresy a vzniká začarovaný kruh. A protože během spánku dochází v mozku k důležitým procesům, není divu, že jejich narušením se brzy objeví problémy s pamětí a pozorností.

Vědci ze St. Louis prováděli výzkum, ve kterém mělo 51 dobrovolníků brát po určitou dobu dávky kortizolu. Jedná se o hormon, který je vyplaven do těla při stresových situacích. Bylo zjištěno, že při několikadenním vystavení kortizolu se u zkoumaných osob zhoršila verbální paměť. Po ukončení experimentu se paměť naštěstí navrátila. Žijeme-li však v neustálém stresu, může kognitivní úpadek probíhat vlekle a nenápadně.

Jak bojovat se stresem

V boji proti stresu se doporučují následující kroky. Tím prvním je identifikace stresoru. Jakmile jej zjistíme, měli bychom se zamyslet nad tím, zda se stresorem můžeme něco udělat. V případě, že ano, budeme se snažit mu předcházet. Pokud je kontakt se stresorem nevyhnutelný, musíme zvolit jinou strategii – naučit se s ním žít, přijmout jej.

Za zmínku stojí také relaxační a meditativní techniky, kterých existuje velké množství. Určité typy je vhodné provádět před spaním, jiné můžeme praktikovat při čekání na autobus. U některých se zaměřujeme na tělo, jinými zase klidníme mysl. Vybrat si může zkrátka každý.

Zdroje:

www.internimedicina.cz/pdfs/int/2008/04/09.pdf Newcomer JW, Selke G, Melson AK, et al. (1999). Decreased Memory Performance in Healthy Humans Induced by Stress-Level Cortisol Treatment. Arch Gen Psychiatry. 56 (6), 527-533. www.bemidjistate.edu/offices/human_resources/Understanding stress.pdf

Dětská amnézie: fenomén, který zkoumal už slavný Freud

Létáme do vesmíru, hledáme elixír mládí, chceme cestovat časem. A přitom o mozku, základním orgánu každého člověka, toho zatím víme tak málo. A ještě méně toho víme o dětské amnézii: fenoménu, který poutá pozornost neurovědců i psychologů již více než 100 let.

Čím to, že člověk si skoro vůbec nepamatuje na nic z toho, co prožil během prvních tří let svého života? Jak je možné, že ze svého mozku vymaže všechny ty neuvěřitelné zážitky spojené s poznáváním světa, do kterého se nedávno narodil? Poprvé fenomén dětské amnézie popsal slavný psycholog Sigmund Freud, který prohlásil, že dítě vzpomínky z raného věku vytěsňuje kvůli jejich sexuální povaze (kojení atp.). Tato teorie už dnes vyvolává spíše úsměv.

Ztrácí se až věkem

Šobková Denisa a Plháková Alena například ve své studii z roku 1999 (Dětská amnézie) zveřejnily závěry výzkumu, podle kterého si děti ve věku do 9 let na první roky svého života pamatují celkem dobře. Tzv. dětská amnézie se podle nich paradoxně začíná projevovat až později – čím je člověk starší, tím méně si toho z prvních let svého života pamatuje.

Tuto teorii do jisté míry potvrzují také kanadští neurovědci Paul W. Frankland a Sheena A. Josselyn, podle kterých k zapomínání dochází zničením starých neuronových spojení. Tím, jak se mozek v mladém věku velmi rychle učí a rozvíjí, jednoduše „likviduje“ stará neuronová spojení (aby si uvolnil kapacitu pro nové informace. Tímto procesem však likviduje ty nejčasnější vzpomínky, které má ve své paměti uchované.

Podle další teorie je za dětskou amnézii zodpovědná neschopnost dítěte mluvit. Tím, že si nedokáže svoje zážitky převést do verbální podoby, si je nedokáže ani zapamatovat. Další teorie zase tvrdí, že dítě si nemůže zážitky zapamatovat, protože ještě nechápe čas a není schopno je chronologicky seřadit. V hlavně tak vzniká emocionální chaos, který nelze dlouhodobě udržet. Jiní vědci zase přišli s myšlenkou, že za amnézií stojí neschopnost dítěte uvědomit si samo sebe.

Dnes je za příčinu dětské amnézie oficiálně považováno to, že děti do tří let nemají dostatečně rozvinutý hipokampus – část mozku, která je přímo zodpovědná za uchovávání informací a orientaci v prostoru. Ostatně Alzheimerova nemoc, která způsobuje neschopnost ukládat do mozku informace, je (zejména ve své prvotní fázi) projevem poškození právě hipokampusu.

Nezapomínejte trénovat

Zatímco dětská amnézie je ztrátou paměti předvídatelnou a akceptovatelnou, v dospělejším věku už by vás (ani vaše děti) nic podobného potkat nemělo. Proto je potřeba paměť neustále trénovat a posilovat. Existují stovky a tisíce různých cvičení, úkolů nebo testů, které vám k tomu dopomůžou. Ty nejlepší a nejzajímavější z nich jsme ve spolupráci s vědci a pedagogy přetavili v zábavné hry – všechny je najdete tady na Mentemu.