Zajímavosti | Mentem.cz

Kategorie Zajímavosti

Jak péče v raném dětství ovlivňuje vztahy v dospělosti – 2. část

Citová vazba, připoutání, nebo také anglický výraz „attachment“ vyjadřují vzájemný citový vztah, který se postupně utváří mezi dítětem a jeho nejbližší osobou. Zkušenost miminka z prvního roku života může významně ovlivnit základní pocit důvěry a později schopnost vytvářet harmonické vztahy. V první části článku jste se dočetli, jak se v dospělém životě liší děti chtěné a nechtěné; co přispívá k vytvoření bezpečné vazby; a proč je krmení více než přísun živin. Druhá část článku popisuje čtyři fáze budování připoutání podle věku dítěte a nejčastější typy rodičů, kteří mají s citlivou péčí těžkosti. Attachment a jeho vliv na dospělé vztahy je dnes v ohnisku zájmu mnoha výzkumů v zahraničí i v České republice.

4 fáze vytváření citové vazby

Rudolf Schaffer a Peggy Emersonová už v roce 1964 sledovali vývin citových vazeb u skupiny skotských dětí od narození do 18 měsíců. Dítě bylo považováno za připoutané k nějaké osobě, pokud oddělení od této osoby zpravidla vyvolalo protest. Vymezili 4 fáze budování vazby:

Asociální fáze (0-6 týdnů). Téměř všechny podněty vyvolávají příznivou reakci. Na konci tohoto období děti začínají pozitivně reagovat na sociální stimuly, např. usmívající se obličej.

Fáze nespecifických vazeb (6 týdnů - 6 až 7 měsíců). Děti si užívají lidskou společnost, ale nevybírají si. Směji se více na lidi než na další objekty (např. mluvící loutky) a protestují, pokud je dospělý položí na zem. I když největší úsměvy si nechávají pro své blízké, těší se pozornosti, kterou dostávají od kohokoliv.

Fáze specifických vazeb (asi 7-9 měsíců). Mezi sedmým a devátým měsícem děti začínají protestovat, pouze když jsou odděleny od jednoho určitého člověka, většinou od matky. Snaží se zůstat v její blízkosti a po návratu ji vítají. V přítomnosti neznámých lidí jsou ostražití. Vytvoření první bezpečné vazby dovoluje batoleti začít prozkoumávat okolí. Děti paradoxně potřebují pocit jistoty, že se mohou na rodiče spolehnout, aby se mohly chovat nezávisle. Pokud je v této době nutná hospitalizace dítěte, tak vždy jen společně s matkou (Vymětal, 1994).

Fáze početných vazeb. V této fázi se děti připoutají k dalším osobám, jako jsou otcové, sourozenci, prarodičové a další pečovatelé, obvykle v týdnech po vytvoření první vazby.

Typy rodičů, kteří mají s citlivou péčí těžkosti

De Wolff (1997) definoval 6 základních aspektů dobré péče: citlivost, pozitivní přístup, synchronie, vzájemnost, podpora a stimulace. Při výzkumu matek nejistě připoutaných dětí (když dítě reaguje na oddělení od matky lhostejně nebo až moc úzkostně) se ukázalo, že reagují spíše na základě svých vlastních potřeb nebo nálad. V budování uspokojivého a synchronizovaného vztahu s dětmi selhávají i depresivní rodiče, kteří často ignorují dětské sociální signály. Další skupinou necitlivých rodičů jsou ti, kteří sami vyrostli jako nemilované, zanedbávané nebo zneužívané děti. I když často začínají vychovávat své děti s těmi nejlepšími úmysly, očekávají, že jejich děti budou dokonalé a vždy projevující lásku. Takže když jsou miminka podrážděná, mrzutá nebo nepozorná, emocionálně nejistí rodiče se budou cítit, jakoby byli opět odmítnuti. Rodiče, jejichž těhotenství bylo neplánované a jejich děti nechtěné, mohou být také necitlivými pečovateli. Rozdíly jsou patrné i v kvalitě vztahu rodičů - obecně platí zásada: „jaké partnerství, takové rodičovství“. Šťastné páry se navzájem podporují v péči o dítě, jsou trpělivější a optimističtější. Naopak nešťastné páry jsou po narození dítěte méně citlivé, mají horší postoj k roli rodičů a s dětmi si vytvářejí méně těsné vazby (Schaffer, 1989). Nezodpovědný a nepředvídatelný pečovatel vyvolává v dítěti nedůvěru, která se může v budoucnu projevit jako vyhýbavost vztahům založeným na vzájemné důvěře. I z bludného kruhu „jak jsem byl vychován, tak budu vychovávat“ se ale lze osvobodit a citlivou péči v dítěti vzbudit pocit, že svět je dobré místo.

Zdroje:

De Wolff, M.S., & van IJzendoorn, M.H. (1997). Sensitivity and attachment: A meta-analysis on parental antecedents of infant attachment. Child Development, 66, 571-591.

Kassin, S. (2009). Psychologie. Brno: Computer Press.

Matějček, Z. (2005). Výbor z díla. Praha: Karolinum.

Schaffer, D. R. (1989). Developmental psychology: childhood and adolescence (2nd ed.). Pacific Grove, Calif.: Brooks/Cole.

Schanberg, S.M., & Field, T.M. (1987). Sensory deprivation stress and supplemental stimulation in the rat pup and the preterm human neonate. Child Development, 58, 1431 – 1447.

Vymětal, J. (1994). Lékařská psychologie. Praha: J. Kocourek.

Jak péče v raném dětství ovlivňuje vztahy v dospělosti – 1. část

Citová vazba, připoutání, nebo také anglický výraz „attachment“ vyjadřují vzájemný citový vztah, který se postupně utváří mezi dítětem a jeho nejbližší osobou. Zkušenost miminka z prvního roku života může významně ovlivnit základní pocit důvěry a později schopnost vytvářet harmonické vztahy. V první části článku se dočtete, jak se v dospělém životě liší děti chtěné a nechtěné; co přispívá k vytvoření bezpečné vazby; a proč je krmení více než přísun živin. Druhá část článku popisuje čtyři fáze budování připoutání podle věku dítěte a nejčastější typy rodičů, kteří mají s citlivou péčí těžkosti. Attachment a jeho vliv na dospělé vztahy je dnes v ohnisku zájmu mnoha výzkumů v zahraničí i v České republice.

Význam přijetí těhotenství

Vztahy rodičů a dětí se začínají budovat už během těhotenství. Matčina nálada a výraznější emoční reakce, doprovázené biochemickými změnami, se krví přenášejí na plod. Například na smyslové působení reaguje ještě nenarozené dítě v posledním trimestru pohyby a kopáním. Význam vztahů rodičů k dosud nenarozenému dítěti dokládají časté spontánní potraty u nechtěných těhotenství. Vnitřní odmítnutí tak může vést k „vypuzení nechtěného“ (Shaffer, 1989). V známé studií provedené v Československu (Matejček et al., 2005) autoři sledovali děti, kterým byla žádost o potrat zamítnuta. Tuto skupinu 200 „nechtěných“ dětí porovnali s dětmi stejné věkové skupiny a socioekonomického původu. Děti byly sledovány od narození do svých 29 let. I když byly při narození všechny děti zdravé, ty „nechtěně“ byly v průběhu dalších 9 let častěji hospitalizovány, měly horší známky ve škole, méně stabilní rodinný život, horší vztahy s vrstevníky a byly obecněji dráždivější než děti „chtěné“. V porovnání s kontrolní skupinou vykazovaly více problémových vztahů k sobě i okolí. Ženy z této skupiny byly častěji rozvedené a měly již v mladém věku zkušenosti s přerušením těhotenství. Zdá se, že nechtěnost, tj. vnitřní nepřijetí, se projevuje nejen citovým „hladem“, ale také tím, že rodič není dobrým modelem partnerského chování (Vymětal, 1994).

Citlivé reagování na dítě

Blízky kontakt s novorozencem v prvních hodinách po narození může posílit pozitivní pocity rodičů k dítěti. Pravá citová vazba se postupně buduje interakcí mezi rodičem a dítětem po prvních měsících. Důležitým prvkem v budování vazby je vytváření ritualizovaných činností a zvyků. Je nutné, aby pečovatel reagoval na dítě citlivě. Pokud u hraní hry například miminko odvrátí hlavičku a tváří se zmateně, naznačuje, že je to na něj příliš. Rodič to vycítí a nechá dítě vydechnout, aby se po chvíli vrátili k aktivitě. Tímto způsobem se buduje vztah a vzájemné porozumění. Pokud pečovatel reaguje spolehlivě, dítě si vyvíjí smysl pro důvěru v jiné osoby.

Krmení, teplo a doteky

Krmení je pro dítě silným zdrojem pozitivních pocitů, které přispívají k budování citové vazby. Experiment Harlowa a Zimermana z roku 1959 však dokládají i význam jiných smyslových vjemů. Makakové byli odděleni od matky v první den života a dalších 165 dní strávili v přítomnosti dvou náhradních „matek“. Obě tyto matky měly tvář a tělo vyrobené z drátu, a jedna z nich byla obalená měkkou látkou. Polovina mláďat byla krmena touto teplou, příjemnou náhradní matkou, zbývající polovinu krmila nepohodlná drátěná „matka“. Ukázalo se, že opičky na drátěné matce trávily čas jen během krmení. Když byly rozrušeny nebo se bály, okamžitě utekly na látkovou matku. Význam tepla a doteku u dětí popsal Schanberg a Fieldová (1987, in Kassin, 2007). Autoři dělali u předčasně narozených dětí masáž těla po dobu 10 dní a poté srovnávali jejich vývoj s dětmi, které nemasírovali. Obě skupiny pily stejné množství dětské výživy, ale masírované děti přibývaly na váze o 47% více, byly živější, aktivní a koordinované. Nemocnici opustily průměrně o 6 dní dříve. Podle Fieldové je dotek cenným terapeutickým nástrojem - nejen pro předčasně narozené děti, ale i pro děti a dospělé, kteří jsou „dotekově deprivovaní“. Krmení pro lidské děti není o nic důležitější než pro malé opičky - velký význam má tepelný komfort a pocit bezpečí.

Zdroje:

De Wolff, M.S., & van IJzendoorn, M.H. (1997). Sensitivity and attachment: A meta-analysis on parental antecedents of infant attachment. Child Development, 66, 571-591.

Kassin, S. (2009). Psychologie. Brno: Computer Press.

Matějček, Z. (2005). Výbor z díla. Praha: Karolinum.

Schaffer, D. R. (1989). Developmental psychology: childhood and adolescence (2nd ed.). Pacific Grove, Calif.: Brooks/Cole.

Schanberg, S.M., & Field, T.M. (1987). Sensory deprivation stress and supplemental stimulation in the rat pup and the preterm human neonate. Child Development, 58, 1431 – 1447.

Vymětal, J. (1994). Lékařská psychologie. Praha: J. Kocourek.

Techniky dechu pro posílení těla i mysli – 1. část

V posledních letech se roztrhl pytel s radami na posílení a zlepšení kdečeho. Jde na vás viróza? Pijte zázvorový čaj. Máte vysoký tlak? Nevadí, je spousta léků, které jej sníží. Přitom zapomínáme (nebo často ani nevíme), že existují způsoby, kterými můžeme kýženého stavu dosáhnout, a nepotřebujeme k nim nic víc, než vlastní tělo. Tedy přesněji řečeno, vlastní dech. Jde o techniky, které byly pilovány indickými jogíny tisíce let a neztratily na své účinnosti ani dnes. Dokonce západní „přísná“ věda potvrzuje blahodárný efekt dechových technik, ale o tom až za chvíli.

V tomto článku se zaměříme na dech zvaný Nadí Šodhana. V jogínském učení je tento dech považovaný za očistný a bývá součástí dalších náročnějších cviků. Ale i jeho samostatné a pravidelné praktikování přináší mnoho pozitivních účinků na tělo i mysl:

redukuje stres a nervozitu,

pročišťuje mysl, zvyšuje bdělost a schopnost soustředit se,

posiluje celý nervový systém, čímž působí blahodárně na mozek,

vyrovnává funkci obou mozkových hemisfér,

zásobuje tělo kyslíkem, tím podporuje látkovou výměnu a zbavuje nás toxinů,

ozdravuje plíce a zmírňuje alergii,

pomáhá vytvářet optimální hormonální hladinu.

A teď k těm studiím. Není asi překvapením, že nejvíce výzkumů technik dechu se provádí právě v Indii. To ale nemění nic na jejich exaktnosti ve smyslu západní medicínské vědeckosti. Univerzita medicíny v Jaipur podnikla v roce 2014 výzkum, ve kterém zjišťovala účinek jednorázového 20-minutového cvičení Šodhany u 30 probandů. Výsledkem krátkého cviku bylo snížení srdečního tepu a krevního tlaku o 8%. Zároveň se snížil také reakční čas, a to o 10%. Podobný výzkum provedla i Univerzita v Mangaloře, kde srdeční tep probandů klesl o 13% a kognitivní výkon v podobě řešení matematických úloh se zlepšil dokonce o 24%. Toto byly výsledky jednoho 20minutového sezení; při dlouhodobém praktikování tohoto dechu lze dosáhnout mnohem hlubších pozitivních změn.

Dech krok za krokem

Dechová technika Nadí Šodhana je velmi jednoduchá, časově nenáročná a pro její praktikování potřebujete pouze klidné místo. Toto cvičení můžete provádět kdykoli. Ideální doba je ráno po probuzení a večer před spaním. Můžete si ji hned dnes zkusit sami s následujícím postupem:

Zaujměte pozici vsedě. Ideální je lotosový sed, ale pro svou náročnost vyžaduje poměrně dlouhou dobu cviku. Alternativou je turecký sed, nebo sed na židli. Záda mějte vzpřímená.

Zavřete oči a několikrát se zlehka, pomalu a hluboce nadechněte a vydechněte. Ukazovák a prostředníček pravé ruky zaviňte do dlaně. Zbylé tři prsty použijete během cvičení.

Pravým palcem ucpěte pravou nosní dírku. Palec netlačí a je zlehka položený nad křídlem nosu, tedy v místě asi centimetr od kraje nosní dírky. Bez námahy se nadechněte levou nosní dírkou.

Než vydechnete, na krátký moment ucpěte také levou nosní dírku prsteníčkem a malíčkem. Pokud by tato pozice ruky byla nepříjemná, použijte jen jeden z prstů. Nyní uvolněte palec a vydechněte prvou dírkou. Dlouze a uvolněně.

Při dalším nádechu zůstávají prsty na levé nosní dírce a vdechujeme pravou stranou. Způsob střídání je u této techniky velmi důležitý.

Opět na krátký moment ucpěte obě nosní dírky a vzápětí pro výdech uvolněte levou nosní dírku.

Cyklus zopakujte zhruba 10x. Tato technika je velmi snadná i pro začátečníky. Stačí si jen uvědomit, že po vystřídání nosních dírek přichází nejprve výdech, pak nádech.

Šťastné hemisféry

Jak už bylo řečeno, Nadí Šodhana působí harmonicky na obě mozkové hemisféry. Pravá strana nosu povzbuzuje levou hemisféru, která je sídlem logického myšlení, řeči, počítání nebo pojmu o čase. Levá strana nosu naopak podporuje funkci pravé hemisféry, kde sídlí představivost, denní snění, intuice, vnímání barev a hudby. Pokud byste chtěli v kterýkoli moment podpořit jednu, nebo druhou hemisféru, stačí soustředěně dýchat do nosní dírky, která je propojená s požadovanou oblastí. Můžete zjistit, že jedna z nosních dírek je hůře průchozí, než ta druhá. Jde o přirozený jev, kdy se zhruba každé dvě hodiny automaticky střídá průchodnost mezi oběma stranami nosu.

Příští článek o technice dechu se zaměří na povzbuzení pozornosti a paměti.

Zdroje:

http://www.dok.rwan.sk/Zivotny styl/Andre van Lysebeth - Pranajama.pdf

http://www.j-pbs.org/pdf/182/subbalakshmi.pdf

http://jctmb.com/Vol2-Issue3-Jul-Sep-2014/02.Immediate Effect of Nadi-Shodhana Pranayam on Some Selected Parameters of Cardiorespiratory and Mental Efficiency.pdf

https://www.banyanbotanicals.com/info/ayurvedic-living/living-ayurveda/yoga/nadi-shodhana-pranayama/

Sezení s roboterapeutem aneb Budoucnost zdravotnictví

Snad každá oblast lidské činnosti čelí otázce, jak dlouho bude trvat, než ji zcela ovládne mechanizace a umělá inteligence. Ve výrobě je to už běžný jev. Ale o proměně zdravotnictví, obzvláště psychiatrické sféry, se v odborných kruzích začíná debatovat až v posledních letech. Ve vzduchu nyní visí velký otazník a možná i proto putuje do výzkumu nových léčiv čím dál méně financí.

Odvážné vize o budoucnost zdravotnictví

Výzkumník Domenico Giacco a jeho tým z londýnské univerzity kontaktovali v roce 2017 řadu evropských expertů v oblasti duševního zdraví. Na základě jejich náhledu na jednotlivé oblasti sestavili čtyři poněkud odvážné varianty, jakými by se mohlo zdravotnictví v budoucnosti ubírat, přičemž scénáře se mohou vzájemně prolínat:

Důraz na rozhodování pacientů: podle této představy budou mít pacienti zásadní roli při výběru své léčby, zatímco zdravotníci budou spíše poskytovat klíčové informace pro tato rozhodnutí. Sníží se tím určitý nátlak a uměle vytvářené autority odborníků. Důraz bude kladen na co největší osvětu a vzdělání veřejnosti. Tento styl přinese ještě další změnu: pokud se duševně nemocný člověk dopustí trestné činnosti, nebude posílán do léčebného zařízení, ale poputuje přímo do vězení.

Důraz na širší sociální kontext: budoucnost se může vyvinout i tak, že akcent bude kladen na sociální zázemí pacienta, tedy otázky rodičovství, vzdělávání, zaměstnání a dalších mezilidských vztahů. Lepší zmapování sociálního kontextu tak povede k účinnějším intervencím. Mezi obory s významným podílem na této realitě budou sociální vědy, psychologie a geografie.

Pomoc společensky znevýhodněným: třetí cesta, kterou si odborníci představují jako reálnou, je zaměření zdravotnictví na znevýhodněné sociální skupiny. Ať už z důvodu chudoby, sociální izolovanosti, bezdomovectví, nezaměstnanosti či jakékoli diskriminaci. Tento pohled příliš nerozlišuje sociální, fyzickou a fyziologickou příčinu nesnází, naopak je řeší celistvě. Vzniká více komunitních center, která se zaměřují na prevenci negativních jevů. Politika i společnost se snaží znevýhodněným skupinám podat pomocnou ruku.

Virtuální svět: jeden z nejpravděpodobnějších scénářů budoucnosti počítá s virtuální realitou a umělou inteligencí. Psychiatrická léčba bude probíhat čím dál více online a do výzkumu zdravotnického softwaru budou investovány závratné částky. Pomáhat budou doktoři-avataři, které si budeme moci sami vymodelovat, aby nám byli sympatičtí, a o roznášku medikamentů se nám postarají drony.

Kde si dnes popovídat s robotem

Ve skutečnosti debaty o vpádu umělé inteligence (AI) do lidského světa není až taková fikce. Už dnes existují softwary, o kterých se nám před pěti lety ani nesnilo, a pokrok nabírá podivuhodně rychlé obrátky. Tak například na Kolumbijské univerzitě použili program na analýzu řeči od IBM k tomu, aby určili pravděpodobnost vzniku psychózy u adolescentů. Zatímco odborníci se u této předpovědi trefují v 79 procentech, počítačová analýza dokáže vznik psychózy predikovat se 100% úspěšností. V dalším výzkumu zanalyzovali řeč osob s Parkinsonovou chorobou, což vzápětí umožnilo tuto nemoc předpovědět s 80% úspěšností, a to během jediné minuty mluveného slova. Do pěti let plánuje IBM rozšířit rozsah analyzovaných diagnóz a implementovat tento software i do smartphonů.

Další významnou technologickou společností je například X2AI. Ta vyvíjí chatboty (jinými slovy chatující roboty, tedy umělou inteligenci, která dokáže konverzovat téměř jako člověk), kteří dokáží nabídnout vysoce personalizovanou psychoterapii a psychoedukaci. Dánská verze například pomáhá překonat úzkosti a strach, v Brazílii nabízí podporu lidem zažívajícím násilí ze strany místních gangů a v Africe pomáhá osobám nakaženým HIV.

Jakkoli strmý vývoj zažívá umělá inteligence, v oblasti zdravotnictví to nebude s odosobněním péče až tak žhavé. Samy technologické společnosti potvrzují, že jejich aplikace slouží a budou sloužit spíše jako podpora, než nástroj k přímé léčbě. Potrvá ještě dlouhou dobu, než budou stroje schopné zachytit ty nejdrobnější odchylky v kulturních a osobnostních zvláštnostech každého člověka. Koneckonců, opravdovou mezilidskou komunikaci, péči a přijetí žádné stroje nahradit nemohou.

Zdroje:

https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/27816568

https://www.nationalelfservice.net/commissioning/service-reconfiguration/the-future-of-mental-health-care-time-for-a-social-perspective

https://skywoodrecovery.com/the-future-of-mental-health-care-is-now-and-its-promising

https://www.theguardian.com/world/2016/jul/29/from-ketamine-to-cupboard-therapy-the-future-of-mental-health-treatment

Usínání pokažené civilizací

Nespíte? Pokud za to může odkládání spánku kvůli práci nebo jiným aktivitám, nejspíš by bylo dobré něco změnit a na spánek si najít čas. Asi čtvrtina populace prvního a druhého světa ale nespí, protože to jednoduše neumí. Usnout a spát není tak jednoduchý proces, jak by se možná zdálo tomu, kdo se do spánku propadne samovolně okamžik po přistání v posteli. Co s tím, pokud se člověku usnout nedaří?

Fyziologický spánek není bezvědomí, co do nervové činnosti se vyznačuje střídáním různých aktivit – a věda je na něj krátká, přímo jej navodit neumí. Pomoc s usínáním tak obnáší odstranění překážek, které brání přirozenému usnutí. V nejzávažnějších případech se tak děje za použití hypnotik: léků, které utlumí nervovou činnost, což nástup spánku výrazně usnadní. Jejich působení ale zároveň mění strukturu spánku a nese s sebou rizika vedlejších účinků, takže je obecně výhodnější cílit léčbu přesněji.

Za střídáním spánku a bdění stojí souhra tří různých neurohormonálních systémů.

První z nich odpovídá únavě. Klíčovou látkou je adenosin: pamatujete si ze školy „molekulu energie“ ATP, adenosintrifosfát? Při jeho rozkladu vzniká energie, kterou buňky potřebují k činnosti – a také právě adenosin, který se ukládá v mozku – a jeho nárůst signalizuje únavu. Adenosin stojí i za oblibou kávy a čaje: kofein totiž potlačuje právě jeho projevy.

Druhý synchronizuje naše tělesné rytmy se světem okolo. Klíčovou látkou je melatonin: hormon, který náš mozek syntetizuje téměř výhradně za tmy. Jeho nárůst signalizuje, že nastal čas spát.

Třetí systém potom spánek a bdění přizpůsobuje aktuální situaci. Co kdyby hladiny adenosinu a melatoninu překročily pomyslnou hranici, která by měla navodit spánek, během poslední minuty napínavého zápasu? Na útěku před smečkou vlků nebo při lovu mamuta? Prožívané napětí – z hormonálního hlediska koktejl adrenalinu, noradrenalinu a kortizolu – nás usnout nenechá.

Trojice systémů byla v průběhu evoluce dovedena téměř k dokonalosti – ovšem při použití v úplně jiném světě než v tom, ve kterém žijeme my. Na tom, že špatně spíme, se silně podílí stres, který spánku nesvědčí. Včetně stresu, který vyplývá ze samotného nevyspání: nedávný výzkum ukázal, že večer následující po probdělé noci charakterizuje zvýšená hladina kortizolu – který znesnadňuje usnutí.

Pokud člověk špatně spí, může svou obtíž chápat jako upozornění, že možná nežije úplně nejlépe – a že stojí za to něco změnit. Opomíjení nemoci, stáří a smrti ve veřejném diskurzu nás společně s lékařskou péčí hrazenou z veřejných peněz vede k představě, že je téměř všechno důležitější než „údržba“ sebe samého. Není, a to ani z ekonomického pohledu, který je navíc v takovém kontextu druhotný.

Civilizace zároveň zásadně ovlivňuje druhý, melatoninový systém. Před zavedením elektřiny do domácností ovlivňovalo světlo plamene náš denní rytmus jen minimálně – syntéza melatoninu je totiž citlivá obzvlášť na studené světlo o nízké vlnové délce, které vnímáme jako modré. Nažloutlé plameny tak organizmu „připomínají“ teplé světlo zapadajícího slunce, které tvorbě melatoninu příliš nebrání. „Studené“ zářivky naopak mozek chápe jako signál poledního slunce, že se čas spánku ještě ani neblíží.

Zásadní vliv mají i displeje telefonů a počítačů, jejichž světlo charakterizuje právě ona modrá barva. Proto je vhodné je před cestou do postele neužívat – nebo aspoň ztlumit jas, dívat se zpovzdálí a pořídit si software, který modrou částečně filtruje, je k dispozici zdarma snad pro každý operační systém.

Světlo je zároveň možné využít: ranní procházka na slunci nebo svit speciálních lamp (které na rozdíl od programů stojí pár tisíc) tělu pomohou seřídit biologické hodiny podle pozemského času. Pomoci může i melatonin samotný. Ten je sice v Česku podle vyhlášky k dostání jen na předpis, nicméně v praxi jej nabízí každá lékárna. Načasování a dávkování ovšem není úplně jednoduché, takže by mělo vycházet z doporučení lékaře (nebo aspoň důkladného studia). Pro ilustraci: výzkumy doporučují dávkování okolo 0.3 mg – nicméně v lékárnách vám nabídnou tablety obsahující 2 mg, případně 5 mg melatoninu.

Zázračný hormon melatonin zpomaluje stárnutí

S trochou nadsázky by se dal melatonin nazvat hormonem věčného mládí. Dokáže totiž omladit náš organismus a dlouhodobě brzdit jeho stárnutí. Podporuje také imunitní systém, upravuje krevní tlak a působí jako prevence neurodegenerativních onemocnění, jako je třeba Alzheimerova choroba. Melatonin prodlužuje nejhlubší fázi spánku, která je kvůli nesprávným spánkovým návykům často ohrožená. Přitom v této fázi dochází k nejužitečnějším regeneračním procesům v mozku a v celém těle – na tuto chvíli se těší doslova každá naše buňka.

Jak vzniká melatonin

Melatonin vzniká v epifýze neboli šišince mozkové. Tento orgán se nachází v mezimozku a v některých kulturách je považován za tzv. třetí oko a sídlo ducha. Tvorba melatoninu je závislá na jedné důležité podmínce – naše spící tělo se musí nacházet v co největší tmě, což nemusí být pro civilizovaného člověka nejsnadnější podmínka. Vřele se proto doporučuje používat závěsy nebo klapky na oči. Nemělo by se to však s tou tmou přehánět. Pokud si vytvoříme temné doupě, do kterého nepustíme přirozené světlo, narušíme tím cirkadiánní rytmus a mohou se dostavit pocity malátnosti, depresivní nálady a poruchy paměti. Zvýšená hladina melatoninu nastává přirozeně také v zimních měsících, což způsobuje větší potřebu spánku a sníženou činnost pohlavních žláz. Ideální je tedy rovnováha – neprodukovat moc, ani málo melatonin.

Jak je to s mlékem

K zaručeně účinným radám pro dobré usínání odpradávna patřila sklenice teplého mléka. To proto, že obsahuje mírnou dávku melatoninu. Tento hormon se přirozeně nachází také v mateřském mléce a jeho koncentrace jde ruku v ruce s denním rytmem. Má to velmi dobrý důvod – mléko, které dostane dítě během nočního kojení, obsahuje zvýšenou koncentraci melatoninu, což působí blahodárně na kojencův spánek. Sklenici mléka by při použití selského rozumu šlo nahradit i sýrem. To se však nedoporučuje, protože sýry podporují uvolňování látky zvané norepinephrin – ten následně vede k vyšší hladině adrenalinu, který proces usínání výrazně narušuje.

Melatonin trochu jinak

Pokud trpíte nespavostí, je načase zbystřit. Melatonin lze do těla vpravovat i za pomocí potravy – zejména banánů, rajčat nebo ořechů. K dostání jsou i melatoninové tabletky. Tato forma není na rozdíl od mnoha medikamentů pro tělo toxická a nemá nežádoucí vedlejší účinky. Nevzniká tedy začarovaný kruh následné celodenní únavy, malátnosti a poruchami paměti, což bývá častým doprovodem klasických prášků na spaní. Zároveň je nutno podotknout, že melatonin podávaný v tabletkách nespasí náš spánek za každou cenu. Pokud se totiž dopouštíme „zločinů“ proti zdravému spánku, melatonin nám v boji s nespavostí příliš nepomůže. Měli bychom tedy dbát několika pravidel kolem zdravého spánku:

Nekonzumovat před spaním kávu, čaj, alkohol a těžká jídla Nekouřit před spánkem, raději si zajít na lehkou procházku, která okysličí váš mozek Poslední jídlo bychom měli do žaludku dopravit nejpozději 3-4 hodiny před spánkem Eliminovat stres – v tom nám mohou nejlépe pomoci dechová či jinak relaxační cvičení prováděná těsně před spánkem (pro lepší efekt i několikrát v průběhu dne) Spát ve větrané a klidné místnosti – místo, kde spíme, by mělo působit harmonicky Chodit spát a vstávat pokud možno ve stejnou dobu, včetně víkendů Zpříjemnit si ranní rituály, ať už při cvičení, snídani nebo třeba cestě do práce

Jak působí Mozartova hudba na analytické schopnosti

Hudba rozvíjí matematické vzdělání, říká Tereza Pařilová. Sama je toho skvělým příkladem: opustila kariéru harfenistky, aby vystudovala informatiku. Zároveň ve výzkumném centru CEITEC zkoumá vliv hudebního vzdělání na mozek a jeho funkce. V hudbě vidí možný lék po úrazech mozku nebo při demencích.

Souvislost hudby a kognitivních schopností proslavil kontroverzní Mozartův efekt. Jaký je skutečný vliv Mozartovy skladby na kognitivní schopnosti?

Zjistilo se, že když děti na druhém stupni základní školy a vysokoškoláci poslouchali úryvek z Mozarta ze sonáty K. 448, zlepšila se jim krátkodobá schopnost analytického matematického uvažování oproti situacím, kdy poslouchali jakoukoli jinou sonátu nebo neposlouchali nic. Efekt nicméně trval relativně krátce po poslechu úryvku, který nebyl moc dlouhý, trval asi jedenáct minut.

Moje kolegyně MUDr. Klára Štillová tento efekt studovala na epilepticích. Zjistila, že pokud jim v určitých intervalech dlouhodoběji pouští tuto jedenáctiminutovou ukázku, do značné míry tím eliminuje epileptické záchvaty. Sonáta tedy ovlivňuje část mozku, která u dětí stojí za oním zlepšení analytického matematického myšlení – a zároveň stimuluje i oblasti, které jsou postižené u epileptiků a které mohou u každého z nich ležet jinde. Cílí zřejmě na nějaké společné centrum, které mozek ovlivňuje natolik, že epileptické výboje potlačí.

Jak je to možné – a proč zrovna u této sonáty?

To zatím není úplně probádané. Určitě záleží na intervalech, které následují po sobě, pokud tam máte například kvartu, kvintu, oktávu, přeskakujete do jiné tóniny… Podstata tkví v tom, že jdou po sobě přesně v tomto sledu. Pokud byste obrátil akordy nebo sonátu zahrál v jiné tónině, tak efekt zmizí. Závisí na frekvenci tónů, frekvenci celého zvuku, způsobu poskládání akordů – a posun do jiné tóniny by změnil i neurofyziologické vlastnosti.

Aktuálně na výzkumu spolupracujeme s inženýry, kteří studují fyzikální vlastnosti daného úryvku sonáty, aby je mohli porovnat po přesunu skladby do jiné tóniny nebo s jinými sonátami. Právě fyzikální vlastnosti jsou, myslím, podstatné. Mozart skladbu samozřejmě nenapsal, aby s ní šel léčit epileptiky – ale podařilo se mu napsat ji tak, že vlastnosti daného zvuku mají na mozek tyto účinky.

Mozartův efekt se tedy týká situačního efektu hudby na posluchače. Existují i dlouhodobé efekty?

Víme zcela určitě, že provozování hudby – aktivní i pasivní – rozvíjí i další kognitivní činnosti. Pokud porovnáte žáky základních uměleckých škol s dětmi, které nehrají vůbec na nic, jsem přesvědčená, že jejich analytické myšlení a schopnost myšlenkového skládání věcí do celků je na mnohem vyšší úrovni.

Představte si klavír: hrajete dvěma rukama a každou z nich něco jiného – což si mozek musí spojit. Mozek je skvěle vycvičený ve spojování věcí, které spolu nesouvisí. Zároveň umí oddělovat motoriku levé a pravé ruky – a k tomu ještě nohy, pokud hrajete s pedálem.

Existují ostatně terapie založené na tom, že se lidé učí hrát na hudební nástroje – ať už se jedná o arteterapii, muzikoterapii nebo schopnosti učit se oddělovat levé a pravé ruky, po mrtvicích, degenerativních onemocněních a podobně. Hudba zcela určitě působí i v dlouhodobém horizontu – a všechno se to samozřejmě týká mozku. V mozku všechno končí – nebo naopak začíná, chcete-li.

A u zdravých lidí?

Je prokázané, že pokud hrajete na hudební nástroj, zvětšují se vám určité oblasti v mozku a máte lepší analytické a matematické myšlení. O profesionálních hudebnících se říká „jsou to hudebníci“ – a myslí se tím, že jsou zabředlí výhradně v hudební oblasti a nemají třeba obecný nebo nějak specifický přehled. Oni přitom mají skvělé předpoklady, aby byli i výbornými matematiky, pokud by měli šanci se k tomu dostat a rozvíjet. Ta část hemisféry, která je větší u matematiků, je větší i u těch hudebníků; obojí je spolu silně spojené.

Takový vztah je i námětem vašeho výzkumu, ve kterém zkoumáte vliv hudby na mozek. Co přesně se pokoušíte zjistit?

Chceme zjistit, jaký je rozdíl ve vnímání vážné hudby u umělců, kteří se jí živí a přichází s ní do styku denodenně – a u pasivních posluchačů. Lidí, kteří rádi poslouchají vážnou hudbu, chodí na koncerty, ale nehrají na žádný hudební nástroj a neznají noty nad rámec běžného vzdělání. Snažíme se zjistit, jestli dlouhodobé vzdělávání v klasické hudbě přispívá k rozvoji určitých částí mozku, jak se liší jeho aktivace při poslechu té které ukázky, jestli je aktivnější u profesionálních hudebníků nebo u ostatních.

Já bych ještě ráda zkusila – ale to už se jedná o další cíl – jestli může hudební vzdělávání nebo hra na hudební nástroj pomoci jako způsob terapie u neurodegenerativních onemocnění. Podobně jako funguje Mozartův efekt u epileptiků: myslím, že takovou možnost dokazuje. Uvidíme, jestli výzkum prokáže signifikantní rozdíly mezi profesionálními a neprofesionálními hudebníky, případně jednotlivými nástroji: jestli může být efekt odlišný třeba u dechařů než u lidí, kteří více používají prsty – klavíristů, smyčcařů…

Doufám, že pokud něco objevíme, mohli bychom studii rozšířit i na práci s pacienty, ať už by se jednalo třeba o epileptiky, lidi po mrtvici nebo třeba s demencí. Umím si představit, že by bylo možné pozitivně ovlivnit terapii třeba u Alzheimerovy nebo Parkinsonovy choroby.

Je možné dát čtenářům nějaké obecné doporučení, jestli jim hudba může pomoct, aby se třeba lépe soustředili v práci?

Pokud jde o soustředění, tak zcela určitě doporučuji toho Mozarta – a můžete ho poslouchat několikrát dokola, aby měl dlouhodobý efekt. Ten krátkodobý, jak jsem říkala, nepřetrvává, může mít vliv maximálně pár hodin.

Jinak bych obecně pro zdravého člověka doporučila vybrat si, co vám vyhovuje a co je ve vašem rytmu. Některá hudba je rychlá a člověk je pak možná až příliš excitovaný – a jiná zase příliš pomalá a člověk je usínavý, zpomalenější. Rytmus těla je u každého jiný, takže jde spíš o to, najít si vlastní hudbu. A nemusí se nutně jednat o tu klasickou. Stejně jako ve svých výzkumech žádáme subjekty, aby si vybrali vlastní hudbu, která se jim dobře poslouchá, tak můžu vám doporučit najít si tu svoji, která vám dobře vyhovuje. Aby vám ani nepumpovala tep, ani jste u ní neusínal.

Přeceňujeme vrozenost inteligence?

IQ testy a podobná měření nám často nutí představu inteligence jako něčeho vrozeného a neměnného. Co když je to ale úplně jinak – a chytří můžeme být všichni?

Matematika umí prokázat, že existují minimálně dva druhy nekonečna: spočetné a nespočetné. To nespočetné je větší než to spočetné – laicky může připomínat „nekonečno nekonečen“ položených vedle sebe. I inteligence kteréhokoli člověka se může chovat podobně jako to menší, spočetné nekonečno: být sice nějak limitovaná – ale zároveň potenciálně nekonečná. Hloupí lidé neexistují!

Některé teorie počítají s tím, že je inteligence do velké míry (třeba 80%) „vrozená“ nebo „dědičná“. Co to ale znamená? V praxi docela málo. Dědičnost se totiž neprojevuje ve vakuu – ale v prostředí (a v kontextu výchovy). A kdo je v jednom prostředí „vrozeně hloupý“, může být v jiném „vrozeně chytrý“.

Jak je to možné? Představte si, že vám na zahradě vyrostou krásné růže. Jsou ty krásné květy dané geneticky, nebo prostředím? Pokud by obojí fungovalo odděleně, mohli byste to jednoduše otestovat. Zasadili byste vedle růží kaktus, který by na jaře zplesnivěl, případně vydržel do podzimu a umrzl. Totožné prostředí s odlišným výsledkem – takže rozdíl musí tkvít v genech, řekli byste si.

Přirozeně se jedná o nesmysl. Pokud byste místo zahrádky na Vysočině pokus zopakovali v subtropech, nejspíš byste skončili s přesně opačným výsledkem: nádherně rozkvetlým kaktusem a uschlými růžemi. Nejde totiž ani o samotné geny, ani o samotné prostředí (a výchovu), ale o kombinaci obojího.

Sebelepší péčí o rostlinu byste v nevhodném prostředí dosáhli jen dílčího zlepšení. Podobně nekonečné sezení na kurzech a u IQ boosterů neudělá z hlupáka génia – pokud nezjistí, co ho brzdí. V kontextu naší civilizace to zřejmě nebude nedostatek vody, živin nebo tepla – ale spíš destruktivní procesy uvnitř, v těle, mozku a stylu přemýšlení každého člověka.

Jedním z nejzásadnějších je stres – a s ním spojená tělesná aktivace vhodná pro boj nebo útěk, ale nevhodná pro intelektuální výkony. Stres vede k množství fyziologických procesů, které mimo jiné odkrví mozek a stimulují aktivaci těch nervových center, která jsou určená pro okamžitou reakci. Převládnou reflexivní reakce, impulzivita, emoce – zatímco prefrontální části mozkové kůry, které jsou zásadní pro typicky lidské schopnosti, se utlumí.

Roli stresu v běžném životě dobře ilustruje Porgesova polyvagální teorie – teorie o třech různých reakcích na stres, které souvisí s činností bloudivého nervu (nervus vagus – proto také polyvagální). Za klidného stavu vysílá nervus vagus do útrob signály, že je všechno v pořádku; člověk dobře vnímá své okolí, cítí se pohodlně a všechno v těle pracuje, jak má.

V případě zvýšení stresu nad určitou úroveň, kterou člověk nezvládá, se člověk (pozvolně) „přepne“ do evolučně staršího módu – a reaguje činností sympatiku. Tělo zkrátka v průběhu pár set let civilizace nestačilo naučit, že většina současných stresorů a hrozeb vyžaduje úplně jiný způsob reakce, než jaké jsme získali v průběhu milionů let evoluce. Zpomalí se trávení, zrychlí dech a tep, zvýší pocení – a člověk se všemi dostupnými prostředky připraví na fyzickou aktivitu potřebnou k boji nebo útěku.

Pokud následně zjistí, že nepomůže ani boj nebo únik, „propadne se“ do historicky nejstaršího stádia – a znehybní. Pokud nelze utéct ani zvítězit, poslední, co zbývá, je strnout a doufat, že hrozba přejde. V tomto ani předchozím stavu samozřejmě zdaleka nehraje prim rozum a intelektuální a sociální schopnosti jsou omezené.

Podstatná část lidské hlouposti v konkrétním momentu tak nevychází z nějakého abstraktního „nedostatku IQ“ – ale z omezené schopnosti svou moudrost využít. Zásadní roli v tom hraje náchylnost ke stresu. Míra, do jaké je člověk dlouhodobě v klidu – a do jaké má 24/7 tělo napnuté k prasknutí, aby stihnul a zvládnul všechno, co po něm někdo (nebo on sám) chce. Vyplývající poselství je docela banální: uklidněte se – a zmoudříte.