Přečtěte si náš blog

13 kognitivních omylů aneb jak si zkreslujeme realitu

Kognitivní omyly jsou způsoby, jakými nás mysl přesvědčuje o něčem, co není pravda. Tyto nepravdivé myšlenky posilují negativní emoce a špatné sebehodnocení. Říkáme si věci, které znějí rozumně a přesně, ale ve skutečnosti jsou iracionální. „Vždycky selžu, když zkouším hrát fotbal. Selhávám ve všem, co dělám.” To je příklad černobílého vidění světa. Osoba vidí věci v pólech – pokud selže v jedné věci, musí selhat ve všem.

Cílem psychoterapie je nahradit tyto kognitivní omyly racionálnějšími a vyrovnanějšími myšlenkami. Vyžaduje to schopnost rozeznat kognitivní omyl a uvědomit si, kdy ho používáme. A pak už stačí jenom zformulovat “zdravější” alternativní myšlenku. Jak na to?

Pravdivost mylné a správné myšlenky podrobte argumentům pro a proti. Tím si vytvoříte pozitivnější modely světa a interpretujete události zdravěji. Některé kognitivní omyly vám ze začátku budou splývat, ale to nevadí. Zásadní je umět si uvědomit, že na realitu koukáte zkresleně – a zkusit to napravit.

1. Filtrování

Vybereme negativní detaily a zveličíme je, zatímco všechny pozitivní aspekty situace vyfiltrujeme.

Příklad: “Moje prezentace byla úplný propadák, však mi to taky Karel na konci řekl, že jsem mluvila moc rychle a nedávalo mu to smysl”.

Alternativa: “No, Karlovi se moje prezentace nelíbila, ale spousta jiných lidí mě za ni pochválilo. Asi se nedá zavděčit všem.”

2. Černobílé myšlení

V polarizovaném vidění jsou věci černé nebo bílé. Musíme být perfektní, nebo jsme selhali, neexistuje nic uprostřed. Pokud náš výkon není dokonalý, považujeme to za totální selhání.

Příklad: “Moje prezentace byla úplný propadák. Celou dobu jsem se zakoktávala, byla červená, a na konci ani nezbyl čas na dotazy.”

Alternativa: “Během prezentování jsem byla hodně nervózní a nezbylo mi moc času, ale na konci mi všichni tleskali a několik lidí mi pak prezentaci pochválilo.”

3. Zobecňování, škatulkování

Na základě jediného incidentu či důkazu si uděláme všeobecný závěr. Pokud se nám jednou stalo něco špatného, očekáváme, že se to bude dít znovu. Osoba by mohla vidět jedinou, nepříznivou událost jako součást nekonečného vzorce prohry.

Extrémní forma zobecňování je “škatulkování”. Pokud chování někoho jiného vzbudí špatný dojem, dostane nálepku jako “je to fakt blbec”. Škatulkování také zahrnuje popisování událostí jazykem, který je nabitý barvami a emocemi. Například namísto výroku “každý den přivede své děti do jeslí”, řekneme “nechá své malé děti s úplně cizími lidmi”.

Příklad: “Prostě jsem v mluvení před lidmi hrozná. To je naposledy, co se takhle ztrapňuji.”

Alternativa: “Dnes jsem byla hodně nervózní, ale nakonec to dopadlo dobře. Příště se musím lépe připravit.”

4. Unáhlené závěry

Bez toho, aby osoba cokoli řekla, víme, jak se cítí a co si myslí. Především pokud se jedná o nás. Kromě tohoto “čtení mysli” do unáhlených závěrů zařazujeme “věštce”. Věštci dokáží předvídat budoucnost, zejména pokud se jedná o jejich selhání a neúspěchy (“už teď je jasné, že tu práci nedostanu”).

Příklad: “Viděla jsem, jak se na mě Milan koukal. Myslí si o mně, že jsem úplně blbá.”

Alternativa: “Kdoví, jak se má prezentace líbila Milanovi. Musím se ho zeptat.”

5. Zveličování, zlehčování, katastrofizace

Příkladem zveličování může být: “Děkuji strašně moc, že jsi mi dnes pohlídal Alíka, ty jsi tak úžasný, jsem tvým věčným dlužníkem.” Zlehčování pak je: “To nic nebylo, napsat knihu, stejně mi s tím pomáhala spousta lidí.” Poddruhem zveličování je katastrofizace: když očekáváme, že se stane něco hrozného. Slyšíme o nějakém problému a ptáme se “co kdyby”.

Příklad: “Co když způsobím dopravní nehodu? Co když zničím tátovo auto?”

Alternativa: “Nikdy se v řízení nezlepším, pokud nebudu trénovat. Musím prostě ze začátku řídit opatrně.”

6. Vztahování k sobě

Personalizace neboli vztahování k sobě je kognitivní omyl, ve kterém člověk věří, že všechno, co ostatní dělají nebo říkají, je přímá reakce na jejich osobu. Srovnáváme se s jinými v tom, kdo je chytřejší, hezčí atd. Osoba, která vše vztahuje k sobě, se taky může vidět jako zdroj vnějších událostí, za které reálně nemohla.

Příklad: “Jdeme na večeři pozdě, a proto hostitelka spálila maso v troubě. Kdybych jenom byla donutila manžela, aby si pospíšil, nikdy by se to nestalo.”

Alternativa: “Eva sice spálila maso, ale jinak to byl moc povedený večer. Musíme jim pozvání brzo oplatit.”

7. “Já za to nemůžu” nebo “za všechno můžu já”

Pokud se cítíme kontrolováni z vnějška, vidíme sami sebe jako bezmocnou oběť osudu. Omyl vnitřní kontroly nám zase dává zodpovědnost za bolest a štěstí každého kolem nás.

Omyl vnější kontroly: “Můj šéf mě donutil pracovat přesčasy, nemůže se tedy divit, pokud je kvalita mé práce špatná.”

Omyl vnitřní kontroly: “Proč jsi smutný? Je to kvůli mně?”

8. “Život není fér”

Cítíme se zahořkle, protože si myslíme, že víme, co je spravedlivé. Lidé, kteří prochází životem s pravítkem na každou situaci a soudí její “spravedlivost”, se často budou cítit špatně.

Příklad: “To není spravedlivé, že se Maruška na medicínu nedostala, když se tolik připravovala, ale Karolína, která se vůbec nesnažila, ano.”

Alternativa: “Je to smutný, že se Maruška na tu medicínu nedostala, moc bych ji to přála. Možná jí Karolína poradí, jak se na přijímačky naučit příští rok.”

9. Obviňování

Přesouváme na druhé lidi zodpovědnost za naši bolest, nebo naopak viníme sebe za každý problém. Nikdo ale nemůže za to, že se cítíme tak nebo onak – jenom my máme kontrolu nad vlastními emocemi a emočními reakcemi.

Příklad: “Zase je mi špatně, to je z toho, jak se ke mně všichni chováte, přiděláváte mi jenom starosti.”

Alternativa: “Je mi dneska nějak špatně, půjdu si na chvilku lehnout a snad bude líp.”

10. “Měl bych” nebo “musím”

Máme seznam pravidel o tom, jak by se druzí i my sami měli chovat. Lidé, kteří porušují pravidla, nás štvou a sami se cítíme provinile, pokud tyto pravidla porušíme. Emočním důsledkem je pocit viny. Když osoba směřuje “měl bych” výroky na ostatní, často cítí vztek, frustraci a zahořklost.

Příklad: “Vážně bych měl začít chodit do fitka častěji. Neměl bych být tak líný.”, “Měli byste už mít děti”.

Alternativa: “Nemusím chodit každý den do fitka jen proto, že to dělají mí kolegové. Radši si občas zahraju s klukama fotbal.” “Na vnoučata se už těším, ale rozhodnutí záleží jen na vás.”

11. Zdůvodňování na základě emocí

Věříme, že to, co cítíme, musí byt automaticky pravda. Předpokládáme, že naše emoce odrážejí skutečný stav věci.

Příklad: “Není mi vůbec sympatický, bude mít asi hodně nosánek nahoru”, “Mám pocit, že jsem pro kluky strašně nudná, vím, že je to tak.”

Alternativa: “Působí na mně trochu namyšleně, ale musím ho lépe poznat, než si o něm udělám úsudek.” “Někdy se cítím nudně, když mluvím s klukama, ale nevím, jestli to taky tak vnímají.”

12. Očekávání změny

Očekáváme, že druzí lidé se změní k našemu obrazu, pokud na ně budeme dostatečně tlačit. Musíme druhé lidi měnit, protože naše naděje na štěstí se zdá být úplně závislá na nich.

Příklad: “Byla bych šťastná, kdybys mi občas říkal, jak mě miluješ.”

Alternativa: “Už vím, že od něj nemůžu očekávat něžná slovíčka, ale je skvělý v tom, jak mi uvaří večeři nebo mne vyzvedne na nádraží.”

13. “Vždycky musím mít pravdu”

Neustále se snažíme dokázat, že naše názory a skutky jsou správné. Mýlit se je nemyslitelné a uděláme cokoliv, abychom dokázali naši pravdu. Mít pravdu je často mnohem důležitější než emoce druhých, i milovaných osob.

Příklad: “Je mi jedno, jak nerad se se mnou hádáš, já prostě tuhle hádku musím vyhrát, protože mám pravdu.”

Alternativa: “Asi máš pravdu.”, “Možná nemá smysl se o tom hádat, vždyť na tom teď už nic nezměníme.”

Zdroj:

Doporučená literatura:

Feuerstein: psycholog, který změnil pohled na lidskou inteligenci

Možná už jste se někdy setkali s pojmem „instrumentální obohacování“. Název může působit komplikovaně a evokovat nějakou nesmírně složitou teorii. Ve skutečnosti jde ale o snadno uchopitelnou metodu – jejím cílem je učení, které zdaleka nevypadá tak, jak jej známe z běžných školních lavic.

Tvůrcem instrumentálního obohacování je Reuven Feuerstein, významná osobnost psychologie 20. století. Už jako žák Jeana Piageta (taktéž světoznámého psychologa) přišel s teorií, která změnila pohled na vnímání lidské inteligence. Na rozdíl od svého učitele Feuerstein totiž zastával myšlenku, že lidská inteligence není pouze samovolně dozrávající proces, ale že ji lze během života kultivovat a zdokonalovat. Dokonce tvrdil, že zušlechťování je podmínkou jejího ideálního vývoje.

Feuersteinův život byl sám o sobě velmi pestrý. Narodil se roku 1921 do chudé židovské rodiny v Rumunsku. Koncem druhé světové války emigroval do dnešního Izraele, kde mimo jiné pomáhal přeživším holokaustu a židovským imigrantům z celého světa. Právě tam si všiml, že kognitivní výkon traumatizovaných lidí je nižší – a že tito lidé působí, jako by měli nižší inteligenci. Při detailnější práci s těmito lidmi ale Feuerstein zjistil, že nedošlo ke snížení jejich intelektu, ale pouze k dočasnému zablokování kognitivních funkcí způsobenému hrůznými zážitky.

Při svých dalších studiích v Ženevě a Sorbonně pak Feuerstein přišel na to, že některé děti selhávají ve školní výuce, ale v mimoškolním prostředí (například v zájmovém kroužku) se projevují jako bystré a nadané. Klíčovým problémem takových dětí je podle Feuersteina kognitivní deficit – nenaučily se myslet v širších souvislostech.

Značnou část svého života zasvětil Feuerstein vývoji metod, kterými lze probudit potenciál lidské inteligence. Tyto metody nazval souhrnně „instrumentálním obohacováním“. Jde o konkrétní a předem konstruované postupy rozvoje inteligence. Nelze však říci, že by tímto metoda získala nějaký těžkopádný charakter. Stále totiž sleduje jeden cíl – plynulý a přirozený proces učení.

Mezi dílčí základy jeho metody patří: zprostředkované učení, důraz na vhodné prostředí a kognitivní mapování. O co jde?

Zprostředkované učení

Co dělá metodu instrumentálního obohacování tolik přínosnou, to je interakce mezi žákem a učitelem (zprostředkovatelem). Učitel je aktivní a doprovází žáka ke správnému splnění úkolu – například zodpovězení otázky. Citlivě volí jednotlivé kroky, kterými povzbuzuje žákovu touhu po poznání. Zároveň si ověřuje, zda žák všemu plně rozumí.

Vytvoření vhodného prostředí

Pro kognitivní růst je podle Feuersteina zapotřebí dodržet tyto zásadní podmínky:

Ve zkratce lze toto pravidlo charakterizovat jako „předávání učiva takovým způsobem, který odpovídá potřebám konkrétního jedince.“

Kognitivní mapování

Feuersteinovo pojetí kognitivní mapy slouží k rozboru úkolů, se kterými žák pracuje. Výhodou zmapování kognitivních prvků je zaměření výuky takovým směrem, který stimuluje žákův růst. Postupnými kroky připravuje žáka na zvládání náročnějších úkolů tak, aby nevznikal stres spojený s narážením na těžce překonatelné překážky.

Které oblasti úkolu kognitivní mapa sleduje? Především úroveň složitosti zadání a míru zdatnosti, která je pro zvládnutí úkolu zapotřebí. Dále se zaměřuje na modalitu, ve které je úkol řešen (zda je slovní, numerická nebo třeba obrázková) nebo myšlenkové operace (poznávání objektů, třídění nebo logické vyvozování vztahů). Nástroj také například mapuje, nakolik je úkol abstraktní či konkrétní.

Metodu instrumentálního obohacování lze použít už u 8letých dětí, přičemž horní věková hranice není stanovena. Výhodou metody je její široké využití – je určena nejen dětem s poruchami učení a chování, ale i psychiatrickým pacientům nebo seniorům. Určitě se ale hodí i lidem, jejichž práce je kognitivně náročná nebo těm, kdo rádi zkouší alternativní cesty osobního rozvoje.

Synestézie: stav, při kterém člověk slyší barvy nebo cítí zvuky

Vilayanur S. Ramachandran, jeden z nejslavnějších neurovědců současnosti, se dlouho zabýval synestézií. Po století známé, ale přesto opomíjené zvláštnosti spočívající v překřížení smyslů – slyšení barev nebo třeba cítění zvuků. Jiní vědci se synestézii dlouho vyhýbali a považovali ji za omyl nebo za nedůležitou drobnost. Jak je to ale ve skutečnosti?

Ramachandran několika sofistikovanými experimenty prokázal, že synestezie opravdu funguje. Např. ti synestetici, kteří vidí čísla jako barvy, jsou prokazatelně schopni rozlišit dvojky v množství pětek mnohem rychleji než obyčejní lidé, kterým digitální čísla splývají. Synestézie tak není žádným klamem, ale neobvyklou schopností svých nositelů.

Ramachandran dokonce vyslovil odvážnou tezi, že synestezie není překřížením smyslů jen metaforicky, ale že za ní skutečně stojí fyzické překřížení nervů. Vjemy určené pro jednu oblast v mozku „nedopatřením“ zpracovává oblast jiná, která je interpretuje jako jinou modalitu – podobně, jako kdybychom si v počítači otevřeli hudební skladbu v textovém souboru: z hudby se náhle stane text.

Ramachandranova teorie synestézie ale sahá mnohem dál než k jejímu vysvětlení: Ramachandran se jí snaží vysvětlit i existenci metafor a – v konečném důsledku – také jazyka. Člověk se rodí s obrovským množstvím neuronových spojení, které mu umožňují dobře se přizpůsobit prostředí. V raném dětství se ta spojení, která často používáme, posílí – a ostatní naopak zaniknou. K synestézii potom možná dochází geneticky podmíněným přetrváním některých z nervových spojů, které byly u běžných lidí odsouzeny k zániku – např. ty, které spojují barvy a zvuky.

Jak je ale možné, že se zdánlivě zbytečný gen, který za oním „nesmyslným“ neuronovým spojením stojí, probojoval přírodním výběrem až do dneška? Právě tato otázka podle Ramachandranovy teorie vzniku jazyka „postupným syntestetickým nabalováním“ spojuje zdánlivě jednoduchou a nedůležitou synestézii s metaforami a jazykem. Ono překřížení je totiž zřejmě evolučně výhodné a do určité míry jím disponujeme všichni!

Všichni máme nervové vstupy jednotlivých smyslů aspoň trošku propojené – a právě tato spojení stojí za naší schopností abstrakce a pochopení metafor. Umíme si spojit „ostrý zvuk“, „ostrý tvar“ nebo „ostrou chuť“, přestože slovo „ostrý“ má v každém případě úplně jiný význam. Ramachandran prokázal, že jejich spojení není dané kulturně, ale je nám vrozené – a vidí za ním právě nervová překřížení.

Dokonce tvrdí, že právě tato schopnost byla nutnou podmínkou spouštění vývoje lidské řeči. Na jeho počátku totiž musel stát nějaký základ společný všem lidem, všeobecně srozumitelné spojení nějakých zvuků s objekty okolního světa. Ramachandran jej vidí v podobném nervovém překřížení, které se v tomto případě týká motorických oblastí.

V prvopočátcích lidské řeči podle něj stála subtilní překřížení, jako by lidé pojmenovali ostré předměty ostrými zvuky a tupé tupými zvuky. Právě maličkost totiž může stát na počátku evolučního děje, který následně vede k obrovským změnám; žirafí krk také nevznikl najednou, ale postupně, díky setrvalému prodlužování zapříčiněném drobnou výhodou několika centimetrů navíc při shánění potravy.

Argumentace možná není 100% přesvědčivá, o tom se autor tohoto článku neodvažuje čtenáře přesvědčovat. V každém případě ale nabízí skvělý příklad potenciálního vysvětlení sociálně-vědných jevů evoluční (neuro)biologií. A právě o to se Ramachandran pokouší ve své knížce Krátký výlet po lidském vědomí, jejíž český překlad právě vychází.

Lidský mozek vs. počítačový procesor. Kdo je lepší?

Mapa není územím a plán nebo model je vždy pouhým zjednodušením skutečnosti. V tom tkví jejich výhoda – zatímco v horách nebo v lidském těle se bez hlubší znalosti nikdy nezorientujeme, v anatomickém modelu nebo turistické mapě získáme přehled během několika minut. Musíme si ovšem uvědomovat i aspekty, které plán nebo model vynechává.

Podle katastrální mapy např. snadno najdeme požadovanou parcelu a podle geologické hranice její podloží – při hledání restaurace v centru města nás ale tyto informace spíše zmatou. Co je dobré si uvědomit, než si svou mysl zjednodušíme na pouhý procesor vstupů a výstupů?

První odlišnosti najdeme u paměti: zatímco počítač má své cache, operační paměť a paměť pevného disku jasně oddělené, u člověka je jejich hranice nezřetelná a z jedné fáze do druhé se dostává postupně.

Hlavně ale – na rozdíl od počítačů – nemáme oddělený proces vybavování, zpracovávání a ukládání informací. Každá mentální činnost s danými paměťovými obsahy je všemi vyjmenovanými procesy zároveň: informace si vybavujeme (vyvoláváme z paměti příbuzné koncepty, aktivujeme příbuzné neurony), zpracováváme (aktivacemi dochází k asociacím) i ukládáme (jakákoli aktivace neuronů ovlivňuje jejich dlouhodobé asociace, které zřejmě tvoří paměť, jakékoli vybavování mění vzpomínky).

Zásadní rozdíly, na něž upozorňuje tzv. vtělené pojetí mysli, se týkají způsobu zpracovávání informací. Počítač pracuje abstraktně, software je nezávislý na hardware a na prostředí. U člověka je tomu přesně naopak.

Počítač provádí teoretické výpočty, zatímco my testujeme konkrétní scénáře – které navíc mnohdy ověřuje spíš tělo než mozek. Potenciálního partnera budeme vnímat jako přitažlivějšího, pokud máme v krvi trochu adrenalinu: protože namísto teoretických úvah, jestli se k sobě hodíme, vyvozujeme odpověď z hormonální odpovědi na jeho přítomnost. Při ostření oka se nemusíme na rozdíl od fotoaparátu spoléhat na výpočty optimálního nastavení clony, ale jednoduše roztahovat zorničky, dokud nedosáhneme požadovaného stavu.

Velké množství výpočtů a operací necháváme na prostředí, bez nutnosti je skutečně provádět. Kancelář automaticky asociuje práci a postel spánek, aniž bychom k tomu museli dojít rozumovou úvahou. Pavlovovi psi taky nemuseli při každém zazvonění racionálně zjistit, že dostanou nažrat.

Jakkoli se takové automatizace mohou zdát banální, ušetří obrovské množství výpočetních kapacit. Pokud si sedneme do auta, nemusíme teoreticky přemýšlet, jestli jsme chtěli uvařit kávu nebo zapnout počítač – namísto toho bez váhání sešlápneme spojku a otočíme klíčkem. Příchod do práce v nás automaticky vzbudí „pracovní nastavení“, zatímco v hospodě se sami od sebe uvolníme.

Podobně při zkoumání ostatních lidí nebo zvířat nepřemýšlíme teoreticky („tečou jí slzy, má zarudlý obličej, krvácí jí noha, ergo, cítí bolest“), ale vcítíme se do situace druhého, jako bychom v ní byli sami. Pokud vidíme někoho zraněného, v mozku se nám aktivují centra bolesti, protože bolest nevyvozujeme, ale vnímáme; při pohledu na člověka přikládajícího skleničku k ústům víme, že pije, protože právě při pití se chováme podobně.

Slavným argumentem proti podobnosti lidské a umělé inteligence je nekonečný regres. Člověk se umí zamyslet nad tím, o čem vlastně přemýšlí. Pokud by to měl udělat počítač, bude se zamýšlet, nad čím se zamýšlí, nad čím se zamýšlí, nad čím se zamýšlí… dokud nepřijde programátor a nenapíše do programu výjimku. Naproti tomu člověk nekonečnému regresu umí uniknout, byť není přesně zřejmé, jak to dělá. Existuje řada matematických i psychologických názorů, které takový argument z jedné nebo druhé strany relativizují; všeobecně akceptovatelné vysvětlení ale zatím nikdo nenabídnul.

Zdá se být tedy rozumné zůstat u přesvědčení, že lidské heuristické a počítačové algoritmické myšlení je odlišné, stejně jako jejich elektronický a biologický podklad. Počítačová metafora může být často užitečná, ale zůstává pouhou metaforou; člověk (alespoň prozatím) zůstává člověkem a počítač počítačem.

Čtení online vs. čtení z papíru. Co z toho je lepší?

Zatímco starší generace ve školách četly knížky, mladší se učí na tabletech a počítačích. Zatímco starší generace čerpaly nové informace v časopisech, mladší je za pár sekund najdou na internetu. Doba se mění – a čtení z papíru je postupně nahrazováno čtením z monitoru nebo displeje. Co však tato změna dělá s naším mozkem?

Zapomínáme číst, učíme se skenovat

Rozdíl mezi čtením z papíru a čtením z monitoru je zcela zásadní – a víme o něm už několik desítek let. Při čtení z papíru čteme slovo od slova, řádek za řádkem, vytváříme si v hlavě obraz a stáváme se aktéry příběhu. Sami příběh aktivně dotváříme, představujeme si ho, jsme do něj hluboce ponoření. I proto mnozí lidé nedokážou číst knížku třeba v autobuse – jednoduše je to tak vyrušuje, že se do příběhu nedokážou ponořit.

Naopak při čtení z monitoru se chováme úplně jinak. Tzv. skenujeme. Přelétáváme očima čtený text, hledáme v něm opěrné body (klíčová slova), snažíme se z textu vytáhnout jen důležité (a pro nás relevantní) informace. Poprvé s touto myšlenkou přišel Jakob Nielsen už v roce 1997. Důvod? Na internetu je tolik textu a tolik článků, že kdybychom je všechny četli slovo od slova, neděláme celý život nic jiného. Je to logické přizpůsobení se situaci.

Pokud člověk kombinuje obě metody – čte online média a občas si doma otevře knížku, pak je všechno v pořádku. Problém nastává v případě, kdy na čtení z papíru zcela zanevře. Mozek je totiž plastický, dokáže se měnit – a pokud jej naučíme pouze skenovat, „zapomene“ číst. Pro lidi, kteří celý život čtou jen online zdroje, může být přečtení klasického knižního románu doslova utrpením.

Nevzdávejme se papíru, trénujme

Není náhodou, že odborníci na neurologii nebo dětští psychiatři nedoporučují, aby se ve školách plošně zavedly tablety. Čtení knížek nebo časopisů má pro rozvoj mozku obrovskou hodnotu, které bychom se neměli vzdávat. Papír si můžeme osahat, čteme z něj rychleji a navíc si z něj pamatujeme více informací. Nehledě na to, že texty v knihách jsou mnohem květnatější a rozvinutější, než na internetu – jejich čtením rozvíjíme slovní zásobu. A ta je (jak známo) jedním z ukazatelů inteligence.

Pokud i přesto (nuceně či dobrovolně) trávíte většinu času na internetu a na čtení knížek nemáte moc času, trénujete svůj mozek alespoň online. Například na Mentem si můžete zahrát 24 zábavných her, jejichž hraním zlepšíte svou paměť, pozornost, prostorovou orientaci nebo třeba rychlost. Čtení to úplně nenahrazuje, ale váš mozek alespoň nezakrní ☺