Články na téma | Mentem.cz

Rozmarné rozptylování

Moderní technologie se staly každodenní součástí našich životů jako nezbytní pomocníci i kratochvíle. Jejich displej nabízí útočiště, kdykoli by jinak hrozilo zdlouhavé čekání ve frontě nebo na zastávce. (Copak se asi děje ve světě?) A jsou po ruce i v případě, že náš společník zkrátka není dostatečně zábavný nebo upovídaný. (Jen mrknu, jestli mi někdo nepsal.) A když se po dlouhém dni konečně uvelebíme na gauči a zapneme televizi, neuškodí zároveň zabrousit do méně stojatých vod internetového světa. Surfujeme, rolujeme, stahujeme, těkáme pohledem sem a tam a jsme náležitě hrdí na to, kolik toho zvládneme zaráz vnímat. Uprostřed všeho toho radostného rozptylování nás ani nenapadne znepokojovat se otázkou, jestli se vůbec ještě dokážeme plně soustředit na jednu činnost. Neovlivňuje nás, že žijeme ve světě plném mediálních lákadel?

Výsledky mnoha studií se shodují, že mezi multitaskingem a problémy se soustředěním existuje spojitost. Mentální zdroje jsou omezené, a když se musíme potýkat s více úkoly zároveň, ovlivňuje to také náš výkon. Ale podívejme se na tento fenomén trochu detailněji.

Představte si, že sedíte za volantem svého vozu. Při jízdě vnímáte nerovnosti silnice, značky regulující jízdu, světla semaforu, pohyby auta i zvuky z ulice. Zároveň k vám doléhá hlas z vedlejšího sedadla. Anebo z hands-free. Je v tom rozdíl? Je! Spolujezdec sdílí řadu vašich vlastních dojmů. Vidí a slyší to samé, co vy, auto s ním pohupuje stejným způsobem a všem těmto vjemům intuitivně konverzaci přizpůsobuje. Mezi ním, vámi i provozem panuje soulad. Naproti tomu, když telefonujete, komunikace zaměstnává vaši pozornost na úkor provozu. Jestli přitom máte nebo nemáte volné ruce nehraje podstatnou roli. Člověk, se kterým mluvíte, každopádně vaši cestu nevidí. Rosenberg na tomto případě ukázal, že problém nespočívá čistě ve vršení aktivit. Míra rušivého působení závisí na tom, jestli média odvádí uživatele od jeho hlavní činnosti (v tomto případě řízení). A to se zase pojí se zažitým způsobem jejich používání. Jakmile totiž zapneme televizi, počítač, mobil, tablet nebo jiné zařízení, táhnou nás směrem k automatizované činnosti, kterou sdílíme s ostatními uživateli. Vezmeme si další příklad: Sedíte na přednášce a zatímco posloucháte výklad, slovo od slova ho zaznamenáváte do svého laptopu. Stálí uživatelé jsou na rychlé psaní na počítači tak zvyklí, že je k němu přímo vybízí. Psaní rukou takovou rychlost obvykle neumožňuje. Výzkum Muellera a Oppenheimera ukázal, že právě proto ruční pisatelé věnovali více pozornosti obsahu přednášky a zaznamenávali si jen kratší poznámky. Když pak měly obě skupiny nabyté vědomosti prokázat, výkon studentů s laptopem byl podstatně horší než těch s obyčejným blokem. Schopnost zaznamenat každé slovo je odváděla od snahy pochopit celkový význam.

Sečteno a podtrženo, multitaskingu se přičítá řada negativních dopadů a průvodních jevů. Jedním z těch nejpalčivějších je vyšší impulzivita. Pozornost se tak snadněji nechá lapit do sítě rozptylujících (ač nepodstatných) podnětů z okolí. (Nezáviděli jste někdy lidem, kteří si dokážou v šumu vystupujících a přistupujících v MHD klidně číst?) Některé studie ale mění úhel pohledu a naznačují, že multitasking přispívá ke schopnosti rychleji „přepínat“ pozornost mezi jednotlivými úkony. A kdo ví, jestli to není jen jeden z delší řady přehlížených přínosů.

Seznam literatury:

Aagaard, J. (2014). Media multitasking, attention, and distraction: a critical discussion. Phenomenology and the Cognitive Sciences, 47(8), 552-568. Ralph, B.C., Thomson, W.D.R., Cheyne, J.A., & Smilek, D. (2013). Media multitasking and failures of attention in everyday life. Psychological Research, 78(5), 661-669. Yap, J.Y., & Lim, S.W.H. (2013). Media multitasking predicts unitary versus splitting visual focal attention. Journal of Cognitive Psychology, 25(7), 889-902.

Jak mrkání ovlivňuje činnost mozku?

Na první pohled jednoduchá otázka: proč mrkat? Většina lidí odpoví, že mrkání pomáhá oko zvlhčit a vyhnout se tak syndromu suchého oka. Frekvence pohybů víček je však mnohem větší, než by bylo na zvlhčení oka potřebné. Neurovědci z Univerzity v Ósace publikovali v roce 2012 zajímavé výzkumné zjištění: mrkání mimo jiné umožňuje mozku odpočinout si.

Experimenty využívající zobrazující metody mozku realizoval Tamami Nakano a jeho tým. Když mrkneme, mozek přejde ze stavu soustředěné pozornosti, která mobilizuje tzv. dorzální systém, do stavu uvolněné pozornosti, čili volného proudění myšlenek. Vertikální pohyby víček se jeví jako spouštěč této změny. Zamrkáme, abychom na chvilku uvolnili pozornost, abychom nezůstali po celou dobu připoutáni k jedné myšlence, jednomu rozhovoru, či jedné roli, která by vyčerpala všechny zdroje mozku.

Důsledek je následující: v situacích, kdy musíme udržet pozornost na vysoké úrovni a po dlouhou dobu, máme tendenci mrkat méně. Psycholog Albert Vrij z Univerzity v Amsterdamu pracoval v policejních službách a konstatoval, že podezřelí mrkají méně, pokud lžou, protože se intenzivně soustředí. Naopak, když lež dořeknou, frekvence mrkání se zdvojnásobí -pozornost se uvolní a podezřelý si potřebuje pomocí mrkání odpočinout.

Vertikální pohyby víček jsou natolik zautomatizované a banální, že jim nevěnujeme pozornost, jsou pro nás ale velmi nápomocné. Když náš mozek identifikuje moment, kde je jeho pozornost méně důležitá (v průběhu konverzace, činnosti, atd.), automaticky nařídí mrkání, čímž pomyslně přejde houbou po tabuli vědomí, vynuluje obsah, "dobije baterky". V jednom ze svých experimentů Tamami Nakano objevil, že když se několik lidí dívá na film, jejich pohyby víček se synchronizují. Mrkají ve chvílích, kdy film vyžaduje nejméně pozornosti. Pak, když se děj filmu zase zdramatizuje, oči mrkají méně.

Dlouhodobě upřený pohled do monitoru snižuje frekvenci mrkání. Podle Národního institutu pro bezpečnost a ochranu zdraví (National Institute of Occupational Safety and Health) až 90% lidí, kteří tráví u PC alespoň 3 hodiny denně, trpí Syndromem počítačového vidění (Computer Vision Syndrome). Projevuje se podrážděním očí, ale i bolestmi hlavy, krku a páteře. Důležitá je správná tělesná pozice a "oční hygiena": mrkání a občasné upření pohledu do dálky uvolní okohybné svaly a nechá odpočinout nejen zrak, ale i dlouhodobě přetíženou pozornost. Když chcete dát mozku opravdu pauzu, vstaňte namísto sociálních médií od počítače a jděte se z okna podívat, co se děje venku. Odvděčí se vám zlepšením pozornosti.

Způsoby, jak zlepšit svou paměť a duševní schopnosti

V minulosti zastávali vědci názor, že po dosažení dospělosti se mozek dále nevyvíjí. Dnes je ale zřejmé, že k vývoji dochází i v průběhu dalších dekád. Tento adaptivní proces se nazývá neuroplasticita. A co to je?

Neuroplasticita je úžasná schopnost mozku vytvářet nové propoje mezi neurony, což se výrazně projevuje u dětí a mladých lidí. Jak člověk stárne, plasticita se snižuje. Není to ale důvod pro rezignaci, protože vždy je dostatečný prostor pro zlepšení a podporu mozkových funkcí.

Bylo mnohokrát dokázáno, že potraviny obsahující vitamin E (přítomný například v arašídech, semenech a ořeších) mohou výrazně zlepšit paměť a mentální kapacity.

Pokud chcete zlepšit mozkové funkce i jinak než stravou, zde je několik možností:

Takzvaný chunking, tedy sloučení položek do logických skupin, je dobrý způsob, jak si zapamatovat více informací. Pro mnoho lidí je například nákup do domácnosti každodenní boj se zapomínáním. Pokud však kategorizujete položky ze seznamu do skupin (jako například mléčné výrobky, zelenina, nebo čisticí prostředky), máte napůl vyhráno. Chunking funguje také při pamatování čísel. Pokud máme memorovat číslo 165482359466, je to pro náš mozek problém. Ve chvíli, kdy si číslo rozdělíme na menší části, tedy 165-482-359-466, je zapamatování mnohem snazší.

Dalším způsobem, jak podpořit paměť, je používání zkratek. Tato technika se hodí v případech, máme-li si zapamatovat více slov v řadě nebo nějakou frázi. Příkladem může být například seznam osmi skladeb Bedřicha Smetany, jejichž zkratka zní BraProDali Dvě HuTaČerVi.

Zábavný a odpočinkový způsob, jak si zlepšit paměť, je aktivní procvičování mozku. Ten totiž funguje podobně, jako sval. Čím více se používá, tím lépe slouží. Duševní schopnosti se dají zlepšit mentálními hrami, jako je sudoku nebo puzzle. Mozek se ale skvěle procvičí při každodenní interakci s okolím a při zvládání náročných pracovních úkolů, kde je zapotřebí používat logiku, plánování a rychlost rozhodování.

Naopak velkým nepřítelem pro mozek je chronický stres, který může otupit kognitivní funkce. Delší úzkost může neblaze ovlivnit také schopnost rozhodování a řešení problémů. Negativní vliv má také na oblast mozku zvanou hippokampus, kde se odehrávají důležité procesy zpracování informací, paměti nebo prostorové navigace.

V případě, že trpíte dlouhotrvajícím stresem a úzkostí, není špatný nápad navštívit svého lékaře. Můžete si také pomoci sami. Existuje mnoho technik, které vedou k lepšímu zvládání stresu, ať už jde o jógu, meditaci nebo trénink všímavosti k sobě i svému okolí. Tyto antistresové aktivity mohou mít významný dopad na celkovou pohodu, potažmo zlepšit kognitivní funkce mozku. Důležitá a často opomíjená aktivita je vydatný spánek. Díky němu je mozek schopen lépe zpracovat a konsolidovat informace a zlepšuje se také oblast krátkodobé paměti.

Vliv bilingvní výchovy na vývoj dítěte

Bilingvismus neboli dvojjazyčnost vzniká, když si dítě v útlém věku přisvojí ne jeden, ale dva jazyky jako mateřské. Každý z rodičů bilingvního dítěte pochází obvykle z jiného kulturního prostředí a mluví na svého potomka svým rodným jazykem. Poměrně dlouho se vedly spory o to, zda tento styl výchovy dítě spíš nezatíží a nezpůsobí mu více nesnází, než výhod. Proces osvojení dvou mateřských jazyků totiž není vždy procházka růžovým sadem.

Vývoj bilingvní řeči

Dítě vnímá řeč už od narození. Přesněji řečeno, vnímá ji vlastně ještě před narozením - to se však zaměřuje spíš na intonaci a barvu hlasu, aby pak bylo schopno bezpečně rozpoznat hlas své matky. Co se však týče osvojování mateřštiny, vnímá dítě jazyk a jeho specifika už v prvním roce života. Postupně také daný jazyk napodobuje, což se tak na venek nemusí zdát, protože dětské procvičování řečových orgánů obvykle považujeme za univerzální žvatlání. Už v tomto období je ale dobré komunikovat s dítětem oběma jazyky, aby je rovnocenně přijalo za mateřské. Vhodné je, aby každý rodič mluvil na dítě pouze svým jazykem – může tak předejít přejímání gramatických a výslovnostních chyb, jejichž náprava může znamenat zbytečnou zátěž pro dítě.

V batolecím věku, tedy mezi 1 a 3 roky dítěte, dochází k prudkému vývoji řeči, nejen jejímu rozumění. Dítě tak má možnost si v komunikaci se svým okolím testovat, která slova patří do kterého „soudku“. Ne vždy je totiž přepínání řeči mezi dvěma jazyky natolik automatizované. V tomto věku vzniká také mnoho jazykových novotvarů. Vývoj řeči totiž není pouze přejímání slyšeného a zažitého. Je to kreativní proces, kdy dítě nachází nové a nové tvary, které poté zkouší aplikovat na komunikaci se svým okolím. U bilingvních dětí se pak nezřídka stává, že si touto tvořivou cestou vymyslí slovo, které je spojením obou mateřských jazyků a v reálném světě nedává valný význam.

Jak už bylo řečeno, ne vždy je bilingvní proces procházkou růžovým sadem. Období, které nastává v předškolním a raně školním věku, může být pro bilingvní dítě velmi náročné. Často v této fázi dochází ke zhoršení jazykových schopností. Důvodem bývají zvyšující se nároky spojené se školní docházkou. Na sebemenší zhoršení v oblasti komunikace navíc často reaguje i okolí dítěte. Širší rodinný kruh získává do rukou silný argument proti bilingvní výchově, ke které má apriori nedůvěru (obzvlášť v naší kultuře). Rodiče pod tlakem okolností mohou nad bilingvní výchovou chvilkově zapochybovat a byl by v tom čert, aby všechny tyto vlivy nekladly největší stres zpět na ramena dítěte. Na řadu pak může přijít například balbutismus (koktavost), zvýšená nervová dráždivost nebo časté noční pomočování.

Naštěstí velmi brzy po této krizi přichází zlepšení situace. Dítě jazykové nedostatky obvykle dohání a nadto mu bilingvismus přináší mnoho výhod. Mezi ně patří například schopnost rychleji se naučit cizí jazyk, vyvinutější abstraktní myšlení a kreativita. Za zmínku stojí také rozšířená kulturní identita a lepší uplatnění na trhu práce.

Využití v praxi

O tom, že je bilingvismus dobrá věc, se dnes již nevedou vášnivé spory. Naopak. Některé školy zavádějí do své výuky prvek zvaný CLIL (Content and Language Integrated Learning), který se snaží o podobný princip – tedy o to, aby se cizí jazyk stal přirozenou součástí komunikace. V praxi to vypadá například tak, že do výkladu v hodině dějepisu, fyziky, nebo dokonce tělocviku zahrne vyučující čas od času nějaké cizí slovíčko. Pro žáky nejde o rušící prvek, protože se nejedná o klasickou výuku daného předmětu v cizím jazyce, jak je tomu v některých specializovaných školách. Tato metoda se v českých školách teprve pomalu usazuje, ale z dosavadních výsledků je považována za velmi nadějnou.

8 exekutivních funkcí mozku, které řídí naše chování

Tak, jako výkonný manažer velké společnosti monitoruje všechna oddělení, aby pracovala co nejefektivněji, fungují vyšší mozková centra ve frontální oblasti. Zabezpečují kontrolu našeho chování a koordinaci dalších kognitivních funkcí, jako je plánování nebo organizování. Frontální kůra dozrává nejpozději ze všech mozkových center. Také z evolučního hlediska se tato oblast mozku vyvinula pozdě a u člověka je mnohem větší než u geneticky nejbližších primátů. Frontální laloky typicky představují 40% lidského mozku. Níže je uvedených 8 exekutivních funkcí, které jsou důležité pro řízení chování a souvisí s fungováním této oblasti mozku.

1. Kontrola impulzů

Dokážu myslet dřív, než konám. Mé okolí mi často vyčítá, že se chovám nevhodně. Občas se neubráním nutkání více si vypít, přejídat se nebo jezdit nebezpečnou rychlostí.

2. Emoční kontrola

Dokážu držet své emoce na uzdě. Často reaguji přehnaně. Špatně nesu kritiku, nebo když něco nejde podle představ. Jsem náladový/á, mé emoce jsou jako na horské dráze.

3. Kognitivní flexibilita

Rychle se přizpůsobuji změnám a novým situacím. Frustruje mě, když musím měnit svůj pohled na věc. I když mi minule něco nevyšlo, nedokážu se z toho snadno poučit.

4. Pracovní paměť

Lehce podržím v paměti klíčové informace pro vykonání úkolu. I když mi někdo instrukce vysvětlí srozumitelně a opakovaně, nedokážu si je zapamatovat. Nejsem typ člověka, který zvládne dělat více činností najednou.

5. Sebe – monitorování

Dokážu realisticky vyhodnotit, jak mi co jde. Často mě překvapí horší hodnocení mého výkonu proti svým očekáváním. Lidé mi říkají, že mám problém, ale já to tak nevnímám.

6. Plánování a určování priorit

Umím si stanovit cíl a naplánovat si kroky, kterými ho zrealizuji. Představuji si rizika a překážky, které by mohly nastat, a snažím se jim předcházet. Často mám při realizaci projektu problém vybrat, co je nejdůležitější. Těžce se nutím k plánování budoucnosti.

7. Zahájení činnosti

Je pro mě snadné spustit „akci“ a začít pracovat na svém úkolu. Když se posadím k novému úkolu, často „zamrznu“, protože nevím, kde začít.

8. Organizace

Svoji mentální i fyzickou činnost dokážu snadno zkoordinovat a dosahovat svých cílů. Často se ztrácím v proudu myšlenek, zapomínám nebo ztrácím věci. Nedokážu si naplánovat odchod z domu tak, abych přišel/přišla na schůzku včas.

Deficity v exekutivních funkcích souvisí s četnými psychiatrickými a vývojovými poruchami, včetně OCD (obsedantně-kompulzivní porucha), Tourettova syndromu, deprese, schizofrenie, závislostí, frontotemporální demence, ADD/ADHD (poruchy pozornosti bez/s hyperaktivitou), a poruch autistického spektra.

Exekutivní funkce se těžko hodnotí, jelikož samy koordinují jednotlivé kognitivní funkce jako paměť, jazyk, nebo vizuoprostorová orientace. Narušení jakékoliv jednotlivé funkce pak může ovlivnit schopnost plánování a organizování. Fungování exekutivních funkcí se dá nejlépe pozorovat v každodenním životě, který se v laboratorních podmínkách špatně simuluje. S procesem stárnutí se často pojí zhoršování těchto funkcí mozku. Vaše babička, vyhlášená kuchařka, si již nezvládá naplánovat vaření na víkend a vše nakoupit, nebo zapomene na buchtu v troubě. Někdy jsou ale exekutivní funkce oslabeny již od dětství - často můžou souviset s horší výkonností ve škole nebo práci, méně stabilními vztahy a horším sebehodnocením. Podle výzkumu Friedmana et al. (2008), je výkon v těchto funkcích ovlivněn geneticky. Nesouvisí ale s inteligencí ani s rychlostí zpracování.

Dle Adele Diamond (2012) se u dětí dají exekutivní funkce trénovat. Nejlepší výsledky se prokázaly v počítačovém kognitivním tréninku a v tréninku bojových umění. Menší, ale znatelný efekt byl také po dlouhodobějším cvičení jógy nebo aerobiku. Důležitou pomocí se zvládáním pracovních úkolů je také „krokování“. Složitá činnost se rozloží na malé, snadno realizovatelné kroky. Dítěti tak místo „připrav si školní tašku“ řeknete, aby si vytáhlo rozvrh na zítra, a předmět po předmětu s ním procházíte pomůcky, které si musí zabalit. Na závěr zkontrolujete penál a ostrouháte tužky. Pokud se takhle dítěti činnost opakovaně rozkrokuje, naučí se, jak v dané situaci postupovat. Stejnou metodu můžou použít i studenti nebo pracující. Jestli se cíl zdá příliš vzdálený, co je první krok, který můžu udělat hned teď?

Další čtení:

https://www.understood.org/en/learning-attention-issues/child-learning-disabilities/executive-functioning-issues/key-executive-functioning-skills-explained memory.ucsf.edu/ftd/overview/biology/executive/single

Kognitivní disonance: od Ezopovy lišky po sexuální násilí

V bajce Liška a hrozny vypráví Ezop o vyhládlé lišce, která zahlédla trs hroznů – ale jakkoli se snažila vyskočit a trs shodit, nepodařilo se jí to. Nakonec tak své snažení vzdala a pohrdlivě mávla tlapkou, že jsou hrozny stejně kyselé a vlastně na ně vůbec nemá chuť.

Akademická psychologie takové chování chápe jako snahu snížit kognitivní disonanci – stav, kdy si dva postoje, hodnoty nebo jednání člověka protiřečí. Podle teorie Leona Festingera, který tento pojem zavedl, je takový rozpor nepříjemný a člověk se nevědomky snaží kognitivní disonanci zmírnit nebo odstranit.

Liška svým opovržením odstranila nesoulad mezi svou vírou ve své schopnosti a neschopností na hrozny dosáhnout. Podobných přesvědčení je řada: učebnicovým příkladem je třeba tendence člověka hledat pozitiva na tom, pro co něco vykonal, (aby si tak odůvodnil smysluplnost vykonané práce) nebo podceňovat rizika, kterým se vědomě vystavuje (a odůvodnit tak smysluplnost svého jednání).

Síla kognitivní disonance se zřetelně projevuje u domácího a sexuálního násilí. Mediální obraz sexuálního násilí ukazuje zarostlé devianty čekající v temných parcích, všemi opovrhované zrůdy bez jediné lidské vlastnosti. Nezakládá se ale na pravdě – a podobně jako jiné nepravdy škodí, a to všem.

Pachatelé přitom nejsou upíry padajícími z nebe. Rekrutují se z lidí, kteří žijí docela normálním životem ve městech a vesnicích. Potenciální pachatelé mají své rodiny, kamarády a známé. Ti všichni je považují za docela běžné, možná docela milé lidi – a oni sebe taky.

Takže útok navodí kognitivní disonanci, která pachateli brání pochopit, co vlastně udělal. Jednoduchá implikace: znásilnění páchají zrůdy, já se zrůdou být necítím, ergo, to, co jsem udělal, nebylo znásilnění. Protože pachatel má první premisu zažitou a na druhé závisí jeho sebeúcta, jediným východiskem je znásilnění popřít. Což přirozeně znemožňuje sebereflexi i nápravu.

Nejde ale zdaleka jen o pachatele. S obětí se v převážné většině případů znají. Minimálně zpočátku tak pachatele za běžného milého člověka považuje i oběť. Výsledkem je opět kognitivní disonance: je ten člověk, kterému už rok věřím, skutečně takový netvor, že by mě zmlátil nebo znásilnil?

Nejjednodušší cestou je takový zážitek popřít. Pachatel v tom oběti koneckonců rád pomůže. Pro oba je nejpohodlnější najít společnou lež, vykonstruovat příběh s nějakým „ale“, přejmenovat ránu pěstí na odstrčení a odstrčení nazvat obecně nepřijatelnou, ale v tomto konkrétním případě odůvodněnou a omluvitelnou – nebo dokonce správnou – reakcí.

Před stejně falešným, ale bolestným dilematem stojí i sociální okolí. Utéct situaci tím, že se „muselo jednat o nějaké nedorozumění“, protože pachatelem je milý člověk, skvělý učitel, dobrý kamarád nebo obyčejný kluk z diskotéky, tak je nejjednodušší nejen pro oběť, ale i pro člověka, kterému se potenciálně svěří. Že by můj milovaný vnouček zbil svou ženu? To přece není možné!

Dokud to bude možné, povede kognitivní disonance k popírání – a pokud ne, je nutné najít nějaké jiné řešení. „Můj vnouček by nikdy svou přítelkyni neuhodil. Ale to víš, jestli jsi mu spálila nedělní oběd, to se pak nesmíš divit, když se neudrží,“ předkládá babička poslední řešení. Vnoučka miluje třicet let – a někdo tak hodný přeci násilníkem být nemůže. Dokud to bylo možné, modřiny ženy a rány z vedlejšího bytu ignorovala. Co viděla na vlastní oči, ale ignorovat nemůže. Zbývá jediná možnost, jak zůstat konzistentní: popřít, že to, že vnuk svou přítelkyni zbil, skutečně znamená, že ji zbil.

Takový nesmysl není o nic absurdnější než psychotické bludy. Mozek nemá možnost zkoumat objektivní skutečnost a hledat pravdu. Porovnává vstupy ze smyslů s uchovanými (nejen) kognitivními obsahy a hledá řešení, jak všechno spojit dohromady.

Což víme už dávno. Pokud bylo v oblasti domácího a sexuálního násilí úkolem dvacátého století ukázat, že se sexuální zločiny dějí výhradně vinou pachatelů, nikoli obětí, je úkolem současného století je postavit na znalostech kognitivních procesů a postmoderní psychoterapie účinnou prevenci. A začít klidně od Ezopovy lišky.

A situovat ji do reality. Klasické výzkumy mediálních účinků ukazují, že extrémní hrozby na člověka neúčinkují. Právě kvůli kognitivní disonanci: člověk si nepřipustí, že by se mu mohlo stát něco „hrozného“ – protože by to příliš ohrozilo jeho pocit jistoty. Proto se například minuly účinkem krvavé scény varující před lety na ČT1 před řízením bez pásů.

Lépe působí hrozby prostředního kalibru, které člověk je schopný přes své obrany vstřebat, říkají statistické závěry. A to platí obecně, v médiích, terapii i prevenci. Proto také dává smysl se jinak docela nudnou kognitivní disonancí zabývat.

Další čtení:

https://en.wikipedia.org/wiki/Cognitive_dissonance https://www.psychologytoday.com/blog/feeling-our-way/201409/is-so-called-victim-blaming-always-bad drgpsych.com/PSY101/Date Rape/Confessions+of+a+Date+Rapist.pdf

Alexithymie - když člověk nemluví jazykem emocí

Alexithymie (z řečtiny a- lexi- thymia, čili žádná slova pro pocity) je vlastnost, kterou má v mírné, střední nebo silné podobě asi 8% mužů a 2% žen (Blanchard, Arena & Pullmeyer, 1981). Projevuje se obtížemi v rozeznávání a vyjadřování jednotlivých emocí. Podle Bermonda (2007) má alexithymie dvě dimenze: kognitivní, na které člověk bojuje s určováním, porozuměním a pojmenováním pocitů ("myslící" část emočního prožitku) a afektivní, která zahrnuje potíže s reakcí, vyjadřováním, cítěním a představováním ("prožitková" část emočního prožitku). Mezi další příznaky alexithymie patří:

Snížené porozumění tomu, jak pocity vznikají Obtíže ve čtení výrazů obličeje a neverbální komunikace Omezená představivost Vysoká citlivost na tělesné prožitky Odosobněné vztahy s druhými

Alexithymie není považována za poruchu samu o sobě, je však často spojena s různými psychickými poruchami, od autismu, deprese, schizofrenie, až po poruchy příjmu potravy a závislosti. Naproti chudobnosti emočního světa mívají lidé s alexithymií bohaté prožitky ve svém těle. Chybějící emoce mohou proces psychoterapie dělat těžším. Zde jsou dva příklady pacientů, u kterých lékař či terapeut pozoroval alexithymii (Lumley, Neely & Burger, 2007):

Pan A., 50-letý obézní muž s hypertenzí, dostal v čekárně u obvodního lékaře netypický panický záchvat. Zdálo se mu, že se stěny kolem uzavírají a hlasy se mění na bzukot. Psychoterapeutovi tvrdí, že při tom necítil strach ani obavy, neměl žádné obrazy spojené s událostí a ani netušil, co záchvat spustilo. Pan A je vysokoškolsky vzdělaný, ženatý, ale má jen málo blízkých přátel, je orientovaný na detaily a těžko si představuje svět z perspektivy druhých lidí. Kromě mírné podrážděnosti vyjadřuje velmi málo emocí a na svůj psychický život má minimální náhled. Jako spouštěče svých stavů vidí spíše vnější okolnosti (počasí, práce, manželka, strava atd.) než vnitřní zážitky. V psychoterapii si pečlivě dělá zápisky, ale rozpravy o pocitech mu přijdou vzdálené a nudné.

Paní B, 45-letá žena, přišla k lékaři pro chronickou bolest, únavový syndrom, a další zdravotní problémy včetně deprese. Během psychoterapie se odkrývají různá emoční témata (např. tvrdé tresty v dětství) a na tváři paní B jsou vidět silné pocity - především smutek, hanba a strach - ale nedokáže pojmenovat své emoce a přiřadit je ke vzpomínkám a zážitkům. Obzvláště těžce identifikuje hněv. Když jí negativní emoce naberou na síle, typicky přesměruje pozornost na tělo a hovoří pouze o tělesné bolesti bez zmínky o té psychické. Zajímavé však je, že paní B se ráda věnuje pocitům druhých a dokáže je dobře rozpoznávat. I to v terapii pomůže k tomu, aby se paní B přiblížila svému vnitřnímu světu, naučila se vyjadřovat hněv, a tím i zmírnila chronické bolesti a dysfunkce.

Pokud jste v popisu alexithymie našli někoho blízkého, je dobré si uvědomit, že nepochopené signály, chladné reakce nebo nedostatky ve vyjadřování pozitivních emocí mají neurobiologický a psychologický původ. V komunikaci zkuste vysvětlovat své potřeby přímo: „Jsem dnes unavená, nechce se mi vařit. Pojďme dnes na večeři ven." Nebo jim pomozte označit pocity: „Vypadáš naštvaně. Trápí tě něco?" Či pojmenovat možné stresory, které víří pod povrchem: „Blíží se maturity, máš z toho strach?". Uvědomění, že váš blízký nemusí vnímat emoce stejně, jako vy, je užitečné při řešení konfliktů a nedorozumění.

Ačkoliv koncept alexithymie pojmenoval psychoterapeut Peter Sifneos již v roce 1973, stále není jasné, jak vzniká. Jedná se o stabilní rys osobnosti? Nebo "odříznutí" od emocí v důsledku minulých traumatických zážitků? Je alexithymie dědičná a dá se ovlivnit výchovou? A je protikladem alexithymie emoční inteligence? Některé výzkumy naznačují, že schopnost uvědomovat si a rozumět pocitům se dá rozvíjet. Zde je pár příkladů, jak na to:

Psaní deníku: vyjadřování se psaním může být dobrým tréninkem schopnosti uvědomovat si emoce (Paes, Velasco & Gonzalez, 1999). Obecně se doporučuje psát deník každý den. Důležité je zkusit zahrnout více než věcný popis událostí dne, například pozorování o tom, co se děje ve mně a v mém okolí. Čtení povídek a románů: právě zde najdete bohaté popisy myšlenek, pocitů a zážitků. Díky nim se můžete naučit vyjadřovat emoce různými jazykovými formulacemi a lépe porozumět myšlenkovým pochodům druhých lidí (Kidd & Castano, 2013). Umělecké aktivity: divadlo, tanec, malování či terapie zaměřená na práci s tělem. Podle výzkumu (Levy, 1995) pomáhají tyto činnosti lidem s alexithymií rozpoznávat pocity a "vytahovat je na povrch". Psychoterapie: některé druhy psychoterapie (např. Kognitivně-behaviorální terapie zaměřená na všímavost) vás naučí, jak být vnímavější ke svým emočním stavům a jak identifikovat emoce druhých (Kennedy & Franklin, 2012). Skupinová psychoterapie zase pomocí interakcí s druhými prohlubuje schopnost emočního kontaktu s druhými (Beresnevaite, 2000). Relaxační techniky a hypnóza: Zatímco většina psychoterapií používá vyprávění jako cestu ke zmírnění alexithymických příznaků, hypnóza a relaxace používají cestu řízené imaginace a mentalizace na zvýšení emočního porozumění (Gay, Hania & Luminet, 2008). V jednodušší podobě se stačí věnovat veškerým aktivitám na rozvoj fantazie a představivosti.

Zdroje:

Beresnevaite, M.(2000). Exploring the benefits of group psychotherapy in reducing alexithymia in coronary heart disease patients: A preliminary study. Psychotherapy & Psychosomatics, 69:117-122. Bermond, B. et. al. (2007). A cognitive and an affective dimension of alexithymia in six languages and seven populations. Cognition and Emotion, 21: 1125-1136. Blanchard, E.B ; Arena, J.G. & Pallmeyer, T.P. (1981). Psychosomatic properties of a scale to measure alexithymia. Psychotherapy and Psychosomatics, 35, 64-71. Gay, M.C.; Hanin, D. & Luminet, O.(2008). Hypnotic imagery intervention in reducing alexithymia. Contemporary Hypnosis, 25: 1-13. Kennedy, M. & Franklin, J. (2002). Skill based treatment for alexithymia: An exploratory case series. Behavior Change, 19(3):158-171. Kidd, D. C. & Castano, E. (2013). Reading literary fiction improves theory of mind. Science, 342, 377-380. Levy, F. (1995). Dance and other expressive therapies. When words are not enough. New York: Routledge. Lumley, M. A., Neely, L. C., Burger, A. J. (2007). The assessment of alexithymia in medical settings: implications for understanding and treating health problems. Journal of Personality Assessment, 89 (3), 230- 246. Paez, D.; Velasco, C. & Gonzalez J.L. (1999). Expressive writing and the role of alexithymia as a dispositional deficit in self-disclosure and psychological health. Journal of Personality & Social Psychology, 77:630-641. https://blogs.scientificamerican.com/mind-guest-blog/the-emotional-blindness-of-alexithymia

Demence: novodobý mor 21. století

Neurodegenerativní onemocnění, novější výraz pro demenci, je považováno za nemoc 21. století. Podle statistik Londýnské King's College se jeho celosvětový výskyt každých 20 let zvyšuje téměř dvojnásobně. Zatímco v roce 2015 se jednalo o 47 milionů, odhady na rok 2030 jsou 75 milionů a v roce 2050 dokonce 131 milionů osob postižených demencí. Není se čemu divit - nejrizikovějším faktorem pro vznik demence je totiž vysoký věk. A právě ten se díky zlepšování péče neustále zvyšuje.

Zvyšování výskytu demence se však netýká jen ekonomicky vyspělých zemí. Čím dál více případů se vyskytuje i v rozvojových zemích. Dnes na ně připadá 58 % celkového výskytu demencí, ale v roce 2050 to bude už 68 %. Nejprudší nárůst se očekává v Číně a Indii.

Jak se demence projevuje

Syndrom demence se projevuje poruchami v několika oblastech – v intelektu, paměti, soudnosti a abstraktním myšlení, pozornosti, motivaci nebo náladách. V důsledku tak dochází k poruchám osobnosti a k celkové degradaci osobnosti.

Rozlišují se tři stadia demence – lehká, střední a těžká. V prvním stadiu se začínají projevovat problémy s koordinací těla, postižený se cítí nejistý při chůzi a častěji se přidržuje opory. Také krátkodobá paměť začíná nápadně selhávat.

V druhém stadiu přichází zhoršování dlouhodobé paměti, což znesnadňuje samostatnost postiženého. Ten není schopen vykonávat běžné činnosti, které dříve bez problému ovládal. Zhoršuje se také orientace místem a časem.

Často se pak stává, že nemocný nedokáže najít cestu domů a později se neorientuje ani v domácím prostředí. Vlivem zhoršené schopnosti soustředění pomalu ztrácí zájem o dřívější aktivity a koníčky. Pro neschopnost postihnout to podstatné se často soustředí na okrajový detail na úkor vnímání celku. V prvních dvou stadiích pomáhá i farmakologická léčba podporující kognitivní funkce mozku – tzv. kognitiva.

Ve třetím stadiu nepoznává postižený ani sám sebe v zrcadle, nepoznává svoji rodinu a ani si neuvědomuje, že nějakou má. Není schopen vydržet u jakékoli aktivity bez neustálého přísunu podnětů. Z léků se užívají antidepresiva a medikamenty snižující úzkost.

Demence obvykle přichází ve vysokém věku a vyvíjí se pozvolna v průběhu zhruba pěti let. Ve věkovém rozmezí mezi 75-80 let je riziko vzniku demence okolo 8 %, během dalších pěti let vzrůstá na 16 % a na hranici 90. roku hrozí demence již každému třetímu člověku. Propukne-li demence dříve než v 60 letech, bývá vývoj nemoci podstatně rychlejší – rok až dva. Toto riziko je naštěstí jen okolo 1 %.

Druhy demencí

Nejznámějším druhem demence je Alzheimerova demence. Ta vzniká jako důsledek Alzheimerovy choroby, tedy chronického onemocnění nervové soustavy, při kterém dochází k výraznému úbytku neuronů v mozku. Poprvé byla popsána v roce 1907 Aloisem Alzheimerem. V tehdejší době se jednalo o ojedinělou nemoc.

Dále se demence spojuje s Parkinsonovou nebo Pickovou nemocí. Může ale vzniknout i jako důsledek otravy, metabolických poruch, nádoru mozku nebo pohlavních chorob. Podle statistik jsou rizikovou skupinou ženy nad 65 let, v jejichž rodinné historii se vyskytla Alzheimerova demence, prodělaly úraz hlavy, trpí na vysoký krevní tlak a mají málo duševní a sociální aktivity.

Lze se demenci vyhnout?

Neexistuje žádný lék, který by demenci zcela vyléčil. Je však mnoho způsobů, jak snížit riziko vzniku nemoci nebo zmírnit její průběh, pokud již nastoupila. Nejlepší prevencí je dostatek duševní a sociální aktivity – jak během života, tak ve stáří. Sociální vazby totiž stimulují aktivitu mozkových buněk, což zpomaluje degeneraci neuronů. Nezanedbatelnou prevencí je také učení se novým věcem a procvičování mozku pomocí logických, pozornostních nebo paměťových her, popřípadě skupinových tréninků mozku.

Významnou roli v boji proti demenci hraje také výživa mozku. Důležité je zajistit dostatečný přísun vitaminů (především skupin B, C, D a E), minerálů a zdravých tuků. Dále platí již dobře známá pravidla správné životosprávy – nepřejídat se, nekouřit a nepít alkohol. Tak prokážete svému mozku velkou službu a ten se odvděčí dlouhodobým fungováním.

Vyhlídky tedy nejsou natolik negativní, jak nás straší všemožné vědecké statistiky. Demenci sice nejde zcela předejít, ale správným životním stylem lze významně snížit riziko jejího vzniku a zpomalit její průběh. Úspěch tkví v prevenci a osvětě – i proto si Alzheimerova choroba vysloužila svůj vlastní mezinárodní den, který připadá na 21.9.

Doplňující zdroje:

https://www.alz.co.uk/research/statistics www.alzheimer.cz/alzheimerova-choroba/vyskyt-demence

Přečtěte si náš blog