O mozku | Mentem.cz

Kategorie O mozku

Jak si vytvářet lepší návyky - druhá část

Konec roku se blíží a s ním i čas novoročných předsevzetí. Ať už bychom chtěli něco přestat dělat (např. jíst nezdravá jídla), nebo začít dělat (naučit se nový jazyk, cvičit), je důležité porozumět tomu, jak se návyky vytváří, udržují a mění. V první části článku „Jak si vytvářet lepší návyky“, která vychází z bestselleru Charlesa Duhigga „The Power of Habit“, jsme popsali základní vzorec návyku. Návyky jsou vlastně jako dráhy v mozku. Čím častěji určitou dráhu využíváme, tím bude větší, silnější a těžší „přebudovat“. Pokud ale tato dráha vede k chování, které je pro nás škodlivé a rádi bychom s ním přestali, je nutné vytvořit novou cestu, nový návyk.

Jak to udělat? Posledně jsme si vysvětlili, jak důležitá je odměna. Odměna je to, co „živí“ náš návyk. Může to být například pocit svěžesti po umytí zubou, nebo příval endorfinů po běhání. Abychom přišli na to, co motivuje náš špatný návyk, je užitečné udělat malý experiment.

Krok 1: Experimentujte s odměnami

Připomeňme si příklad, kdy muž chce zhubnout a rád by změnil každodenní odpolední rituál jezení čokoládového koláčku. Jeho úkolem v první den experimentu bude zkusit změnit své obvyklé chování, když pocítí chuť jít na koláček do bufetu. Například může jít na chvilku ven projít se, aniž by cokoliv jedl. Další den může jít do bufetu a koupit si dortík, ale vzít si ho sebou a sníst u pracovního stolu. Třetí den půjde do jídelny, koupí si banán a popovídá si s kolegy. Pak zkusí místo koláčku kafe. Potom půjde místo do jídelny do sousední kanceláře, popovídá si a vrátí se ke svému stolu. Principem je testovat různé chování, abychom mohli určit, čim je náš návyk udržován. Láká vás koláček sám o sobě, nebo pauza od práce? Pokud je to koláček, je to proto že máte hlad? (Pak by měl stačit i banán). Nebo je to tím přívalem energie, který z koláčku získáte? (Pak by mělo fungovat kafe). Nebo jsou výlety do jídelny ve skutečnosti záminkou k sociálnímu kontaktu? (Pak stačí, pokud si půjdete popovídat s kolegy).

Experimentování může trvat několik dní, týdnů nebo i déle a tenhle čas je zatím vyhrazen jen pro sebepozorovaní. Když se po vyzkoušení nového chování vrátíte k pracovnímu stolu, nastavte si budík na 15 minut a poté si položte otázku: mám ještě stále chuť na koláček? Pokud čtvrt hodinu po popovídání s kolegy stále cítíte chuť na dort, pak lidský kontakt nebylo to, co motivovalo vaše chování. Pokud se cítíte neuspokojeni po snězení koláčku u vašeho stolu, pak jste ve skutečnosti hledali spíše rozptýlení než kalorie. V případe spkojenosti se vám podařilo najít vaší skutečnou odměnu, kterou můžete ještě několik dní ověřovat a sledovat, zda skutečně funguje.

Krok 2: Odhalte spouštěč

Druhou neznámou, kterou se pokusíme odhalit je spouštěč. Proč někdy cítíme mnohem větší chuť na koláček, kafe nebo cigaretu než jindy? K tomu nám pomůže další malý experiment. Pokaždé, když pocítíte chuť na nežádoucí chování, odpovězte na tyto otázky:

Kde jste? Kolik je hodin? Jakou máte náladu? Kdo je kolem vás? Co jste dělal předtím, než jste pocítil chuť? První den může být odpověď: kancelář, 15:30, znuděnou, nikdo, odpovídal na email Druhý den: u kopírky, 15:18, spokojenou, kolegyně, dělal kopie Třetí den: konferenční místnost, 15:41, únava, spolupracovníci na projektu, čekání na začátek jednání

Po čase můžeme vypozorovat, co se pokaždé mění a co zůstává stejné. Spouštěčem bude v tomto případě nejspíš čas (chuť se dostaví každý den kolem půl čtvrté). U někoho jiného by to mohla být nálada (stres, smutek, nuda). Nebo by to mohlo být spojeno s nějakou nepříjemnou činností, od které máme pokaždé chuť „uniknout“ pod jakoukoliv záminkou.

Krok 3: Vymyslete plán

Posledním krokem v změne návyku je vymyslet plán. Pokud už vím, že každý den kolem půl čtvrté pocítím chuť na dort, ale že odměnou, kterou vlastně hledám, je rozptýlení popovídáním si s kolegy, můžeme začít se změnou návyku. Návyk je jako vzorec, který náš mozek automaticky opakuje: když vidím spouštěč, udělám svůj návyk, abych dostal odměnu. Když si návyk vytváříme, jde o vědomé rozhodnutí. Čím déle ho ale děláme, tím míň už je naše chování vědomé a jenom automaticky vykonáváme pokyny zajetých dráh v našem mozku. Abychom to změnili, musíme se nějaký čas vědomě soustředit na vytváření nového návyku. Na základě experimentování si tedy můžeme vytvořit plán: „Každý den o 15:30 zajdu do sousední kanceláře a popovídám si 10 minut s kolegy.“ Je možné, že se to nepovede každý den, ale po více a více opakováních se nový návyk upevní a zcela nahradí ten starý, nefunkční. Odhalování vzorce návyku je téměř jako detektivní činnost. Když se vám to ale podaří, máte šanci stát se silnějšími jak váš letitý návyk a „přeprogramovat“ svůj mozek. Završením vašeho úsilí pak bude zdravější, šťastnější a svobodnější život.

Zdroj:

Duhigg, Ch. (2013). The Power of Habit. London: Random House Books.

Eriksenův flanker: jedna z nejznámějších úloh na selektivní pozornost

Když psychologové Barbara A. Eriksen a Charles W. Eriksen v roce 1974 představili svůj flanker, ještě v té době vůbec netušili, že se stane jedním z nejznámějších a nejoblíbenějších testů na selektivní pozornost vůbec. A přece se tak stalo.

Expertní vysvětlení flankeru může znít trošku krkolomně. Jedná se totiž o úlohu, v rámci které musíte potlačit odpověď, jež je v rámci daného kontextu nevhodná.

V praxi to je mnohem jednodušší. Představte si seskupení jakýchkoliv proměnných (třeba čísel), z nichž musíte vždy vybrat a správně pojmenovat to, které je (nejčastěji uprostřed) mezi nimi. V tomto úkolu tedy ignorujete všechna čísla v okolí – a soustředíte se jen na jedno jediné.

Úplně první flanker z roku 1974 však pracoval s písmeny.

Například pro řadu sedmi písmen složených z šesti písmen H a jednoho odlišného písmene jste znali toto pravidlo:

pokud mezi písmeny H bude písmeno K, řekněte „pravá“ pokud mezi písmeny H bude písmeno C, řekněte „levá“

Zadání pak znělo HHHKHHH (museli jste hlásit pravá) nebo HHHCHHH (museli jste hlásit levá). V praxi to bylo trošku složitější, protože Eriksenové pracovali s více písmeny – ale princip zůstává stejný. Měří se rychlost vaší reakce a chybovost vašich odpovědí.

Později se namísto písmen začaly používat barvy, znaky nebo šipky. Např. i naše hra Armádní letka vychází z flankeru – bez ohledu na směr ostatních stíhaček vždy určujete směr jenom té, kterou vidíte na vrcholu trojúhelníku.

Neurologický základ

O tom, že flanker není jenom zábavnou hrou, ale skutečným „zlepšovačem mozku“ (konkrétně přední cingulární kůry) svědčí řada experimentů a výzkumů. Bylo například prokázáno, že lidé po požití alkoholu nebo drog mají mnohem delší reakční dobu, než za střízlivého stavu. To dokonce vedlo k tomu, že flanker zavedli i do některých testů pro řidiče.

Na výkon ve flankeru mají vliv také psychologické stavy. Zatímco dlouhodobí schizofrenici podávají srovnatelné výkony, jako zdraví lidé, akutní schizofrenici jsou dokonce lepší = jejich reakční doba je kratší. To vědce a lékaře vede k domněnce, že akutní schizofrenický stav má co dočinění se selektivní pozorností.

Zkoumání se nevyhnuli ani lidé trpící Parkinsonovou chorobou, u kterých často docházelo k chybným odpovědím – o to více, pokud věděli, že jejich trénink je časově omezený.

S původním flankerem se můžete setkat i dnes – většinou v rámci speciálních kognitivních testů. U nás na Mentemu ale máme mnohem zábavnější formu – ve zmíněné hře Armádní letka můžete svou selektivní pozornost trénovat třeba každý den.

Jak si vytvářet lepší návyky / Jak změnit své návyky

Už jste se někdy odhodlali změnit svůj životní styl? Začít jíst zdravěji, pravidelně cvičit, přestat kouřit, zhubnout, trávit míň času koukáním na televizi nebo na facebooku? Na začátku obvykle cítíme silnou motivaci, která nám pomáhá vydržet nějaký čas. Motivace ale postupně vyprchává a pokud navíc prožíváme velkou zátěž, je pravděpodobné, že se k starému návyku vrátíme. Jak rozklíčovat svůj problematický návyk a přetvořit ho v jiný? A jak to udělat tak, aby nám motivace vydržela déle?

Klíčem k vytváření návyků je odměna

Procesy učení se u nás posilňují vzorce chování, které jsou odměňovány. Například pokud se Honzík na návštěvě chová hezky a rodiče ho potom pochválí, Honzíkovo „hezké chování“ je v jeho mozku upevněno odměnou a pravděpodobně se bude chovat hezky i příště. Jestli Zuzka v obchodě zvykne zlobit a křičet a maminka jí pak koupí lízátko, aby ji utišila, Zuzka se naučí, že křikem si vyslouží odměnu. Naopak pokud se žádná odměna nedostaví, ztrácíme k danému chování motivaci (pokud umyju okna a nikdo si to nevšimne, pracuju nadčasy, ale nikdo mne neocení, atd.). Klíčem k vytváření návyků je tedy odměna. Odměna může mít různé formy: slovní ocenění, dárek nebo peníze, pobavení se, vyplavení endorfinů po běhání – cokoliv, co aktivuje centra slasti v mozku. Při změně návyků je klíčové určit, čím je tento návyk odměňován. Pak musíme najít jiné chování, které nám tutéž odměnu poskytne bez toho, abychom opakovali onen problematický návyk.

Krok 1: Identifikovat odměnu, která náš návyk posilňuje

Představme si, že bychom chtěli zhubnout. První krok, ke kterému se odhodláme, je odepřít si čokoládový koláček, který si v práci pravidelně dopřáváme kolem druhé hodiny odpoledne. Jak to ale udělat? Co je ta hlavní odměna, kterou nám čokoládový koláček poskytuje? Zvýšení hladiny cukru v krvi, tedy víc energie? Slast z jezení něčeho lahodného? Rozptýlení od práce? Popovídání s kolegy v kavárně? Jestli se nám podaří „naši“ odměnu identifikovat, víme, čím musíme nahradit nežádoucí chování.

Krok 2: Identifikovat podnět, který náš návyk spouští

Dále musíme určit podnět, který náš návyk spouští. Pokud totiž chceme naše problematické chování nahradit novým, musíme vědět KDY ono nové chování dělat. V příkladě s čokoládovým koláčkem může být spouštěčem několik věcí: čas (vždy kolem 13:45 začneme mít chuť na něco malého), nuda (potřebujeme změnit činnost), pocit osamělosti (potřebujeme si s někým popovídat) atd. Když se nám podaří spouštěč najít, víme, že to je ta správná chvíle na zahájení náhradního odměňujícího chování z kroku 1.

Níže jsou uvedeny dva různé vzorce, které se můžou skrývat za jezením čokoládového koláčku. V případě Petra je nutnou odměnou dodání cukru do krve. Tenhle návyk by se dal změnit tak, že si Petr dá místo koláče jablko. Měl by si ho dát kolem 13:45, kdy obvykle cítí chuť na něco malého.

Příklad 1: Vždy kolem 13:45 začne Petr cítít nedostatek energie a dostane chuť na něco malého (podnět). Jde do kavárny a dá si čokoládový koláček (chování). Poté se mu zvýší hladina cukru v krvi a pocítí příval energie (odměna).

V případě Michala je nutnou odměnou rozptýlení a pobavení. Místo jezení koláčku v kavárně by mohl přejít do sousední kanceláře a popovídat si s kolegy tam. Správný čas, spouštěč, na toto popovídání je pocit nudy, který se obvykle dostaví během odpoledne. Michal si popovídáním „doplní baterky“ a může se vrátit k práci spokojenější.

Příklad 2: Odpoledne kolem druhé se obvykle Michal začne nudit a potřebuje rozptýlení (podnět). Jde do kavárny a dá si čokoládový koláček (chování). V kavárně si popovídá s kolegy a pobaví se – tedy změní činnost a rozptýlí se (odměna).

Návyky jsou velice individuální a můžou mít u každého člověka zcela jiný vzorec. Pokud se nám tento vzorec podaří rozklíčovat, jsme na dobré cestě náš problematický návyk změnit nebo si vytvořit nový. Více o tom, jak identifikovat váš individuální vzorec návyku se dozvíte v druhé časti článku.

Zdroj:

Duhigg, Ch. (2013). The Power of Habit. London: Random House Books.

Prochází láska opravdu žaludkem?

Zatímco malé dívky často sní o elixíru lásky, díky kterému se do nich vysněný princ okamžitě zamiluje, babička jim prozradí jiné kouzlo: "Láska prochází žaludkem". Toto přísloví existuje v různých podobách v mnoha světových jazycích. Odvěká lidská zkušenost svědčí pro jeho pravdivost. Dokážeme to však vysvětlit vědecky?

Aby člověk přežil, musí zásobovat tělo energií potřebnou na pohyb, dýchání, myšlení, rozmnožování atd. Mechanismy řízení hladu a sytosti nám v tomto pomáhají. Kdyby přijímání potravy nebo rozmnožování bylo nepříjemné, lidé by to přestali dělat a pravděpodobně by vyhynuli. Díky centrům odměny v mozku však po přijetí potravy nebo rozmnožování cítíme příjemné pocity a tak je člověk motivován tyto činnosti vyhledávat a přežije.

Jak dokáže jídlo ovlivňovat naši psychiku?

Jídlo se po zkonzumování rozloží na různé chemické látky a spustí kaskádu procesů, které mimo jiné ovlivňují i naši psychiku. To, že máme hlad (motivační aspekt) a chuť na jídlo (hédonického aspekt), aktivuje nucleus accumbens a ventrální tegmentálnu oblast. Koktejl neurochemikálií, jako dopamin, opioidy, endokanabinoidy, leptin a inzulín pak zprostředkují odměňující účinky a my se cítíme dobře [1]. Následně tato informace putuje do center, které jsou zodpovědné za kognitivní procesy jako paměť, učení a rozhodování [2]. To, co jíme, tak může hluboce ovlivnit, zda vnímáme okolnosti přijímaní potravy, pozitivně nebo negativně.

Některé potraviny jsou známé tím, že mohou přímo ovlivňovat dráhy odměny v mozku (podobným mechanismem, jako léky a drogy působící na psychiku). Podle řecké bohyně lásky Afrodity jsou pojmenovány afrodiziaka. Například čokoláda obsahuje látku, která ovlivňuje opioidní a endokanabinoidní transmisi. Muškátový oříšek dokáže zase modulovat metabolismus dopaminu v mozku [3]. V angličtině zní přísloví doslovně: "Cesta k mužovu srdci vede přes jeho žaludek" a připisuje ho tak převážně mužům. Ve skutečnosti výzkum spíše naznačuje, že ženy jsou citlivější na odměňující účinky endokanabinoidy než muži [4].

Jak mohou být tyto poznatky užitečné?

Jak jsme vysvětlili výše, když budete konzumovat dobré jídlo, pravděpodobně si oblíbíte i okolní kontext - kde a s kým ho jíte. Takže při večeři s partnerem se aktivují vaše dráhy odměny v mozku a váš mozek si zapamatuje, že být s vaším partnerem je příjemné. Nebo pokud rádi jíte při oblíbeném seriálu, je pravděpodobné, že si seriál o to víc oblíbíte.

Odměňující funkce jídla dokáže být na druhou stranu nebezpečná, pokud jídlem kompenzujeme nepříjemné pocity (smutek, hněv, stres, úzkost…). Výsledkem může být přejídání, nadváha či poruchy příjmu potravy.

Společné jídlo má moc ovlivnit nejen romantické vztahy. Pokud chcete upevnit vztahy v rodině, dopřejte si rodinnou večeři. Ostatně pár generací zpět bylo společné stolování důležitým rituálem. Dá se tedy říci, že láska prochází žaludkem? Do jisté míry ano! Ačkoli mezi žaludkem a láskou je ještě jeden důležitý článek - mozek a jeho dráhy odměny.

Zdroje:

The neuroscience of love (2014). Charité Neuro Science Newsletter, 7(2). Dostupné tu [1] Cota et al, Neuron, 2006 [2] Wise, Philos Trans R Soc Lond B Biol Sci, 2006 [3] Melnyk and Marcone, Food Research International, 2011 [4] Cicero, Pharmacology Biochemistry and Behavior, 2003

Spánek a zajímavé spánkové fenomény: lucidní snění, falešné probuzení

Spánek nelze považovat za stav celkové fyzické a psychické pasivity. Probíhají v něm různé druhy mentálních aktivit, především snění. Ani smyslové orgány nepřestanou ve spánku fungovat - např. sluchový aparát monitoruje zvuky v okolí a rozlišuje, které podněty představují možné nebezpečí. Tak i ženu, kterou obvykle nevzbudí hukot vlaku přecházející po blízké trati, dokáže vzbudit slabý pláč jejího dítěte (Plháková, 2003). V následujícím článku se podíváme na to, jak probíhá spánek za normálních okolností, jaké zvláštní fenomény se v něm mohou vyskytnout a jak zlepšit svou spánkovou hygienu.

Typy spánku

Fáze 1 (usínání): přechod mezi stavem bdění a spánku, který trvá asi 5-10 min. Dech se stává pomalejším a pravidelnější, snižuje se srdeční rytmus, oči se pomalu pohybují. Jedinec vstupuje do hypnagogického stavu, ve kterém se někdy objevují výrazné svalové křeče doprovázené trhnutím celého těla, které mohou vést ke krátkému přechodnému probuzení. Při probuzení jsou lidé přesvědčeni, že ještě nespali.

Fáze 2 (lehký spánek): spánek se prohlubuje, oční pohyby mizí, svalové napětí se výrazně snižuje, tělo je téměř nehybné.

Fáze 3 (hluboký spánek): dech a srdeční rytmus se nadále zpomalují

Stádium 4 (nejhlubší spánek): prohlubuje se svalová relaxace, zcela chybí oční pohyby probudit spícího v tomto stádiu je velmi obtížné. Právě v tomto stadiu se nejčastěji vyskytuje somnambulismus (náměsíčnost) a enuréza.

Paradoxní spánek: stadium spánku, které charakterizuje svalová paralýza, nepravidelné dýchání, zrychlení srdečního rytmu a rychlé oční pohyby (REM = rapid eye movement). Množství kyslíku spotřebovaného mozkem stoupá a mechanismy termoregulace mizí. Mozek člověka v REM fázi je velmi aktivní a podobá se stavu bdělosti. Právě v tomto stadiu se nejčastěji vyskytují výrazné sny. REM fáze je čas, kdy se člověk spontánně budí, respektive kdy se nejsnáze probere, pokud jej vzbudí budík. I proto existují aplikace a online kalkulačky, kde si člověk může vypočítat hodiny vhodné na probuzení. Pokud např. sem: sleep-calculator.com zadám, že bych se chtěla probudit o 6:30, navrhne mi časy vhodné pro uložení ke spánku: 21:30, 23:00, 00:30 nebo 2:00. Stejně mohu zadat čas, kdy jdu spát, a kalkulačka mi vypočítá hodiny vhodné k nastavení budíku.

Architektura spánku

Po usnutí klesáme obvykle hlouběji a hlouběji až do 4. stádia spánku, což trvá přibližně 65-70 minut. Pak se spánek opět stává mělčí, vrací se do stádia 3 a 2. Následuje epizoda paradoxního (REM) spánku, trvající asi 15 až 20 minut. Společně se jedná o jeden spánkový cyklus, který má okolo 90 minut. Po skončení REM epizody se začne spánek opět prohlubovat až do stadia 4 a celý koloběh se opakuje. Každý další spánkový cyklus již však klesá méně hluboko. Naopak se postupně prodlužují epizody paradoxního spánku. To je pravděpodobně důvod, proč si nejvíce snů pamatujeme přímo před probuzením, nebo proč se nám obzvlášť hodně snů zdá, pokud spíme dlouho. Novorozenci tráví v REM-spánku téměř jednu třetinu času, ačkoli si nemůžeme být jisti tím, zda mají sny. Dospělí v něm přežijí asi jednu dvanáctinu života, čili dvě hodiny denně (Plháková, 2003).

Zásady dobré spánkové hygieny

Omezit před spaním konzumaci alkoholu a tabáku Vynechat pár hodin před spaním všechny nápoje s obsahem kofeinu Mít vyrovnaný stravovací režim, s omezeným počtem tuků Zahrnout pohyb do každodenního fungovaní, ale nedělat náročnou fyzickou aktivitu několik hodin před spaním (cvičení rozproudí organismus) Omezit aktivity, které člověk dělá v posteli na ty, které navozují spánek Minimalizovat množství hluku a světla v ložnici Vyhnout se extrémním změnám teploty v ložnici Uložit se ke spánku, až když se cítíme unavení Pokud nás trápí opakující se myšlenky, "vylít" je z hlavy na papír Vytvořit si "uspávací rutinu" (stejný čas, činnosti) - mozek se tak připraví na spánek

Lucidní snění

Ačkoliv slovo "lucidní" znamená jasný, lucidní sen není jen jasný sen. Během lucidního snu si snící člověk uvědomuje, že je to pouze sen. Neznamená to však, že musí mít kontrolu nad vším, co se ve snu odehrává. Lucidní sny jsou pro mnohé lidi velmi přitažlivé, protože v nich jsou schopni dělat věci, které v běžné realitě nejsou možné, například ochutnat oheň nebo létat.

Nejlepší technika, jak se naučit lucidně snít, je být si vědom, pozorovat, poslouchat a věnovat pozornost detailům. Když si všimnete věci, která v příběhu nesedí, pochopíte, že se jedná o sen. Mentální návyky, které praktikujete během dne, mají tendenci pokračovat ve snech, takže schopnost lucidně snít se dá trénovat. Lidé schopní lucidního snění mají vyšší úroveň "znalosti". Takže pokud budete pozorně zkoumat vaše prostředí během dne a plně si uvědomovat přítomnost, možná časem začnete pozorovat, že ve vašich snech je něco jinak.

Falešné probuzení

Falešné probuzení je zajímavý fenomén, který nejpravděpodobněji zažijete, pokud vás čeká vzrušující den, nebo pokud máte často lucidní sny. Jedná se o velmi živé sny, ve kterých je snící přesvědčen, že se vzbudil do fyzické reality. Falešné probuzení může obsahovat vstávání, oblékání, snídaně a cestu do práce… všechny činnosti, které člověk denně dělá jako autopilot. Nakonec však začnete ve snu dělat komplexnější úlohu, která aktivuje ještě spící část mozku. Možná se podíváte v koupelně do zrcadla, nebo se pokusíte číst noviny na cestě do práce. To odhalí iluzorní povahu snu a vy se probudíte. Někteří lidé zažívají dokonce mnohonásobné falešné probuzení, ve kterých dělají stejné činnosti stále dokola, nevěda, kdy se opravdu probudili.

Jak rozpoznat falešné probuzení a přeměnit jej na lucidní sen:

Použijte budík - čísla a písmena se ve snech obtížně čtou, protože centra jazyka v mozku jsou ve spánku převážně vypnuta. Takže pokud se čísla a text po pár sekundách změní na nečitelné symboly, můžete tušit, že se jedná o sen. Otestujte svou paměť - pokuste si vzpomenout si na adresu vašeho bytu, nebo telefonní číslo. Pokud si nebudete schopni vybavit tyto detaily, pravděpodobně sníte. Dlouhodobá paměť se během REM spánku těžko aktivuje. Udělejte test prahu - jděte do vedlejší místnosti. Ve snech často narazíte na kuchyni namísto chodby, nějakou bizarní místnost nebo místo z vaší minulosti.

Použité zdroje:

Barlow, D. H., Durand, V. M. & Gottschalk, M. (2007). Psychopathologie: une perspective multidimensionnelle. Bruxelles: DeBoeck Université Plháková, A. (2003). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia. https://www.psychologytoday.com/blog/the-superhuman-mind/201212/lucid-dreaming-and-self-realization http://www.world-of-lucid-dreaming.com/false-awakenings.html

Specifické poruchy učení

Každý z nás se s těmito poruchami již setkal. Ať už některou z nich trpí sám, nebo se v jeho okolí vyskytuje příbuzný, známý či kamarád, specifické poruchy učení se v populaci nevyskytují jen zřídka.

První zmínky o těchto poruchách můžeme vypátrat již v 20. letech minulého století, jejich přesnější diagnostika a výzkum začaly v 60. letech. Přesná diagnostika a povědomí široké veřejnosti o poruchách učení je důležitá zejména proto, že děti takto diagnostikovány nemají problémy jen se školním prospěchem, ale i se sebevědomím, které jde ruku v ruce právě s dobrými známkami a uznáním spolužáků. Není výjimkou, že poruchami učení trpí děti nadané, proto včasná a správná diagnostika může takové nadání odhalit a pomoci dítěti úspěšně zvládat nároky školy.

Celkově můžeme poruchy učení rozdělit na dvě skupiny. Jednou jsou poruchy, které nebrání dítěti v úspěšném fungování ve škole. Patří mezi ně například dysmúzie, specifická porucha vyznačující se neschopností správně rozpoznávat tóny a melodie, také neschopností správně vyjadřovat tóny, či hlasovými a vokálními obtížemi při zpěvu. Dalšími jsou dyspinxie, porucha kreslení, zda dyspraxie, porucha koordinace, spojená s obtížemi při rytmickém pohybu či neobratností.

Druhou skupinou jsou poruchy vážnější, které přímo zasahují do každodenního školního života dítěte. První z nich, které se budeme věnovat je známá dyslexie. Je to porucha čtení, kdy se dítě s přiměřeným nadáním z dobrých sociokulturních podmínek v běžné výuce není schopno naučit číst. Dyslexie může mít různé příčiny, například nedostatky v zrakové nebo sluchové percepci, problémy s plynulostí očních pohybů, celková dynamika psychických procesů. S dyslexií velmi často bývá spojena dysortografie, porucha pravopisu. Nejčastěji se vyznačuje vynecháváním hlásek ve slovech či komolení slov. Také jsou typické problémy se správným použitím i / y, nebo nedostatečným rozlišováním písmen, které se na sebe v psané formě podobají (b, d, p). Do hry opět může vstupovat dynamika psychických procesů (dítě píše příliš pomalu a nestíhá, naopak dítě píše rychle a unáhleně). Podobně znějící poruchou je dysgrafie, která je typická problémy s psaním. Nejde však o gramatiku a pravopis, jak to bylo v předchozím případě, ale o vizuální stránku písma. Dítě se i přesto, že netrpí motorickou poruchou, nedokáže naučit čitelně psát, písmena splývají, vyskytuje se škrtání a gumování, psaní mimo linek sešitu, písmena jsou nečitelně malá nebo příliš velká. Dítě s touto poruchou často drží při psaní tužku křečovitě, objevuje se bolest ruky. Poslední poruchou, které se dnes budeme věnovat je dyskalkulie. Už z názvu můžeme uhodnout, že se jedná o poruchu matematických schopností. Dítě má problémy s počítáním, jde pravděpodobně o poruchu pramenící z potíží v chápání symbolů až problémů v abstraktním myšlení.

Diagnostika specifických poruch učení probíhá ve velké většině případů v pedagogicko-psychologické poradně na doporučení učitele. Dítě je na první pohled šikovné, ale v určité sféře školního fungování se mu nedaří. Takové vyšetření je učitelem navrženo rodičům, ti musí s vyšetřením souhlasit a dítě na něj objednat.

Vyšetření samotné se skládá ze všeobecných testů inteligence, percepce, laterality (levorukost / pravorukost), vyšetření koordinace, pozornosti. Dále se pracuje se specifickými testy určenými pro konkrétní poruchy, na které se objevilo podezření (zkouška čtení, psaní, matematických schopností). Při diagnostice se samozřejmě pracuje i s informacemi od učitelů, rodičů, z rodinné anamnézy.

Pokud se u dítěte prokáže porucha učení, následuje úprava studijního plánu, která většinou znamená určitou změnu v hodnocení dítěte v konkrétním předmětu. Například děti s dysortografií nemají hodnocené diktáty a podobně. Taková změna v hodnocení může přinést dítěti úlevu, zmírnit stres ze školy a zvýšit nízké sebevědomí. Právě proto je povědomí o poruchách učení a jejich diagnostika velmi důležitá a neměla by se zanedbávat.

Neuron a jeho stavba

Nervový systém se skládá z centrální nervové soustavy (mozek a mícha), a z periferní nervové soustavy (nervy, které přinášejí informace z celého těla a ovládají svaly). Mozek a mícha tedy fungují jako hlavní manažeři organismu. Jejich pokyny vykonávají podřízené nervy a svaly prostřednictvím propracované komunikační sítě poskládané z neuronů. Činnost neuronů, tedy nervových buněk, je velmi významná. Umožňuje komunikaci, řízení, ale i vznik našich myšlenek, pocitů a chování.

Věděli jste, že…?

Mozek sestává z přibližně 100 miliard neuronů? Neurony se na počátku těhotenství vyvíjejí rychlostí 250 000 neuronů za minutu? Kdyby se všechny neurony poskládaly vedle sebe, pokryly by až 4 fotbalová hřiště?

Anatomie neuronu - odkud přichází a kam směřuje nervový vzruch

Neuron si můžeme představit jako strom. Tělo neuronu, ve kterém se nachází buněčné jádro, se podobá koruně stromu. Z těla se rozvětvují četné výběžky, dendrity. Funkcí dendritů je přivádět do neuronu informace ve formě elektrických signálů. Pokud jsou signály z dendritů dostatečně silné, vyvolají nervový vzruch. Část neuronu, která vypadá jako kmen stromu, se jmenuje Axon. Právě Axon se nervový vzruch šíří až do synaptických zakončení neuronu, připomínajících kořeny. Některé axony mají vylepšení - jsou obaleny tzv. myelinovou vrstvou, která výrazně urychluje přenos vzruchu.

Věděli jste, že…?

Každý neuron může mít až 10 000 dendritů, ale pouze jeden Axon? Axony mohou být velmi dlouhé, například nejdelší Axon žirafy může měřit až 4,5 metru?

Nervový vzruch - souhra elektřiny a chemie

Na začátku axonu probíhá sumace - sčítání informací, které přišly z různých dendritů. Pokud sčítání překročí práh významnosti, Axon "spustí poplach" a začne šířit akční potenciál, který funguje na elektrickém principu. Akční potenciál doputuje až do zakončení neuronu a vyvolá synapsi - chemický děj, kterým se signál přenese z jednoho neuronu na druhý. Zde hrají důležitou roli neurotransmitery (chemické látky roznášející informace po nervovém systému a působící na psychiku člověka). Mezi nejznámější neurotransmitery patří např. dopamin, serotonin, noradrenalin. Právě neurotransmitery jsou klíčové pro správné fungování mozku a jejich nerovnováha často doprovází psychické poruchy.

Věděli jste, že…?

Elektřina produkovaná neurony v mozku by dokázala zásobovat energií žárovku?

Synapse - přenos z neuronu na neuron

Představme si, že na konci jednoho neuronu jsou váčky plné neurotransmiterů (synaptické vezikuly). Na začátku druhého neuronu jsou receptory. Mezi neurony je mezera, tzv. synaptická štěrbina. Příchod akčního potenciálu způsobí, že obsah synaptických vezikul se "vysype" do synaptické štěrbiny. Neurotransmitery jsou jako klíče, které se snaží zapadnout do zámku (receptoru). Pokud klíč neurotransmiteru zapadne do svého zámku, příslušný signál se může šířit dál.

Věděli jste, že…?

Každý neuron má asi 1000 - 10000 synapsí?

Typy neuronů - od smyslového vjemu k akci

Přestože jsme si výše popsali, jak vypadá typický neuron, ve skutečnosti se v lidském těle nacházejí neurony různých velikostí, tvarů a funkcí. Nejzákladnější rozdělení neuronů je na senzitivní, motorické neurony a interneurony. Senzitivní neurony přivádějí informaci ze smyslových orgánů do mozku, kde jsou pak pomocí interneuronů propojeny na motorické neurony. Díky motorickým neuronům se informace dostane až do svalu a my můžeme provést pohyb. Například nám tedy senzitivní neurony dají signál, že koláč v troubě už pěkně voní a po zpracování v mozku přinesou motorické neurony svalům ruky informaci, aby otevřely troubu a koláč ochutnaly.

Věděli jste, že…?

Jednomu typu neuronů se říká dodnes Purkyňovy buňky, podle jejich objevitele Jana Evangelisty Purkyně?

Fascinující možnosti neuronálnych okruhů

Množství neuronů, synapsí a drah v našem mozku je téměř nepředstavitelné. Pokud některé spojení používáme velmi často, vybuduje se silná nervová dráha a stane se pro nás téměř automatickou. Naopak spojení, které používáme málo, se časem rozpadnou. Proto si dobře pamatujeme znalosti a činnosti, které využíváme často a pokud se naučíme něco nového (vybudujeme nový okruh), trvá to určitou dobu. Obrovská flexibilita mozku nám umožňuje učit se a vytvářet nové synapse, spojení po celý život a tak i pokud se jedna část mozku poškodí, dokáže se mozek "přebudovat" a vytvořit si nové dráhy v jiné části mozku. Bohatost a rozvětvenost mozku záleží tedy do značné míry i na nás a na tom, jak ho stimulujeme.

Psychokineze: výjimečná schopnost nebo rafinovaný podvrh?

Ohnout lžíci, zavřít dveře nebo otevřít okno pouze silou vůle? Pro někoho absolutní sci-fi, pro jiné běžný denní trénink. Pokud ovládáte umění psychokineze, dokážete pohybovat nebo tvarovat předměty, aniž byste se jich museli dotýkat. Naučit se tomuto umění prý přitom dokáže každý…

Stačí se podívat na server YouTube, zadat anglické „psychokinesis“ a vyjedou vám desítky videí, které mají dokazovat schopnost pohybovat předměty pouze myslí. Jejich autoři tvrdí, že k ovládnutí této schopnosti musíte splnit několik základních požadavků:

Perfektně se uvolnit. Zhluboka dýchejte, uvolněte svalové napětí a myslete pouze na věc, se kterou hodláte manipulovat. Procvičit fantazii. Zavřete oči a představujte si různé předměty nebo barvy. Začněte něčím jednodušším – třeba tečkou. Postupem času náročnost předmětů zvyšujte. Snažte se svou představivost vypilovat tak, jako byste danou věc skutečně viděli před očima. Maximálně se soustředit. Dívejte se na jeden bod (třeba obrázek na zdi) a plně se na něj soustřeďte. Zapomeňte na okolí, vnímejte jen sami sebe a obrázek. Svět kolem vás musí přestat existovat. Věřit, že to funguje. Kdo prý k psychokinezi přistupuje skepticky, nikdy ji neovládne. Musíte bezmezně věřit, že funguje. A pak fungovat skutečně bude.

Ani při splnění všech těchto požadavků však nedokážete hned první den silou vůle zavřít dveře. Psychokineze vyžaduje trénink – a nejčastějším startovacím bodem je tzv. PSI-wheel. Jedná se o jehlu kolmo zapíchnutou v gumě nebo kousku plastelíny, na kterou posadíte papírovou stříšku. Následně kolem celého výtvoru položte ruce a snažte se silou vůle stříšku na jehle roztočit. Nejpozději za pár dní se to prý povede každému.

Co na to vědci?

Paranormální jevy kolem sebe vždycky budí pozornost – a přitahují jak fanatické stoupence, tak i skeptické vědce. Zatím však nebylo v žádné odborné studii ani výzkumu prokázáno, že psychokineze skutečně funguje. Že někdo dokáže pohybovat věcmi, aniž by se jich dotýkal.

A příklad zmíněného PSI-wheelu? Ano, většina lidí ho skutečně roztočila, aniž by se špendlíku, podstavce nebo papírku dotkla. Jenže vědecké vysvětlení je prosté – papírek se roztáčí díky jednoduchému fyzikálnímu zákonu: teplému vzduchu stoupajícímu vzhůru. Více vám vysvětlí toto video (s českými titulky).

Takže…?

Nic na světě není černobílé – a o paranormálních jevech to platí dvojnásob. Vědecky vzato je psychokineze nemožná, na druhou stranu její trénink a pilování vám určitě neuškodí. Minimálně se krásně uvolníte, vyplavíte ze sebe stres, naučíte se lépe soustředit a procvičíte fantazii. A možnost pohybování předměty berte jako nadstavbu – jako hru, na jejímž vyústění vlastně ani tak nezáleží.