O mozku | Mentem.cz

Kategorie O mozku

Kognitivní disonance: od Ezopovy lišky po sexuální násilí

V bajce Liška a hrozny vypráví Ezop o vyhládlé lišce, která zahlédla trs hroznů – ale jakkoli se snažila vyskočit a trs shodit, nepodařilo se jí to. Nakonec tak své snažení vzdala a pohrdlivě mávla tlapkou, že jsou hrozny stejně kyselé a vlastně na ně vůbec nemá chuť.

Akademická psychologie takové chování chápe jako snahu snížit kognitivní disonanci – stav, kdy si dva postoje, hodnoty nebo jednání člověka protiřečí. Podle teorie Leona Festingera, který tento pojem zavedl, je takový rozpor nepříjemný a člověk se nevědomky snaží kognitivní disonanci zmírnit nebo odstranit.

Liška svým opovržením odstranila nesoulad mezi svou vírou ve své schopnosti a neschopností na hrozny dosáhnout. Podobných přesvědčení je řada: učebnicovým příkladem je třeba tendence člověka hledat pozitiva na tom, pro co něco vykonal, (aby si tak odůvodnil smysluplnost vykonané práce) nebo podceňovat rizika, kterým se vědomě vystavuje (a odůvodnit tak smysluplnost svého jednání).

Síla kognitivní disonance se zřetelně projevuje u domácího a sexuálního násilí. Mediální obraz sexuálního násilí ukazuje zarostlé devianty čekající v temných parcích, všemi opovrhované zrůdy bez jediné lidské vlastnosti. Nezakládá se ale na pravdě – a podobně jako jiné nepravdy škodí, a to všem.

Pachatelé přitom nejsou upíry padajícími z nebe. Rekrutují se z lidí, kteří žijí docela normálním životem ve městech a vesnicích. Potenciální pachatelé mají své rodiny, kamarády a známé. Ti všichni je považují za docela běžné, možná docela milé lidi – a oni sebe taky.

Takže útok navodí kognitivní disonanci, která pachateli brání pochopit, co vlastně udělal. Jednoduchá implikace: znásilnění páchají zrůdy, já se zrůdou být necítím, ergo, to, co jsem udělal, nebylo znásilnění. Protože pachatel má první premisu zažitou a na druhé závisí jeho sebeúcta, jediným východiskem je znásilnění popřít. Což přirozeně znemožňuje sebereflexi i nápravu.

Nejde ale zdaleka jen o pachatele. S obětí se v převážné většině případů znají. Minimálně zpočátku tak pachatele za běžného milého člověka považuje i oběť. Výsledkem je opět kognitivní disonance: je ten člověk, kterému už rok věřím, skutečně takový netvor, že by mě zmlátil nebo znásilnil?

Nejjednodušší cestou je takový zážitek popřít. Pachatel v tom oběti koneckonců rád pomůže. Pro oba je nejpohodlnější najít společnou lež, vykonstruovat příběh s nějakým „ale“, přejmenovat ránu pěstí na odstrčení a odstrčení nazvat obecně nepřijatelnou, ale v tomto konkrétním případě odůvodněnou a omluvitelnou – nebo dokonce správnou – reakcí.

Před stejně falešným, ale bolestným dilematem stojí i sociální okolí. Utéct situaci tím, že se „muselo jednat o nějaké nedorozumění“, protože pachatelem je milý člověk, skvělý učitel, dobrý kamarád nebo obyčejný kluk z diskotéky, tak je nejjednodušší nejen pro oběť, ale i pro člověka, kterému se potenciálně svěří. Že by můj milovaný vnouček zbil svou ženu? To přece není možné!

Dokud to bude možné, povede kognitivní disonance k popírání – a pokud ne, je nutné najít nějaké jiné řešení. „Můj vnouček by nikdy svou přítelkyni neuhodil. Ale to víš, jestli jsi mu spálila nedělní oběd, to se pak nesmíš divit, když se neudrží,“ předkládá babička poslední řešení. Vnoučka miluje třicet let – a někdo tak hodný přeci násilníkem být nemůže. Dokud to bylo možné, modřiny ženy a rány z vedlejšího bytu ignorovala. Co viděla na vlastní oči, ale ignorovat nemůže. Zbývá jediná možnost, jak zůstat konzistentní: popřít, že to, že vnuk svou přítelkyni zbil, skutečně znamená, že ji zbil.

Takový nesmysl není o nic absurdnější než psychotické bludy. Mozek nemá možnost zkoumat objektivní skutečnost a hledat pravdu. Porovnává vstupy ze smyslů s uchovanými (nejen) kognitivními obsahy a hledá řešení, jak všechno spojit dohromady.

Což víme už dávno. Pokud bylo v oblasti domácího a sexuálního násilí úkolem dvacátého století ukázat, že se sexuální zločiny dějí výhradně vinou pachatelů, nikoli obětí, je úkolem současného století je postavit na znalostech kognitivních procesů a postmoderní psychoterapie účinnou prevenci. A začít klidně od Ezopovy lišky.

A situovat ji do reality. Klasické výzkumy mediálních účinků ukazují, že extrémní hrozby na člověka neúčinkují. Právě kvůli kognitivní disonanci: člověk si nepřipustí, že by se mu mohlo stát něco „hrozného“ – protože by to příliš ohrozilo jeho pocit jistoty. Proto se například minuly účinkem krvavé scény varující před lety na ČT1 před řízením bez pásů.

Lépe působí hrozby prostředního kalibru, které člověk je schopný přes své obrany vstřebat, říkají statistické závěry. A to platí obecně, v médiích, terapii i prevenci. Proto také dává smysl se jinak docela nudnou kognitivní disonancí zabývat.

Další čtení:

https://en.wikipedia.org/wiki/Cognitive_dissonance https://www.psychologytoday.com/blog/feeling-our-way/201409/is-so-called-victim-blaming-always-bad drgpsych.com/PSY101/Date Rape/Confessions+of+a+Date+Rapist.pdf

Alexithymie - když člověk nemluví jazykem emocí

Alexithymie (z řečtiny a- lexi- thymia, čili žádná slova pro pocity) je vlastnost, kterou má v mírné, střední nebo silné podobě asi 8% mužů a 2% žen (Blanchard, Arena & Pullmeyer, 1981). Projevuje se obtížemi v rozeznávání a vyjadřování jednotlivých emocí. Podle Bermonda (2007) má alexithymie dvě dimenze: kognitivní, na které člověk bojuje s určováním, porozuměním a pojmenováním pocitů ("myslící" část emočního prožitku) a afektivní, která zahrnuje potíže s reakcí, vyjadřováním, cítěním a představováním ("prožitková" část emočního prožitku). Mezi další příznaky alexithymie patří:

Snížené porozumění tomu, jak pocity vznikají Obtíže ve čtení výrazů obličeje a neverbální komunikace Omezená představivost Vysoká citlivost na tělesné prožitky Odosobněné vztahy s druhými

Alexithymie není považována za poruchu samu o sobě, je však často spojena s různými psychickými poruchami, od autismu, deprese, schizofrenie, až po poruchy příjmu potravy a závislosti. Naproti chudobnosti emočního světa mívají lidé s alexithymií bohaté prožitky ve svém těle. Chybějící emoce mohou proces psychoterapie dělat těžším. Zde jsou dva příklady pacientů, u kterých lékař či terapeut pozoroval alexithymii (Lumley, Neely & Burger, 2007):

Pan A., 50-letý obézní muž s hypertenzí, dostal v čekárně u obvodního lékaře netypický panický záchvat. Zdálo se mu, že se stěny kolem uzavírají a hlasy se mění na bzukot. Psychoterapeutovi tvrdí, že při tom necítil strach ani obavy, neměl žádné obrazy spojené s událostí a ani netušil, co záchvat spustilo. Pan A je vysokoškolsky vzdělaný, ženatý, ale má jen málo blízkých přátel, je orientovaný na detaily a těžko si představuje svět z perspektivy druhých lidí. Kromě mírné podrážděnosti vyjadřuje velmi málo emocí a na svůj psychický život má minimální náhled. Jako spouštěče svých stavů vidí spíše vnější okolnosti (počasí, práce, manželka, strava atd.) než vnitřní zážitky. V psychoterapii si pečlivě dělá zápisky, ale rozpravy o pocitech mu přijdou vzdálené a nudné.

Paní B, 45-letá žena, přišla k lékaři pro chronickou bolest, únavový syndrom, a další zdravotní problémy včetně deprese. Během psychoterapie se odkrývají různá emoční témata (např. tvrdé tresty v dětství) a na tváři paní B jsou vidět silné pocity - především smutek, hanba a strach - ale nedokáže pojmenovat své emoce a přiřadit je ke vzpomínkám a zážitkům. Obzvláště těžce identifikuje hněv. Když jí negativní emoce naberou na síle, typicky přesměruje pozornost na tělo a hovoří pouze o tělesné bolesti bez zmínky o té psychické. Zajímavé však je, že paní B se ráda věnuje pocitům druhých a dokáže je dobře rozpoznávat. I to v terapii pomůže k tomu, aby se paní B přiblížila svému vnitřnímu světu, naučila se vyjadřovat hněv, a tím i zmírnila chronické bolesti a dysfunkce.

Pokud jste v popisu alexithymie našli někoho blízkého, je dobré si uvědomit, že nepochopené signály, chladné reakce nebo nedostatky ve vyjadřování pozitivních emocí mají neurobiologický a psychologický původ. V komunikaci zkuste vysvětlovat své potřeby přímo: „Jsem dnes unavená, nechce se mi vařit. Pojďme dnes na večeři ven." Nebo jim pomozte označit pocity: „Vypadáš naštvaně. Trápí tě něco?" Či pojmenovat možné stresory, které víří pod povrchem: „Blíží se maturity, máš z toho strach?". Uvědomění, že váš blízký nemusí vnímat emoce stejně, jako vy, je užitečné při řešení konfliktů a nedorozumění.

Ačkoliv koncept alexithymie pojmenoval psychoterapeut Peter Sifneos již v roce 1973, stále není jasné, jak vzniká. Jedná se o stabilní rys osobnosti? Nebo "odříznutí" od emocí v důsledku minulých traumatických zážitků? Je alexithymie dědičná a dá se ovlivnit výchovou? A je protikladem alexithymie emoční inteligence? Některé výzkumy naznačují, že schopnost uvědomovat si a rozumět pocitům se dá rozvíjet. Zde je pár příkladů, jak na to:

Psaní deníku: vyjadřování se psaním může být dobrým tréninkem schopnosti uvědomovat si emoce (Paes, Velasco & Gonzalez, 1999). Obecně se doporučuje psát deník každý den. Důležité je zkusit zahrnout více než věcný popis událostí dne, například pozorování o tom, co se děje ve mně a v mém okolí. Čtení povídek a románů: právě zde najdete bohaté popisy myšlenek, pocitů a zážitků. Díky nim se můžete naučit vyjadřovat emoce různými jazykovými formulacemi a lépe porozumět myšlenkovým pochodům druhých lidí (Kidd & Castano, 2013). Umělecké aktivity: divadlo, tanec, malování či terapie zaměřená na práci s tělem. Podle výzkumu (Levy, 1995) pomáhají tyto činnosti lidem s alexithymií rozpoznávat pocity a "vytahovat je na povrch". Psychoterapie: některé druhy psychoterapie (např. Kognitivně-behaviorální terapie zaměřená na všímavost) vás naučí, jak být vnímavější ke svým emočním stavům a jak identifikovat emoce druhých (Kennedy & Franklin, 2012). Skupinová psychoterapie zase pomocí interakcí s druhými prohlubuje schopnost emočního kontaktu s druhými (Beresnevaite, 2000). Relaxační techniky a hypnóza: Zatímco většina psychoterapií používá vyprávění jako cestu ke zmírnění alexithymických příznaků, hypnóza a relaxace používají cestu řízené imaginace a mentalizace na zvýšení emočního porozumění (Gay, Hania & Luminet, 2008). V jednodušší podobě se stačí věnovat veškerým aktivitám na rozvoj fantazie a představivosti.

Zdroje:

Beresnevaite, M.(2000). Exploring the benefits of group psychotherapy in reducing alexithymia in coronary heart disease patients: A preliminary study. Psychotherapy & Psychosomatics, 69:117-122. Bermond, B. et. al. (2007). A cognitive and an affective dimension of alexithymia in six languages and seven populations. Cognition and Emotion, 21: 1125-1136. Blanchard, E.B ; Arena, J.G. & Pallmeyer, T.P. (1981). Psychosomatic properties of a scale to measure alexithymia. Psychotherapy and Psychosomatics, 35, 64-71. Gay, M.C.; Hanin, D. & Luminet, O.(2008). Hypnotic imagery intervention in reducing alexithymia. Contemporary Hypnosis, 25: 1-13. Kennedy, M. & Franklin, J. (2002). Skill based treatment for alexithymia: An exploratory case series. Behavior Change, 19(3):158-171. Kidd, D. C. & Castano, E. (2013). Reading literary fiction improves theory of mind. Science, 342, 377-380. Levy, F. (1995). Dance and other expressive therapies. When words are not enough. New York: Routledge. Lumley, M. A., Neely, L. C., Burger, A. J. (2007). The assessment of alexithymia in medical settings: implications for understanding and treating health problems. Journal of Personality Assessment, 89 (3), 230- 246. Paez, D.; Velasco, C. & Gonzalez J.L. (1999). Expressive writing and the role of alexithymia as a dispositional deficit in self-disclosure and psychological health. Journal of Personality & Social Psychology, 77:630-641. https://blogs.scientificamerican.com/mind-guest-blog/the-emotional-blindness-of-alexithymia

Demence: novodobý mor 21. století

Neurodegenerativní onemocnění, novější výraz pro demenci, je považováno za nemoc 21. století. Podle statistik Londýnské King's College se jeho celosvětový výskyt každých 20 let zvyšuje téměř dvojnásobně. Zatímco v roce 2015 se jednalo o 47 milionů, odhady na rok 2030 jsou 75 milionů a v roce 2050 dokonce 131 milionů osob postižených demencí. Není se čemu divit - nejrizikovějším faktorem pro vznik demence je totiž vysoký věk. A právě ten se díky zlepšování péče neustále zvyšuje.

Zvyšování výskytu demence se však netýká jen ekonomicky vyspělých zemí. Čím dál více případů se vyskytuje i v rozvojových zemích. Dnes na ně připadá 58 % celkového výskytu demencí, ale v roce 2050 to bude už 68 %. Nejprudší nárůst se očekává v Číně a Indii.

Jak se demence projevuje

Syndrom demence se projevuje poruchami v několika oblastech – v intelektu, paměti, soudnosti a abstraktním myšlení, pozornosti, motivaci nebo náladách. V důsledku tak dochází k poruchám osobnosti a k celkové degradaci osobnosti.

Rozlišují se tři stadia demence – lehká, střední a těžká. V prvním stadiu se začínají projevovat problémy s koordinací těla, postižený se cítí nejistý při chůzi a častěji se přidržuje opory. Také krátkodobá paměť začíná nápadně selhávat.

V druhém stadiu přichází zhoršování dlouhodobé paměti, což znesnadňuje samostatnost postiženého. Ten není schopen vykonávat běžné činnosti, které dříve bez problému ovládal. Zhoršuje se také orientace místem a časem.

Často se pak stává, že nemocný nedokáže najít cestu domů a později se neorientuje ani v domácím prostředí. Vlivem zhoršené schopnosti soustředění pomalu ztrácí zájem o dřívější aktivity a koníčky. Pro neschopnost postihnout to podstatné se často soustředí na okrajový detail na úkor vnímání celku. V prvních dvou stadiích pomáhá i farmakologická léčba podporující kognitivní funkce mozku – tzv. kognitiva.

Ve třetím stadiu nepoznává postižený ani sám sebe v zrcadle, nepoznává svoji rodinu a ani si neuvědomuje, že nějakou má. Není schopen vydržet u jakékoli aktivity bez neustálého přísunu podnětů. Z léků se užívají antidepresiva a medikamenty snižující úzkost.

Demence obvykle přichází ve vysokém věku a vyvíjí se pozvolna v průběhu zhruba pěti let. Ve věkovém rozmezí mezi 75-80 let je riziko vzniku demence okolo 8 %, během dalších pěti let vzrůstá na 16 % a na hranici 90. roku hrozí demence již každému třetímu člověku. Propukne-li demence dříve než v 60 letech, bývá vývoj nemoci podstatně rychlejší – rok až dva. Toto riziko je naštěstí jen okolo 1 %.

Druhy demencí

Nejznámějším druhem demence je Alzheimerova demence. Ta vzniká jako důsledek Alzheimerovy choroby, tedy chronického onemocnění nervové soustavy, při kterém dochází k výraznému úbytku neuronů v mozku. Poprvé byla popsána v roce 1907 Aloisem Alzheimerem. V tehdejší době se jednalo o ojedinělou nemoc.

Dále se demence spojuje s Parkinsonovou nebo Pickovou nemocí. Může ale vzniknout i jako důsledek otravy, metabolických poruch, nádoru mozku nebo pohlavních chorob. Podle statistik jsou rizikovou skupinou ženy nad 65 let, v jejichž rodinné historii se vyskytla Alzheimerova demence, prodělaly úraz hlavy, trpí na vysoký krevní tlak a mají málo duševní a sociální aktivity.

Lze se demenci vyhnout?

Neexistuje žádný lék, který by demenci zcela vyléčil. Je však mnoho způsobů, jak snížit riziko vzniku nemoci nebo zmírnit její průběh, pokud již nastoupila. Nejlepší prevencí je dostatek duševní a sociální aktivity – jak během života, tak ve stáří. Sociální vazby totiž stimulují aktivitu mozkových buněk, což zpomaluje degeneraci neuronů. Nezanedbatelnou prevencí je také učení se novým věcem a procvičování mozku pomocí logických, pozornostních nebo paměťových her, popřípadě skupinových tréninků mozku.

Významnou roli v boji proti demenci hraje také výživa mozku. Důležité je zajistit dostatečný přísun vitaminů (především skupin B, C, D a E), minerálů a zdravých tuků. Dále platí již dobře známá pravidla správné životosprávy – nepřejídat se, nekouřit a nepít alkohol. Tak prokážete svému mozku velkou službu a ten se odvděčí dlouhodobým fungováním.

Vyhlídky tedy nejsou natolik negativní, jak nás straší všemožné vědecké statistiky. Demenci sice nejde zcela předejít, ale správným životním stylem lze významně snížit riziko jejího vzniku a zpomalit její průběh. Úspěch tkví v prevenci a osvětě – i proto si Alzheimerova choroba vysloužila svůj vlastní mezinárodní den, který připadá na 21.9.

Doplňující zdroje:

https://www.alz.co.uk/research/statistics www.alzheimer.cz/alzheimerova-choroba/vyskyt-demence

Neuromarketing, aneb když tvůrci reklam vidí do našeho mozku

Zamýšleli jste se někdy nad tím, jak je možné, že se při reklamách v průběhu filmu ne a ne odtrhnout od obrazovky? Vždyť je to čas, který bychom měli využít k otevření dalších brambůrků nebo skok na toaletu. Místo toho jsme přivrtaní do gauče a hltáme jeden spot za druhým. Tu se smějeme, za okamžik zasněním zvážníme, pak nás přepadne nepředvídatelná chuť na černou bublinkovou limonádu. Možná si říkáte, že to není váš případ, ale ruku na srdce – nestalo se vám to aspoň párkrát v životě?

Poutavost reklam všeho druhu nevězí až tak v talentovaných tvůrcích. Mnohem větší zásluhu na tom má technika, které se říká neuromarketing. Princip je to velmi jednoduchý – za pomoci elektrických přístrojů snímáme všemožné fyziologické projevy spojené se sledováním nějakého podnětu. Na základě jejich rozborů pak posoudíme, jakou má prezentovaný materiál (například reklama) účinnost a kde vězí její slabiny.

První zmínka o spojení neurologie a marketingu padla počátkem 21. století. Nešlo ale o nic jiného, než využití dlouho známých nástrojů pro nové účely. A o které nástroje vlastně jde?

Čím se měří v neuromarketingu

Mezi nejpoužívanější nástroje neuromarketingu patří takzvané neinvazivní metody, tedy takové, které nezasahují do organismu - elektroencefalograf (EEG) a magnetická rezonance (fMRI). EEG sleduje elektrické vzruchy mozku a dokáže zjistit míru klidu a rozčilení. Výhoda EEG tkví v okamžitém rozpoznání stavu mysli, řádově v milisekundách. Magnetická rezonance zase dokáže přesně lokalizovat mozkové oblasti, které se při pohledu na vystavený podnět aktivují. Nejen na povrchu mozku, ale i v jeho centru.

Další technikou je takzvaný eye tracker - malá krabička, která stojí u monitoru a sleduje pohyb očí. Z výsledků můžeme usoudit, zda si člověk vůbec všimne toho důležitého a kolik tomu věnuje pozornosti. A co upoutá lidské oko nejlépe? Obličeje (především ženské) a zvířata.

Osvědčenou metodou je také vyhodnocování mimiky tváře. Přístroje dokáží až pozoruhodně vyhodnotit i ty nejmenší změny – včetně těch vůlí neovladatelných. Takto se zjišťují emoce, jako je radost, překvapení, znechucení, nebo třeba strach.

Pro opravdu důkladný (a nákladný) výzkum reakcí se měří také srdeční rytmus, dýchání nebo kožní galvanická reakce (změny ve vodivosti kůže, které nastávají při emočních výkyvech).

Kde se techniky používají

Nejrozšířenější oblastí, která neuromarketing využívá, je reklama. Jejím cílem je totiž za velmi krátký čas zaujmout pozorovatele a přimět jej ke koupi produktu. A to je čím dál těžší úkol. Proto se tvůrcům televizních spotů a billboardů vyplatí zainvestovat velké sumy do účinné reklamy. Snadno pak zjistí, na čem ulpívá naše oko nejdéle, jak se na prezentaci tváříme nebo jaké barvy či slogany nás zaujmou nejvíce.

Asi nejznámějším příkladem využití neuromarketingu v reklamě je případ Coca-Cola versus Pepsi. Když zkoumané osoby pily z označených kelímků, jejich mozková aktivita naznačovala, že jim více chutná Coca-Cola. Jakmile ale pily z neoznačených kelímků, najednou jejich mozek upřednostňoval Pepsi. Od tohoto výzkumu uběhlo už několik desítek let a stále se potvrzuje, že budování značky (tzv. branding) je nesmírně silným konkurenčním nástrojem.

Zajímavý výsledek přinesl neuromarketingový rozbor produktových cen. Starý dobrý Baťovský trik s cenami 99,90 Kč asi nikoho nepřekvapí. Vědci šli ale ještě dál. Zjišťovali reakci mozku na dvě různé ceny: 100$ a 99.11$. První z nich je snáze zpracovatelná, sebere méně energie a působí na naše emoce. Cena 99.11$ působí naopak na naši racionální stránku a musíme vynaložit mnohem větší úsilí na její pochopení. Jdeme-li do obchodu s cílem koupit si něco pěkného na sebe, hledíme spíše na emocionálně cílenou cenu (tedy celé číslo). Pokud kupujeme nový pracovní notebook, zapojujeme zase racionální obvody mozku a mají na nás nezaokrouhlené ceny mnohem větší vliv.

Na své si neuromarketing přijde i v hudebním odvětví. Například neurovědec Gregory Berns z atlantské univerzity zjistil, že je možné určit, který song bude vévodit hudebním žebříčkům. Zkoumané osoby měly za úkol poslechnout si zatím neznámé písně a při tom jim byla magnetickou rezonancí snímána aktivita mozku. Následně vypovídaly, zda očekávají budoucí úspěch jednotlivých písní v hitparádách. A výsledky? Úspěšnost dokázalo celkem přesně předpovědět jedno malé místo v mozku, tzv. nucleus accumbens. Pokud se při poslechu aktivovalo, čekala píseň zářná budoucnost. Co se týče slovních hodnocení jednotlivých songů, ta se s budoucím úspěchem písní překvapivě vůbec neshodovala.

Neuromarketing využívá čím dál více odvětví – film, potravinářství nebo dokonce architektura. Lze jej zkrátka využít všude, kde se najde dostatečný rozpočet na financování těchto nákladných technik.

S velkým nadšením z praktičnosti neuromarketingu však vyvstává také otázka, nakolik je tato technika etická. Mnozí totiž upozorňují, že tyto triky s lidskými emocemi a rozhodováním mohou účinně zasahovat do našeho podvědomí a lépe ovládat naši vůli. Někteří uvažují i v širším kontextu a pokládají si otázku – nemůže být neuromarketing zneužitelný například na politickou propagandu? Neuromarketingoví specialisté se ale celkem logicky brání tím, že jejich snahou je pouze zefektivnit přenos informace zákazníkovi a tím zabránit zbytečnému vyhazování peněz do neúčinné reklamy. Nakonec, každá mince má dvě strany.

Zdroj:

link.springer.com/article/10.1007/s12115-010-9408-1

13 kognitivních omylů aneb jak si zkreslujeme realitu

Kognitivní omyly jsou způsoby, jakými nás mysl přesvědčuje o něčem, co není pravda. Tyto nepravdivé myšlenky posilují negativní emoce a špatné sebehodnocení. Říkáme si věci, které znějí rozumně a přesně, ale ve skutečnosti jsou iracionální. „Vždycky selžu, když zkouším hrát fotbal. Selhávám ve všem, co dělám.” To je příklad černobílého vidění světa. Osoba vidí věci v pólech – pokud selže v jedné věci, musí selhat ve všem.

Cílem psychoterapie je nahradit tyto kognitivní omyly racionálnějšími a vyrovnanějšími myšlenkami. Vyžaduje to schopnost rozeznat kognitivní omyl a uvědomit si, kdy ho používáme. A pak už stačí jenom zformulovat “zdravější” alternativní myšlenku. Jak na to?

Pravdivost mylné a správné myšlenky podrobte argumentům pro a proti. Tím si vytvoříte pozitivnější modely světa a interpretujete události zdravěji. Některé kognitivní omyly vám ze začátku budou splývat, ale to nevadí. Zásadní je umět si uvědomit, že na realitu koukáte zkresleně – a zkusit to napravit.

1. Filtrování

Vybereme negativní detaily a zveličíme je, zatímco všechny pozitivní aspekty situace vyfiltrujeme.

Příklad: “Moje prezentace byla úplný propadák, však mi to taky Karel na konci řekl, že jsem mluvila moc rychle a nedávalo mu to smysl”.

Alternativa: “No, Karlovi se moje prezentace nelíbila, ale spousta jiných lidí mě za ni pochválilo. Asi se nedá zavděčit všem.”

2. Černobílé myšlení

V polarizovaném vidění jsou věci černé nebo bílé. Musíme být perfektní, nebo jsme selhali, neexistuje nic uprostřed. Pokud náš výkon není dokonalý, považujeme to za totální selhání.

Příklad: “Moje prezentace byla úplný propadák. Celou dobu jsem se zakoktávala, byla červená, a na konci ani nezbyl čas na dotazy.”

Alternativa: “Během prezentování jsem byla hodně nervózní a nezbylo mi moc času, ale na konci mi všichni tleskali a několik lidí mi pak prezentaci pochválilo.”

3. Zobecňování, škatulkování

Na základě jediného incidentu či důkazu si uděláme všeobecný závěr. Pokud se nám jednou stalo něco špatného, očekáváme, že se to bude dít znovu. Osoba by mohla vidět jedinou, nepříznivou událost jako součást nekonečného vzorce prohry.

Extrémní forma zobecňování je “škatulkování”. Pokud chování někoho jiného vzbudí špatný dojem, dostane nálepku jako “je to fakt blbec”. Škatulkování také zahrnuje popisování událostí jazykem, který je nabitý barvami a emocemi. Například namísto výroku “každý den přivede své děti do jeslí”, řekneme “nechá své malé děti s úplně cizími lidmi”.

Příklad: “Prostě jsem v mluvení před lidmi hrozná. To je naposledy, co se takhle ztrapňuji.”

Alternativa: “Dnes jsem byla hodně nervózní, ale nakonec to dopadlo dobře. Příště se musím lépe připravit.”

4. Unáhlené závěry

Bez toho, aby osoba cokoli řekla, víme, jak se cítí a co si myslí. Především pokud se jedná o nás. Kromě tohoto “čtení mysli” do unáhlených závěrů zařazujeme “věštce”. Věštci dokáží předvídat budoucnost, zejména pokud se jedná o jejich selhání a neúspěchy (“už teď je jasné, že tu práci nedostanu”).

Příklad: “Viděla jsem, jak se na mě Milan koukal. Myslí si o mně, že jsem úplně blbá.”

Alternativa: “Kdoví, jak se má prezentace líbila Milanovi. Musím se ho zeptat.”

5. Zveličování, zlehčování, katastrofizace

Příkladem zveličování může být: “Děkuji strašně moc, že jsi mi dnes pohlídal Alíka, ty jsi tak úžasný, jsem tvým věčným dlužníkem.” Zlehčování pak je: “To nic nebylo, napsat knihu, stejně mi s tím pomáhala spousta lidí.” Poddruhem zveličování je katastrofizace: když očekáváme, že se stane něco hrozného. Slyšíme o nějakém problému a ptáme se “co kdyby”.

Příklad: “Co když způsobím dopravní nehodu? Co když zničím tátovo auto?”

Alternativa: “Nikdy se v řízení nezlepším, pokud nebudu trénovat. Musím prostě ze začátku řídit opatrně.”

6. Vztahování k sobě

Personalizace neboli vztahování k sobě je kognitivní omyl, ve kterém člověk věří, že všechno, co ostatní dělají nebo říkají, je přímá reakce na jejich osobu. Srovnáváme se s jinými v tom, kdo je chytřejší, hezčí atd. Osoba, která vše vztahuje k sobě, se taky může vidět jako zdroj vnějších událostí, za které reálně nemohla.

Příklad: “Jdeme na večeři pozdě, a proto hostitelka spálila maso v troubě. Kdybych jenom byla donutila manžela, aby si pospíšil, nikdy by se to nestalo.”

Alternativa: “Eva sice spálila maso, ale jinak to byl moc povedený večer. Musíme jim pozvání brzo oplatit.”

7. “Já za to nemůžu” nebo “za všechno můžu já”

Pokud se cítíme kontrolováni z vnějška, vidíme sami sebe jako bezmocnou oběť osudu. Omyl vnitřní kontroly nám zase dává zodpovědnost za bolest a štěstí každého kolem nás.

Omyl vnější kontroly: “Můj šéf mě donutil pracovat přesčasy, nemůže se tedy divit, pokud je kvalita mé práce špatná.”

Omyl vnitřní kontroly: “Proč jsi smutný? Je to kvůli mně?”

8. “Život není fér”

Cítíme se zahořkle, protože si myslíme, že víme, co je spravedlivé. Lidé, kteří prochází životem s pravítkem na každou situaci a soudí její “spravedlivost”, se často budou cítit špatně.

Příklad: “To není spravedlivé, že se Maruška na medicínu nedostala, když se tolik připravovala, ale Karolína, která se vůbec nesnažila, ano.”

Alternativa: “Je to smutný, že se Maruška na tu medicínu nedostala, moc bych ji to přála. Možná jí Karolína poradí, jak se na přijímačky naučit příští rok.”

9. Obviňování

Přesouváme na druhé lidi zodpovědnost za naši bolest, nebo naopak viníme sebe za každý problém. Nikdo ale nemůže za to, že se cítíme tak nebo onak – jenom my máme kontrolu nad vlastními emocemi a emočními reakcemi.

Příklad: “Zase je mi špatně, to je z toho, jak se ke mně všichni chováte, přiděláváte mi jenom starosti.”

Alternativa: “Je mi dneska nějak špatně, půjdu si na chvilku lehnout a snad bude líp.”

10. “Měl bych” nebo “musím”

Máme seznam pravidel o tom, jak by se druzí i my sami měli chovat. Lidé, kteří porušují pravidla, nás štvou a sami se cítíme provinile, pokud tyto pravidla porušíme. Emočním důsledkem je pocit viny. Když osoba směřuje “měl bych” výroky na ostatní, často cítí vztek, frustraci a zahořklost.

Příklad: “Vážně bych měl začít chodit do fitka častěji. Neměl bych být tak líný.”, “Měli byste už mít děti”.

Alternativa: “Nemusím chodit každý den do fitka jen proto, že to dělají mí kolegové. Radši si občas zahraju s klukama fotbal.” “Na vnoučata se už těším, ale rozhodnutí záleží jen na vás.”

11. Zdůvodňování na základě emocí

Věříme, že to, co cítíme, musí byt automaticky pravda. Předpokládáme, že naše emoce odrážejí skutečný stav věci.

Příklad: “Není mi vůbec sympatický, bude mít asi hodně nosánek nahoru”, “Mám pocit, že jsem pro kluky strašně nudná, vím, že je to tak.”

Alternativa: “Působí na mně trochu namyšleně, ale musím ho lépe poznat, než si o něm udělám úsudek.” “Někdy se cítím nudně, když mluvím s klukama, ale nevím, jestli to taky tak vnímají.”

12. Očekávání změny

Očekáváme, že druzí lidé se změní k našemu obrazu, pokud na ně budeme dostatečně tlačit. Musíme druhé lidi měnit, protože naše naděje na štěstí se zdá být úplně závislá na nich.

Příklad: “Byla bych šťastná, kdybys mi občas říkal, jak mě miluješ.”

Alternativa: “Už vím, že od něj nemůžu očekávat něžná slovíčka, ale je skvělý v tom, jak mi uvaří večeři nebo mne vyzvedne na nádraží.”

13. “Vždycky musím mít pravdu”

Neustále se snažíme dokázat, že naše názory a skutky jsou správné. Mýlit se je nemyslitelné a uděláme cokoliv, abychom dokázali naši pravdu. Mít pravdu je často mnohem důležitější než emoce druhých, i milovaných osob.

Příklad: “Je mi jedno, jak nerad se se mnou hádáš, já prostě tuhle hádku musím vyhrát, protože mám pravdu.”

Alternativa: “Asi máš pravdu.”, “Možná nemá smysl se o tom hádat, vždyť na tom teď už nic nezměníme.”

Zdroj:

psychcentral.com/lib/15-common-cognitive-distortions

Doporučená literatura:

Beck, A. T. (1976). Cognitive therapies and emotional disorders. New York: New American Library. Pešek, R., Praško, J. & Štípek, P. (2013) Kognitivně-behaviorální terapie v praxi. Praha: Portál.

Feuerstein: psycholog, který změnil pohled na lidskou inteligenci

Možná už jste se někdy setkali s pojmem „instrumentální obohacování“. Název může působit komplikovaně a evokovat nějakou nesmírně složitou teorii. Ve skutečnosti jde ale o snadno uchopitelnou metodu – jejím cílem je učení, které zdaleka nevypadá tak, jak jej známe z běžných školních lavic.

Tvůrcem instrumentálního obohacování je Reuven Feuerstein, významná osobnost psychologie 20. století. Už jako žák Jeana Piageta (taktéž světoznámého psychologa) přišel s teorií, která změnila pohled na vnímání lidské inteligence. Na rozdíl od svého učitele Feuerstein totiž zastával myšlenku, že lidská inteligence není pouze samovolně dozrávající proces, ale že ji lze během života kultivovat a zdokonalovat. Dokonce tvrdil, že zušlechťování je podmínkou jejího ideálního vývoje.

Feuersteinův život byl sám o sobě velmi pestrý. Narodil se roku 1921 do chudé židovské rodiny v Rumunsku. Koncem druhé světové války emigroval do dnešního Izraele, kde mimo jiné pomáhal přeživším holokaustu a židovským imigrantům z celého světa. Právě tam si všiml, že kognitivní výkon traumatizovaných lidí je nižší – a že tito lidé působí, jako by měli nižší inteligenci. Při detailnější práci s těmito lidmi ale Feuerstein zjistil, že nedošlo ke snížení jejich intelektu, ale pouze k dočasnému zablokování kognitivních funkcí způsobenému hrůznými zážitky.

Při svých dalších studiích v Ženevě a Sorbonně pak Feuerstein přišel na to, že některé děti selhávají ve školní výuce, ale v mimoškolním prostředí (například v zájmovém kroužku) se projevují jako bystré a nadané. Klíčovým problémem takových dětí je podle Feuersteina kognitivní deficit – nenaučily se myslet v širších souvislostech.

Značnou část svého života zasvětil Feuerstein vývoji metod, kterými lze probudit potenciál lidské inteligence. Tyto metody nazval souhrnně „instrumentálním obohacováním“. Jde o konkrétní a předem konstruované postupy rozvoje inteligence. Nelze však říci, že by tímto metoda získala nějaký těžkopádný charakter. Stále totiž sleduje jeden cíl – plynulý a přirozený proces učení.

Mezi dílčí základy jeho metody patří: zprostředkované učení, důraz na vhodné prostředí a kognitivní mapování. O co jde?

Zprostředkované učení

Co dělá metodu instrumentálního obohacování tolik přínosnou, to je interakce mezi žákem a učitelem (zprostředkovatelem). Učitel je aktivní a doprovází žáka ke správnému splnění úkolu – například zodpovězení otázky. Citlivě volí jednotlivé kroky, kterými povzbuzuje žákovu touhu po poznání. Zároveň si ověřuje, zda žák všemu plně rozumí.

Vytvoření vhodného prostředí

Pro kognitivní růst je podle Feuersteina zapotřebí dodržet tyto zásadní podmínky:

zajistit takové prostředí, ve kterém má každý jedinec šanci dosáhnout úspěchu, stimulovat přiměřený a pozitivní stres – úkol nesmí být ani moc těžký ani moc lehký, zmapovat oblasti, které dítě ještě neovládá a postupně je včlenit do již osvojených znalostí a dovedností.

Ve zkratce lze toto pravidlo charakterizovat jako „předávání učiva takovým způsobem, který odpovídá potřebám konkrétního jedince.“

Kognitivní mapování

Feuersteinovo pojetí kognitivní mapy slouží k rozboru úkolů, se kterými žák pracuje. Výhodou zmapování kognitivních prvků je zaměření výuky takovým směrem, který stimuluje žákův růst. Postupnými kroky připravuje žáka na zvládání náročnějších úkolů tak, aby nevznikal stres spojený s narážením na těžce překonatelné překážky.

Které oblasti úkolu kognitivní mapa sleduje? Především úroveň složitosti zadání a míru zdatnosti, která je pro zvládnutí úkolu zapotřebí. Dále se zaměřuje na modalitu, ve které je úkol řešen (zda je slovní, numerická nebo třeba obrázková) nebo myšlenkové operace (poznávání objektů, třídění nebo logické vyvozování vztahů). Nástroj také například mapuje, nakolik je úkol abstraktní či konkrétní.

Metodu instrumentálního obohacování lze použít už u 8letých dětí, přičemž horní věková hranice není stanovena. Výhodou metody je její široké využití – je určena nejen dětem s poruchami učení a chování, ale i psychiatrickým pacientům nebo seniorům. Určitě se ale hodí i lidem, jejichž práce je kognitivně náročná nebo těm, kdo rádi zkouší alternativní cesty osobního rozvoje.

Synestézie: stav, při kterém člověk slyší barvy nebo cítí zvuky

Vilayanur S. Ramachandran, jeden z nejslavnějších neurovědců současnosti, se dlouho zabýval synestézií. Po století známé, ale přesto opomíjené zvláštnosti spočívající v překřížení smyslů – slyšení barev nebo třeba cítění zvuků. Jiní vědci se synestézii dlouho vyhýbali a považovali ji za omyl nebo za nedůležitou drobnost. Jak je to ale ve skutečnosti?

Ramachandran několika sofistikovanými experimenty prokázal, že synestezie opravdu funguje. Např. ti synestetici, kteří vidí čísla jako barvy, jsou prokazatelně schopni rozlišit dvojky v množství pětek mnohem rychleji než obyčejní lidé, kterým digitální čísla splývají. Synestézie tak není žádným klamem, ale neobvyklou schopností svých nositelů.

Ramachandran dokonce vyslovil odvážnou tezi, že synestezie není překřížením smyslů jen metaforicky, ale že za ní skutečně stojí fyzické překřížení nervů. Vjemy určené pro jednu oblast v mozku „nedopatřením“ zpracovává oblast jiná, která je interpretuje jako jinou modalitu – podobně, jako kdybychom si v počítači otevřeli hudební skladbu v textovém souboru: z hudby se náhle stane text.

Ramachandranova teorie synestézie ale sahá mnohem dál než k jejímu vysvětlení: Ramachandran se jí snaží vysvětlit i existenci metafor a – v konečném důsledku – také jazyka. Člověk se rodí s obrovským množstvím neuronových spojení, které mu umožňují dobře se přizpůsobit prostředí. V raném dětství se ta spojení, která často používáme, posílí – a ostatní naopak zaniknou. K synestézii potom možná dochází geneticky podmíněným přetrváním některých z nervových spojů, které byly u běžných lidí odsouzeny k zániku – např. ty, které spojují barvy a zvuky.

Jak je ale možné, že se zdánlivě zbytečný gen, který za oním „nesmyslným“ neuronovým spojením stojí, probojoval přírodním výběrem až do dneška? Právě tato otázka podle Ramachandranovy teorie vzniku jazyka „postupným syntestetickým nabalováním“ spojuje zdánlivě jednoduchou a nedůležitou synestézii s metaforami a jazykem. Ono překřížení je totiž zřejmě evolučně výhodné a do určité míry jím disponujeme všichni!

Všichni máme nervové vstupy jednotlivých smyslů aspoň trošku propojené – a právě tato spojení stojí za naší schopností abstrakce a pochopení metafor. Umíme si spojit „ostrý zvuk“, „ostrý tvar“ nebo „ostrou chuť“, přestože slovo „ostrý“ má v každém případě úplně jiný význam. Ramachandran prokázal, že jejich spojení není dané kulturně, ale je nám vrozené – a vidí za ním právě nervová překřížení.

Dokonce tvrdí, že právě tato schopnost byla nutnou podmínkou spouštění vývoje lidské řeči. Na jeho počátku totiž musel stát nějaký základ společný všem lidem, všeobecně srozumitelné spojení nějakých zvuků s objekty okolního světa. Ramachandran jej vidí v podobném nervovém překřížení, které se v tomto případě týká motorických oblastí.

V prvopočátcích lidské řeči podle něj stála subtilní překřížení, jako by lidé pojmenovali ostré předměty ostrými zvuky a tupé tupými zvuky. Právě maličkost totiž může stát na počátku evolučního děje, který následně vede k obrovským změnám; žirafí krk také nevznikl najednou, ale postupně, díky setrvalému prodlužování zapříčiněném drobnou výhodou několika centimetrů navíc při shánění potravy.

Argumentace možná není 100% přesvědčivá, o tom se autor tohoto článku neodvažuje čtenáře přesvědčovat. V každém případě ale nabízí skvělý příklad potenciálního vysvětlení sociálně-vědných jevů evoluční (neuro)biologií. A právě o to se Ramachandran pokouší ve své knížce Krátký výlet po lidském vědomí, jejíž český překlad právě vychází.

Lidský mozek vs. počítačový procesor. Kdo je lepší?

Mapa není územím a plán nebo model je vždy pouhým zjednodušením skutečnosti. V tom tkví jejich výhoda – zatímco v horách nebo v lidském těle se bez hlubší znalosti nikdy nezorientujeme, v anatomickém modelu nebo turistické mapě získáme přehled během několika minut. Musíme si ovšem uvědomovat i aspekty, které plán nebo model vynechává.

Podle katastrální mapy např. snadno najdeme požadovanou parcelu a podle geologické hranice její podloží – při hledání restaurace v centru města nás ale tyto informace spíše zmatou. Co je dobré si uvědomit, než si svou mysl zjednodušíme na pouhý procesor vstupů a výstupů?

První odlišnosti najdeme u paměti: zatímco počítač má své cache, operační paměť a paměť pevného disku jasně oddělené, u člověka je jejich hranice nezřetelná a z jedné fáze do druhé se dostává postupně.

Hlavně ale – na rozdíl od počítačů – nemáme oddělený proces vybavování, zpracovávání a ukládání informací. Každá mentální činnost s danými paměťovými obsahy je všemi vyjmenovanými procesy zároveň: informace si vybavujeme (vyvoláváme z paměti příbuzné koncepty, aktivujeme příbuzné neurony), zpracováváme (aktivacemi dochází k asociacím) i ukládáme (jakákoli aktivace neuronů ovlivňuje jejich dlouhodobé asociace, které zřejmě tvoří paměť, jakékoli vybavování mění vzpomínky).

Zásadní rozdíly, na něž upozorňuje tzv. vtělené pojetí mysli, se týkají způsobu zpracovávání informací. Počítač pracuje abstraktně, software je nezávislý na hardware a na prostředí. U člověka je tomu přesně naopak.

Počítač provádí teoretické výpočty, zatímco my testujeme konkrétní scénáře – které navíc mnohdy ověřuje spíš tělo než mozek. Potenciálního partnera budeme vnímat jako přitažlivějšího, pokud máme v krvi trochu adrenalinu: protože namísto teoretických úvah, jestli se k sobě hodíme, vyvozujeme odpověď z hormonální odpovědi na jeho přítomnost. Při ostření oka se nemusíme na rozdíl od fotoaparátu spoléhat na výpočty optimálního nastavení clony, ale jednoduše roztahovat zorničky, dokud nedosáhneme požadovaného stavu.

Velké množství výpočtů a operací necháváme na prostředí, bez nutnosti je skutečně provádět. Kancelář automaticky asociuje práci a postel spánek, aniž bychom k tomu museli dojít rozumovou úvahou. Pavlovovi psi taky nemuseli při každém zazvonění racionálně zjistit, že dostanou nažrat.

Jakkoli se takové automatizace mohou zdát banální, ušetří obrovské množství výpočetních kapacit. Pokud si sedneme do auta, nemusíme teoreticky přemýšlet, jestli jsme chtěli uvařit kávu nebo zapnout počítač – namísto toho bez váhání sešlápneme spojku a otočíme klíčkem. Příchod do práce v nás automaticky vzbudí „pracovní nastavení“, zatímco v hospodě se sami od sebe uvolníme.

Podobně při zkoumání ostatních lidí nebo zvířat nepřemýšlíme teoreticky („tečou jí slzy, má zarudlý obličej, krvácí jí noha, ergo, cítí bolest“), ale vcítíme se do situace druhého, jako bychom v ní byli sami. Pokud vidíme někoho zraněného, v mozku se nám aktivují centra bolesti, protože bolest nevyvozujeme, ale vnímáme; při pohledu na člověka přikládajícího skleničku k ústům víme, že pije, protože právě při pití se chováme podobně.

Slavným argumentem proti podobnosti lidské a umělé inteligence je nekonečný regres. Člověk se umí zamyslet nad tím, o čem vlastně přemýšlí. Pokud by to měl udělat počítač, bude se zamýšlet, nad čím se zamýšlí, nad čím se zamýšlí, nad čím se zamýšlí… dokud nepřijde programátor a nenapíše do programu výjimku. Naproti tomu člověk nekonečnému regresu umí uniknout, byť není přesně zřejmé, jak to dělá. Existuje řada matematických i psychologických názorů, které takový argument z jedné nebo druhé strany relativizují; všeobecně akceptovatelné vysvětlení ale zatím nikdo nenabídnul.

Zdá se být tedy rozumné zůstat u přesvědčení, že lidské heuristické a počítačové algoritmické myšlení je odlišné, stejně jako jejich elektronický a biologický podklad. Počítačová metafora může být často užitečná, ale zůstává pouhou metaforou; člověk (alespoň prozatím) zůstává člověkem a počítač počítačem.