O mozku | Mentem.cz

Kategorie O mozku

Vliv ročního období na fungování mozku

Střídání ročních období má významný vliv nejen na přírodu a zvířata, ale také na lidský organismus. Sice už dávno ne tak významný, jako před tisíci lety, protože jsme si postupem času uzpůsobili své prostředí tak, aby byl život co nejpohodlnější. Žijeme ve vyhřátých domovech, vozíme se autem, celoročně dovážíme potraviny z opačného konce zeměkoule a v nejchladnějších měsících jezdíme na exotické dovolené. Existují ale přírodní podmínky, jejichž vliv jsme naštěstí ještě zcela neovládli. Například nedostatek slunečního svitu, který je nejpatrnější v době zimním slunovratu, chladné počasí nebo klidná odpočívající příroda, třebaže trochu chudá na pestrobarevné podněty.

Přes všechny snahy zmírnit nepohodlí, které zima přináší, nás ovlivňují evoluční mechanismy. Mezi ně patří nejen zvýšená únava a potřeba odpočinku, ale také změny v mozku. Čím je to způsobené? Tělo se tak po tisíce let chytře vyrovnávalo s nedostatkem světla (a s tím spojeného nedostatku vitamínu D) a především s nedostatkem kvalitní a vyvážené potravy. A protože mozek spotřebovává zhruba 20 % tělesné energie, musel zkrátka omezit svoji funkci, aby zvýšil šanci na přežití celého organismu. Jak ale známo, evoluci těžko přebijeme novodobými zvyky, a proto se mozek v chladných měsících mění i v dnešní době, kdy máme jídla dostatek po celý rok a rozhodně nám nehrozí riziko smrti vyčerpáním.

A kterých mozkových funkcí se sezónní změna mozkové aktivity týká? Odpovědí se zatím zabývalo jen několik výzkumných týmů. Nejzajímavější poznatky přinesly tyto dvě studie:

Vědci z belgické univerzity v Lutychu sledovali po dobu 18 měsíců skupinu 28 osob a zjistili, že nejvýrazněji kolísá jejich pozornost. Zatímco v červnu byla na nejvyšším bodě, v prosinci naopak na nejnižším. Pracovní paměť pak dosahovala svého maxima v září, ale přes zimu postupně klesala a v březnu byla v nejhorší kondici. Další tým vědců z univerzity v Torontu zkoumal přes 3000 starších osob z Kanady, USA a Francie a zaměřoval se na projevy Alzheimerovy choroby u těchto probandů, přičemž jen část z nich trpěla touto nemocí. Mezi zkoumané projevy řadili kromě kognitivních funkcí také fyzickou aktivitu, kvalitu spánku a symptomy deprese. Zjistili, že typické projevy demence se nejvíce projevovaly v zimě a na jaře. Naopak v létě a na podzim se příznaky značně snížily.

Vliv ročního období na činnost mozku je tedy prokazatelný. Povědomí o těchto mechanismech se ale stále ještě nedostalo do povědomí širší veřejnosti. Přitom by bylo víc než příjemné, kdyby se v chladných měsících snížily nároky například na pracovní tempo nebo systém školní výuky. Kdyby měli lidé více času na odpočinek a nenechali se stresovat předvánočním šílenstvím. Možná by se pak snížil výskyt tzv. sezónní afektivní poruchy, která se vyznačuje pocity smutku a deprese a přichází právě v období zimních měsíců.

Zdroje:

https://www.pnas.org/content/113/11/3066.abstract

https://journals.plos.org/plosmedicine/article?id=10.1371/journal.pmed.1002647#pmed.1002647.ref002

Toxičtí lidé – jak si s nimi poradit

V minulém článku jsme popisovali, jak bezpečně poznáte toxické chování lidí kolem vás. Následující řádky se zabývají tím, jak se vlivům toxicity úspěšně bránit a nenechat se jimi zbytečně otravovat. Není to ale vždy tak snadné, obzvlášť pokud nelze tuto osobu jen tak smazat ze svého života. Často se totiž jedná o naše rodinné příslušníky nebo kolegy v práci. I v takovém případě ale naštěstí existují způsoby, jak si s nimi poradit.

Nebuďte snadná kořist. Když se k vám někdo chová špatně, jaký mechanismus stojí za tím, že si to necháte líbit? Je to podvědomá touha lidem vyhovět nebo například strach z vyvolání konfliktu? V situacích, kdy narážíte na osobu, se kterou vám často není dobře, se pokuste uvědomit pozadí svých pocitů: Proč se tak cítím? Časté kladení této otázky vás může přivést ke zjištění, že problém není ve vás, ale v míře toxicity této osoby. Poté je nasnadě položit si otázku: Potřebuji tohoto člověka ve svém životě? Pokud ne, je radno rychle odejít. Pokud je toxická osoba někým, koho nemůžete tak snadno ze svého života vyškrtnout, hodí se otázka: Potřebuji tuto osobu ve svém osobním prostoru?

Vsaďte na intuici. Lidé mají často tendenci omlouvat nevhodné chování druhých. Určitě to nemyslel zle, přišel jsem jen ve špatný moment... Nejspíš si neuvědomila, jak mě svým gestem zranila – až jí vysvětlím, že mi to bylo nepříjemné, určitě to nebude opakovat. Pravda je ale taková, že se to opakovat bude. A vůbec nebude záležet na tom, jak moc vám to vadí. Proto je důležité rozpoznat toxického člověka a přestat omlouvat jeho chování, natož dávat jej za vinu sobě.

Stanovte si hranice. Pokud je ve vašem okolí toxická osoba, které se nemůžete tak úplně vyhnout (kolega, soused, tchýně atd.), je důležité stanovit si jasné a pevné hranice vašeho vztahu, přes které nepůjde ani jeden z vás. Náznaky nestačí. Neznamená to, že byste měli být hrubí, netaktní nebo vyčítaví. Právě naopak. Důležitý je především asertivní a sebejistý postoj, nemusí však být podáván tvrdým a zraňujícím způsobem. V praxi pak může takové vymezení na pracovišti znít například takto: „Nevadí mi kritika, která je opodstatněná, ale rozhodně není v pořádku, že se navážíš do mých rodinných poměrů.“ Sousedovi zase můžeme říct: „Chápu, že si chcete užít zábavu se svou návštěvou, ale opakované bujaré večírky do ranních hodin jsou nepřípustné.“

Nenechte se zmást. Toxické chování se často projevuje skrze slova. Ta dokáží velmi krutě zraňovat, ale toxický člověk se bude vždy hájit tím, že vám nic neprovedl, že to bylo jen pár nevýznamných slov. A právě zde je velký háček. Pokud přistoupíte na tuto hru, je velká šance, že jim to bude pokaždé procházet – vy budete nešťastní a oni se budou neustále schovávat za věty typu „Vždyť jsem zase tolik neřekl, jsi jen přecitlivělá“. Mezi toxické chování patří i zveličování, bagatelizování, říkání polopravd nebo záměrné upravování událostí a následné osočování: „Měl ses zeptat napřímo, pokud jsi chtěl znát tenhle detail“, čímž vám seberou všechny vaše karty. Proto je na místě pečlivé vnímání nejen formy, ale i obsahu toho, co ten druhý sděluje. Pokud vás začne zatahovat do svých her, poukažte na to a rychle z této hry vycouvejte.

Nebojte se konfrontovat. Nejen skrze slova, ale často i skrze chování se projevuje lidská toxicita. Může jít o projevy, jako jsou posměch nebo pasivní agresivita. O tomto svém chování moc dobře vědí a záměrně jej využívají. A budou jej používat tak dlouho, dokud je nebudete konfrontovat. Nemusí jít hned o hádku, často stačí věty typu: „Způsob, jakým se mnou mluvíš, mě rozčiluje. Je tvým cílem mě naštvat?“ ... „Zdá se mi, že vypadáš znuděně. Přijde ti to, o čem mluvím, nedůležité?“ Možná budete překvapení, jak rychle vezmou zpátečku. A budou si velmi dobře pamatovat, že na vás toto chování neplatí.

Setřást ze sebe toxického člověka nemusí být nic snadného. Pokud se rozhodnete vymezit proti toxickému chování, je celkem pravděpodobné, že dotyčná osoba nebude reagovat zrovna smířlivě. Spíše naopak. Je důležité si uvědomit, že toxičtí lidé používají své strategie chování se specifickým cílem. Buď potřebují mít kontrolu nad druhými, nebo znepříjemňovat život ostatním tak, aby na tom náhodou nebyli sami hůře. Motivů ale může být celá řada a vždy platí, že pokud už někoho takového v životě máte a přistoupili jste na jeho hru, nebude se z ní odcházet hladce. Můžete očekávat další dávku manipulace, pomluv nebo například překrucování proběhlých událostí, čímž vás dokáže velmi cíleně a hluboce znejistit. V každém případě to ale není důvod pro to, abychom v takovém vztahu setrvávali. Určitá dávka nepříjemností rozhodně stojí za následný pocit svobody.

Zdroje:

https://www.psychologytoday.com/us/blog/tech-support/201612/8-strategies-dealing-the-toxic-people-in-your-life

https://www.marcandangel.com/2013/12/08/7-smart-ways-to-deal-with-toxic-people/

Toxičtí lidé – jak je bezpečně poznáte

Stejně jako může být toxický vzduch nebo voda, i lidé často dokáží pořádně otrávit své okolí. Šíří kolem sebe negativní náladu a rozhodně to s vámi nemyslí dobře. Čas od času může každý vyvolat nepříjemnou atmosféru, pokud mu není z jakéhokoli důvodu do zpěvu. Někteří lidé ale mají toxicitu, jak se říká, pod kůží. Jejich chování je pak často motivováno nedobrými úmysly. Jak takové otravné osoby bezpečně poznat? Pravděpodobně budou splňovat alespoň několik z následujících kritérií.

Je to s nimi jako na horské dráze. Jeden den jsou milí a neví, co by si bez vás počali. Další den se bez zjevné příčiny stáhnou, působí protivně, smutně, chladně, s nevyřčenou výčitkou. Když se jich ale zeptáte, co se děje, dostane se vám odpověď „Nic.“ doprovozená vzdychnutím, zvednutým obočím nebo úkosným pohledem. To citlivého člověka nenechá chladným a snaží se skleslému protějšku pomoci, ospravedlňuje jeho podivné chování a především začne hledat chybu u sebe. A to je přesně to, o co toxickému člověku jde. Jednoduše zneužívá vaší dobrosrdečnosti a vysává vaši energii, ale nedává nic zpátky. Jde-li o případ, kdy jste špatnou náladu zavinili opravdu vy, vše se dá vyříkat, omluvit se. Pokud jste ale v situaci, kdy můžete jen hádat, co si dotyčný umanul, v takovém případě je lepší odejít a vrátit se, až se nálada dotyčného spraví.

Manipulují. Máte pocit, že do vztahu přispíváte jenom vy, ale ten druhý nepromešká příležitost, aby vám dal signál, že mu něco dlužíte. Ubližuje vám, ale zároveň to pojmenovává jako pomoc. Dělá to přeci kvůli vašemu dobru a vy si toho vůbec nevážíte. Také často pokládají zdánlivě neutrální otázky takovým tónem, že jde vlastně o útok. Větu typu: „Co jsi dnes dělal?“ lze vnímat jako příjemnou konverzaci, ale také jako výčitku, po které by mohlo následovat: „Vsadím se, že nic. Jako obvykle…“ nebo „Vsadím se, že tvůj den byl lepší než ten můj. Já se měl hrozně a ty se ani nezeptáš…“. Pokud na základě takto „nevinně“ mířené otázky vznikne hádka, buďte si jistí, že ve vyhroceném momentě řeknou: „Vždyť já se jen ptal, co jsi dnes dělal!“. Tím vás dostanou do nevýhodné pozice.

Jejich pocity jsou vaše. Jde o jistý druh projekce. Pokud se zlobí, mohou se vyhnout zodpovědnosti za tuto emoci tím, že nařknou z negativity vás. Pravděpodobně budete zaskočení, protože nic takového nepociťujete. Začnete se bránit a obhajovat a nakonec budete možná opravdu vzteklí, protože jde o nevyrovnaný souboj a začínáte se do konfliktu zamotávat. Je proto důležité si uvědomovat, které emoce jsou vaše a které toho druhého. Jen tak budete připravení spirálu konfliktu zarazit hned v počátku.

Citoví vyděrači. Když dojde na nějaký váš záměr, toxičtí lidé vás často postaví před nepříjemné dilema – buď váš plán, nebo oni. Přičemž neopominou situaci značně zdramatizovat a nepřímo vás přinutit k druhé volbě. Jsou zkrátka schopní počkat si na ten správný moment, kdy využít citového vydírání. Typická věta je „Kdyby ti na mně opravdu záleželo, večer bys byl raději se mnou než s kamarády.“ Nezáleží přitom na tom, zda se s kamarády vídáte jednou za týden, nebo jednou za rok. Toxické osobě je to úplně jedno.

Zkazí vám každou radost. Ať jim sdělíte sebeskvělejší zprávu, nečekejte, že vás nechají dlouho se z ní radovat. Na všem najdou chybu a můžete si být jistí, že vám ji neopomenou řádně „vmést“ do tváře. Povýšili vás v práci? No ano, ale tolik práce za takové peníze, to přece ani nestojí za to… Tímto způsobem se snaží vás snížit na svou vlastní úroveň. Pokud ze sebe máte radost, nepotřebujete ničí schválení.

Mají sklon ke zveličování. „Nikdy mi nepomůžeš… Vždycky jsi na mě hrubá.“ Toxičtí lidé rádi zkreslují a dramatizují situaci, jen aby vás vydráždili do pořádného konfliktu. Přitom takové výtky logicky nemohou být ve většině případů pravdivé. V takových situacích nestojí zato zavlékat se do konfliktu. Raději rovnou přerušte rozhovor nebo odejděte.

Jsou samozvanými soudci. Trpělivě čekají na vaši chybu a ihned vám ji vytknou. Nemusí jít vlastně ani o chybu, stačí, když nesouhlasí s vaším způsobem života. Vznášením kritiky nebo upozorňováním na vaše chyby záměrně napadají vaše sebevědomí, protože cítí, že je vyšší než to jejich. Chybuje však každý, a pokud to nemá negativní vliv na okolí, není třeba člověka hned plísnit.

Poznáváte ve zmíněných kritériích někoho blízkého, kolegu z práce, nebo snad sebe? Mít ve svém okolí toxické osoby není žádný med. Od takových lidí je dobré držet se co nejdále. Naštěstí existují způsoby, jak se jim zdárně vyhnout. A pokud se jim nemůžeme vyhnout, tak alespoň můžeme zvýšit svoji odolnost vůči jejich nezdravému působení. Někdy je to snadné, jindy to vyžaduje trochu tréninku a odhodlání. Této tematice se bude věnovat náš příští článek.

Volně přeloženo z webu https://www.heysigmund.com/toxic-people/

Opouštění komfortní zóny

Sedíte na přednášce a chtěli byste se na něco zeptat, ale nedokážete ze sebe vypravit ani slovo. Z čeho přesně máte strach, vám není jasné. Jindy zase lenošíte u filmu a říkáte si, že zítra začnete pravidelně cvičit. Další den místo cvičení zvítězí knížka, pozítří se zase cítíte unavení. Jste v cizím městě a potřebujete se rychle dostat na nádraží. Než abyste se domluvili „rukama nohama“, nekonečně dlouhou dobu načítáte mapu na telefonu a ztrácíte drahocenný čas.

Je vám některý z těchto scénářů povědomý? Zcela jistě ano, protože jde o typické příklady neochoty vystoupit z komfortní zóny. V ní je totiž neobvykle bezpečně. Možná se pak cítíme mizerně, nebo zažijeme stres s dobíháním vlaku, ale ve chvíli, kdy bychom měli jednat, zvítězí pohodlí a jistota. Jistota, že „když nic neudělám, nic také nepokazím“.

Úskalí přetrvání v komfortní zóně ale tkví v tom, že člověka nijak nerozvíjí. Naopak způsobuje stagnaci, která působí negativně na celý organismus. Používání těch samých vzorců myšlení a chování má velmi špatný vliv na mozek, který naopak prahne po nových zážitcích a způsobech přemýšlení. Když dlouhodobě žijeme v pohodlí komfortní zóny, nenápadně se při tom stahuje smyčka oné kružnice, ve které tak pasivně setrváváme. Po nějakém čase zjistíme, že dříve snadné jednání v nás může vzbuzovat strach a úzkost. Tomu se dá bránit jen opětovným vědomým rozšiřováním komfortní zóny.

Existuje mnoho návodů, jak z bezpečné zóny udělat čas od času krok tak trochu do neznáma. V tomto článku zmíníme rady Mandie Holgate, uznávané britské koučky, jejíž motivační knihy byly přeloženy i do češtiny. Některé z jejích rad jsou snazší, jiné vyžadují dlouhodobější přístup, ale rozhodně se vyplatí je vyzkoušet na vlastní kůži. Jdeme na to:

Nebojte se být jiní. Lidé mají často pocit, že svou jinakostí vzbuzují v ostatních odpor. Ale ruku na srdce, co je to „být normální“? Jak takový člověk vypadá? A může vám takový člověk přinést do života něco zajímavého? Není zkrátka nic špatného na tom být tak trochu podivín, pokud tím nepůsobíte negativně na své okolí. Když se cítíte svobodně, je mnohem vyšší pravděpodobnost, že opustíte svoji komfortní zónu, než když se snažíte zapasovat do „normálních“ škatulek, které vás dřív nebo později začnou omezovat.

Naslouchejte svému vnitřnímu hlasu. Je důležité být v kontaktu se svými instinkty, kterým (často ze společenských důvodů) nevěnujeme zaslouženou pozornost. Nespornou výhodou je, že vy sami se znáte nejlépe, a proto je vám vnitřní hlas ušitý na míru. Pozor ale na ten dobře známý druh vnitřního monologu, který našeptává negativní věty ve stylu: „To nezvládneš, vždyť se znáš, jak to vždycky dopadne… Nikoho nezajímáš, o co se tu zase pokoušíš?“ Nemilosrdný vnitřní kritik dokáže rozšlapat sebevědomí napadrť. Proto je nesmírně důležité umět rozlišit, kdy je „u kormidla“ ten pozitivní, inspirativní hlas a kdy naopak ten destruktivní.

Naslouchejte svému okolí. I zde je důležité dobře si vybírat, jakými lidmi se obklopíme. Zda těmi, kteří v nás věří, nebo těmi, kteří nás svým předávaným strachem nabádají zůstat v komfortní zóně. Pro tu pozitivní skupinu jsou typické otázky typu:

„Co si o tom myslíš? Věříš, že je to dobrý nápad?“

„Odkud pramení tvá touha udělat XY?“

„Máš na to. Vzpomeň si, jak se ti to povedlo posledně.“

Naopak pro skupinu takzvaných „odrazovačů” jsou příznačné spíše tyto poznámky:

„To zní jako spousta těžké práce.“

„Vážně do toho chceš jít?“

„Proč bys měl/a chtít změnu? Myslel jsem, že jsi takto spokojený/á.“

Nejedná se přitom přímo o pověstné upíry, které byste ihned rozpoznali a drželi se od nich dál. Odrazovači nahlodávají vaši odvahu mnohem méně nápadným způsobem. Často si ani svého působení nejsou vědomi. V každém případě se na váš problém nedívají ze stejného úhlu pohledu a neberou v potaz vaše osobní zájmy a cíle.

Jděte více do hloubky. Holgate dále radí, jak dosáhnout hlubšího porozumění toho, co se v nás při problematice opouštění komfortní zóny odehrává. Je podle ní zásadní položit si několik otázek a upřímně si na ně odpovědět. Člověk pak daleko jasněji rozumí způsobům svého jednání, je do velké míry schopen předvídat své chování v budoucnosti a dokáže lépe pracovat na seberozvoji. Postup je následovný:

Představte si podrobně situaci, při které se často ocitáte ve vnitřním rozporu, zda zůstat v komfortní zóně, nebo ji opustit. Může jít například o vystupování na veřejnosti, sdělení svého kritického názoru v práci nebo v rodině.

Následně si zodpovězte tyto otázky: Jak mě tato situace ovlivňuje? Co to pro mě znamená? Opravdu si to myslím? Pokud ano, čemu bych měl/a věřit? Mám z toho nějaký užitek? A co pro mě znamená?

Můžete si dále klást jakékoli další otázky, které vás povedou k hlubšímu porozumění svých vnitřních motivací a uměle stavěných zábran.

Buďte svým vlastním koučem. Není třeba čekat, že vám se strachem z opuštění komfortní zóny pomůže nějaký odborník. Buďte odborníkem sami sobě. Můžete použít techniku volného psaní, kdy zaznamenáváte vlastní myšlenky na prázdný papír. Ideálně každý den v podobnou dobu. Pokud se vymaníte z kontroly tzv. vnitřního cenzora, můžete přijít na zajímavé nápady a nové otázky, které lze dále rozpracovávat. Pokud neradi píšete, můžete své pocity vyjádřit i jinak, například kreslením nebo tancem.

Sdílejte své snažení. Může vás namotivovat, pokud se o svůj nový přístup k výzvám podělíte s někým blízkým. Vyhovují vám sdílené cíle? Směle do toho. Pokud jste ale introvertní typ, nemusí to být nic pro vás a sdílení by mohlo vyústit v pravý opak vašeho snažení.

Přizpůsobte jednání své povaze. Patříte spíše mezi ty, kteří svoji komfortní zónu opouštějí opatrně a jen po malých krůčcích? Nebo naopak máte tendenci přemrštit své jednání a zčista jasna se objevit tak daleko za komfortní zónou, že už ani nevidíte její hranici? Žádný ze způsobů zkoumání vlastních možností není špatný. Je ale dobré vědět, jaký typ jste a co je vám nejbližší.

Tak jako u každé snahy o zdokonalení je důležité i zde si připomenout, že to hlavní je udělat první krok. Cesta je to dlouhá a nelehká, ale i malý posun může být velkou motivací k dalšímu objevování světa za komfortní zónou, kde na nás čeká spousta dobrodružství a radosti ze života.

Zdroj:

https://www.lifehack.org/832139/living-in-fear

Půst a jeho vliv na činnost mozku

K jaru neodmyslitelně patří Velikonoce a k nim se váže tradice čtyřicetidenního půstu. Nejsou to však pouze křesťanské svátky, které vybízejí k dočasnému hladovění. Tradici půstů můžeme najít například také v judaismu, nebo islámském Ramadánu. Hladovění tedy může působit jako katalyzátor duchovního růstu. Co však udělá s naším tělem a především lidským mozkem?

Přínosy půstu pro organismus

reguluje hladinu krevního cukru, což se hodí pro prevenci vzniku diabetu, kterým v ČR trpí 10 % populace,

působí proti chronickým zánětům v těle,

zlepšuje krevní tlak a snižuje množství „špatného“ cholesterolu, čímž velmi pomáhá srdci,

vyplavuje hormony, které v důsledku zrychlují metabolismus, pomáhají s hubnutím a podporují správný růst nových tkání,

oddaluje stárnutí, čímž podporuje dlouhověkost,

působí jako prevence nádorových onemocnění,

zlepšuje některé kognitivní funkce mozku a jeho funkčnost.

Půst a mozek

Rozumná míra půstu má blahodárný vliv i na kognitivní funkce mozku, což potvrzují mnohé studie.

Ve výzkumu na myších bylo zjištěno, že myši, které měly 11 měsíců přerušovaný půst, vykazovaly lepší schopnost učení a zlepšila se také jejich paměť.

Jiný výzkum na hlodavcích dokázal, že při půstu dochází k výrazně menšímu úbytku mozkových buněk. Každý dospělý mozek má část neuronů, které jsou schopné se i nadále množit a právě strava může mít vliv na další život těchto buněk.

Jak už bylo řečeno, půst působí v těle protizánětlivě. A právě záněty mohou v krajním případě vést k neurodegenerativním změnám v mozku. Výzkum prokázal, že snížení příjmu kalorií o 40% spolu s přerušovaným půstem působí pozitivně na kognitivní kapacitu stárnoucí populace (opět ale šlo o výzkum na hlodavcích).

Studie na lidech ukázala, že 48 hodinový půst zlepšil schopnost multitaskingu a kognitivní flexibility.

Nic se nemá přehánět

Nutno však podotknout, že není půst jako půst. Obvykle se za zdravou míru považují spíše mírnější formy hladovění. Jako například půst v rámci běžného dne, kdy tělu odepřeme stravu na 6-12 hodin a kromě této přestávky se stravujeme běžným (myšleno střídmým a rozumným) způsobem. Půst ale může trvat i podstatně déle, typicky 24 – 72 hodin, přičemž po tuto dobu se pije ideálně pouze čistá voda. Zde platí, že je potřeba tělo na tento půst připravit snižováním příjmu kalorií a po skončení se opět jen pozvolna vracet k normálnímu stravování.

Najdou se samozřejmě také lidé, kteří drží půst o vodě podstatně déle (v rámci týdnů), ale je dobré mít na paměti, že nic se nemá přehánět. Když tělo dává jasný signál, že mu půst nevyhovuje, tak se do něj zkrátka nenutit násilím. Také pokud již trpíte nějakou závažnější nemocí (diabetem či srdečním onemocněním), je vždy nutné poradit se s lékařem.

V každém případě, pokud se na půst cítíte, nezapomeňte pít hodně tekutin a v době mimo půst jíst vyváženou a pestrou stravu. Je také vhodné vyhýbat se v době hladovění těžší fyzické práci. Lepší je být co nejvíce v klidu a relaxovat.

Zdroje:

https://www.healthline.com/nutrition/fasting-benefits#section4

https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/23755298

https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/11220789

https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/17306982

https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC5153500/

Jak střevo ovlivňuje lidskou psychiku

Střevo ovlivňuje lidskou psychiku. Tato věta by na počátku 21. století vzbudila nejspíš jen rozpačitý pohled a nepochopení leckterého neurologa. Za posledních deset let ale vzniklo tolik výzkumů, které hypotézu potvrzují, že o tomto prazvláštním vztahu mezi střevem a mozkem není pochyb. Ostatně spojení mezi zažíváním a myslí se odráží i v běžném jazyce: „Nemůžu to strávit“, „Leží mi to v žaludku“ nebo „Já se z toho…“. Ač se může zdát, že střevo a mozek nemají vůbec nic společného, není tomu tak. Enterická nervová soustava (ENS), jak se říká tenkému a tlustému střevu, je druhý nejkomplikovanější orgán, co se týče spleti nervových vláken. Tato hustá síť má jeden důležitý úkol – bedlivě sledovat, co se ve střevech odehrává a svým vlastním „rozumem“ korigovat, co se s potravou stane. Jde tedy o největší senzorický orgán lidského těla – zpracovává více informací než oči nebo uši. Vyhodnocení složitých výpočtů pak posílám mozku cestou tzv. bloudivého nervu, který spojuje ENS s mozkem. Díky tomu nejvyšší řídící orgán získává velmi důležité informace přímo z „centra dění“.

Experimenty

Střevo samo o sobě je fascinující orgán hodný bádání. Zvláštní pozornost je ale ve výzkumech věnována také bakteriím, které obývají stěny ENS. Zjistilo se, že ač jde o organismy, které nemají s lidským tělem nic společného a pouze jej využívají jako hostitele, mohou mít významný vliv na chování jedince. Jako příklad lze uvést tyto studie:

Výzkum z roku 2011 zkoumal, jak střevní bakterie mění chování myší v život ohrožující situaci. Badatelé vložili myši do nádoby s vodou, ve které nedosáhly na dno. Musely tedy plavat tak dlouho, dokud jim vydržely síly. Polovina z nich byla nakrmena bakterií Lactobacillus rhamnosus, která pozitivně ovlivňuje střevní mikroflóru. Tyto myši pak plavaly o poznání déle a vykazovaly méně stresových hormonů, než myši bez této bakterie. Když jim však badatelé přerušili bloudivý nerv, rozdíl mezi myšmi zcela vymizel.

Další studie (2011) také sledovala, jak změna střevní mikroflóry ovlivní chování myší. Vybrali si dva vyšlechtěné druhy myší – jeden se vyznačoval plachostí a ten druhý naopak odvážností a zvídavostí. Oběma skupinám nejprve antibiotiky zcela vyhladili střevní mikroflóru. Poté těmto „sterilním“ jedincům vpravili do zažívacího traktu bakterie typické pro opačnou skupinu myší. A výsledek? Skupina bázlivých myší se rázem stala zvídavou, zatímco původně odvážná skupina se stala ostýchavou. To byl poznatek zcela průlomový, protože dokazuje, nakolik jsou drobní obyvatelé střev zodpovědní za chování jedince.

V roce 2013 provedli vědci bakteriální studii přímo na lidech. Probandi měli za úkol konzumovat určitou směs bakterií po dobu čtyř týdnů, což je dostatečná doba k tomu, aby střevní mikroflóra prošla zásadní změnou. Po této době byly jejich mozky podrobeny vědeckému zkoumání. Výsledky byly překvapivé. Některé mozkové oblasti totiž prošly výraznou změnou, například oblast pro zpracování emocí nebo bolesti.

Vliv stresu na střevo

Když zažíváme stresovou situaci, mozek vyšle do střeva jasný signál: energii, kterou by využilo na trávení, musí věnovat tělu. Tato zpráva putuje z mozku pomocí sympatických vláken. ENS na tuto zprávu reaguje tak, že zpomalí svou činnost. Není v tom žádný problém, když jde o ojedinělou a krátce trvající akci. Pokud je ale tělo ve stresu příliš často (nebo trvale), významně se to podepíše na zažívání. Člověk se pak cítí malátně, trpí nechutenstvím, nevolností nebo průjmy. Jde o zoufalé volání střeva po lepším zacházení. Když jej neposloucháme, vlivem snížené sekrece ve stěnách orgánu dochází k předráždění imunitních buněk – střevo se tak stává čím dál víc přecitlivělé a vyhodí jej z rovnováhy i takové podmínky, které dříve zvládlo levou zadní.

Stres má také významný vliv na změnu střevní mikroflóry. Dlouhodobé nepříznivé podmínky zvládnou ustát pouze některé druhy mikrobů, zatímco ty subtilnější odkráčí do věčných lovišť, což jen podpoří další množení těch přeživších. Vzniklá nerovnováha pak může mít na svědomí negativní psychické změny. Špatná zpráva je, že tento stav neodezní spolu s vymizením stresové situace. Náprava těchto škod je totiž na mnohem déle. Navíc soudě podle zmíněných výzkumů mají miniaturní bakterie nezanedbatelný vliv na to, jak se cítíme, jak si věříme nebo jak vnímáme bolest.

Neměli bychom tedy zapomínat, že při prožívání stresu jedeme na jakýsi dluh. Ten bychom si pak měli vynahradit zaslouženým odpočinkem, aby střeva byla opět spokojená. Zvláštní pozornost bychom měli věnovat také času, kdy konzumujeme potravu. Dbát na to, abychom u jídla neprožívali negativní emoce, nebyli ve stresu a spěchu.

Zdroje:

Enders, G. (2015). Střevo není tabu. Praha: Ikar.

Bercik, P. et al.: The Intestinal Microbiota Affect Central Levels of Brain-Derived Neurotropic Factor and Behavior In Mice. In: Gastroenterology. 2011; 141 (2), s. 599 – 609. Dostupné zde: https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/21683077

Bravo, J. A. et al.: Ingestion of Lactobacillus Strain Regulates Emotional Behavior and Central GABA Receptor Expression in a Mouse via the Vagus Nerve. In: Proc Natl Acad Sci. USA. 2011; 108 (38), s. 16050-16055. Dostupné zde: https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/21876150

Tillisch, K. et al.: Consumption of Fermented Milk Product With Probiotic Modulates Brain Activity. In: Gastroenterology. 2013; 144 (7), s. 1394-1401. Dostupné zde: https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/23474283

Dokážeme změnit svou osobnost? Část II.

V minulém článku jsme psali o teorii osobnosti zvané Pětifaktorový model osobnosti. Dlouho se věřilo, že osobnost změnit nelze. Teprve až studie z roku 2013 ukázala, že to není pravda. Výzkumu se zúčastnilo osm tisíc Australanů, kteří vyplnili dotazník mapující jejich osobnostní rysy. Po čtyřech letech pak odpovídali opět na ty samé otázky. Výzkumníci byli přesvědčení, že rysy zůstanou stejné, ale oproti očekávání se změnily. A to natolik, že ovlivnily celkovou spokojenost se současným životem.

Pět důležitých faktorů k dosažení změny osobnostních rysů:

Ačkoli je tedy změna osobnosti možná, rozhodně nelze říct, že je jednoduchá. Nestačí jen odhodlání a vytrvalost, ale také jasná vize a představivost. Pokud i vy toužíte po změně, je důležité si nejprve uvědomit, které faktory jsou pro zdárný proces určující.

Víra ve změnu. Víra v dosažení cíle je jeden z nejdůležitějších předpokladů pro dosažení trvalé změny. Vzpomeňme například na známý placebo efekt. Funguje to ale i opačně - pokud jste přesvědčení, že se vám změna nepodaří, pak to tak pravděpodobně dopadne.

Silná vůle. Bude zapotřebí si uvědomit, že je to váš boj a musíte mít silnou touhu se změnit. Nikdo jiný to za vás chtít nemůže.

Vytrvalost. Bude to běh na dlouhou trať a možná se mu budete muset věnovat každý den alespoň chvíli.

Vize. Aby vaše motivace ke změně neslábla, měli byste být schopní si představit, jak bude váš život vypadat po dosažení cíle. Možná někoho zaskočí vaše nové chování, budete to však stále vy.

Odhodlání. Budou vás čekat překážky a často si při pádu „odřete koleno“. Někdy budete mít chuť se vším praštit. To je přirozené. Jde přece o zásadní změnu, která vám za to ale stojí.

Jak dosáhnout změny osobnostních rysů krok za krokem:

A nyní se dostáváme k samotnému postupu, jak dosáhnout změny osobnostních rysů. Zde je důležité brát jednotlivé kroky poctivě a žádný z nich nevynechat. Možná budete pro některý z nich potřebovat více času, takže si jej dopřejte.

Identifikujte konkrétní rys, který chcete změnit, a jasně jej pojmenujte. Zároveň si konkrétně definujte, o jakou změnu chcete usilovat. Čím přesněji a jednoznačněji tento bod pojmete, tím snazší budou další kroky.

Uvědomte si všechny své pocity, pozitivní i negativní, které se vám u pomyšlení na změnu vynořují. Buďte k sobě upřímní a připusťte si beze studu jakékoli pochyby a strachy. Následně si vytvořte plán, jak tuto negativitu eliminovat. Čím větší poměr pozitivních pocitů vám zůstane, tím budete mít větší šanci na úspěch.

Představujte si jasně a často, jací budete po dosažení změny. Mohou to být jakékoli situace a obrazy. Fantazii se meze nekladou. Toto je velmi důležitý krok, který byste neměli opomíjet. Dokážete tím naprogramovat svou mysl a cíl tak bude snadněji dosažitelný. Představy navíc dokáží spustit emoce, o kterých jste ani netušili. Tím se možná vrátíte do bodu 2, ale zcela jistě poznáte, že to není cesta zpět, ale vpřed.

Učte se a vzdělávejte, pokud postrádáte nějakou důležitou dovednost k dosažení změny. Člověk se pořád učí a dvojnásobně to platí v případě, kdy se snaží vymanit ze svých zajetých kolejí. Učení nemusí bolet a ani to nemusí být nuda. Učit se můžete i vzorem – najděte si někoho, kdo vám bude inspirací. Zvolte takovou cestu, která vám bude vyhovovat.

Poohlížejte se po příležitostech k nácviku. Jakmile se objeví situace, ve které opakovaně selháváte, na moment se zastavte. Uvědomte si, že právě toto je ta chvíle, kdy máte příležitost začít dělat věci jinak. Využijte ji.

Jak to může v praxi fungovat?

Petr má dlouhodobé problémy se svým kolegou z práce a chce to změnit. Jak bude postupovat, aby změny trvale dosáhl?

Krok 1, Identifikace: „Vztah s kolegou je špatný, protože jsem příliš konfliktní a nevrle reaguji na jeho nápady“. O jakou změnu chce usilovat: „Chci být vlídnější ke svému kolegovi, otevřenější jeho nápadům a budovat přátelský vztah“.

Krok 2, uvědomění pocitů: „Toužím po dobré atmosféře na pracovišti. Těší mě představa, že by mezi námi bylo méně napětí. Zároveň se ale obávám, že nepřijme má přátelská gesta a vyloží si je jako přetvářku. Už nemůžu získat jeho důvěru“. Eliminace negativity: „Není nic špatného na vstřícném chování. Nemusím být ze dne na den jako vyměněný. Pokud si kolega vyloží mou vstřícnost špatně, je to ve výsledku jeho škoda“.

Krok 3, fantazírování: „Na firemním jednání je příjemná atmosféra... Užíváme si obědovou pauzu a smějeme se dávným malichernostem. Chodíme spolu na florbal. Náš pracovní tým dosahuje lepších výsledků“.

Krok 4, získání informací: vztahům na pracovišti se věnuje bezpočet rozvojových publikací. Petr se může zeptat svých přátel, zda si podobnou situací také prošli a jak s tím pracovali. Nevrlou náladu může Petr zlepšit meditací nebo sportem. Co takhle zkusit večerní běhání? Anebo možná stačí kolegu lépe poznat.

Krok 5, využití příležitosti: Petr se rozhodne jednat. Kroky už zná z rozvojových knížek a denně tedy aplikuje teorii v praxi. Zpočátku to možná trochu „drhne“ a kolega zaujímá nedůvěřivý postoj. Petr ale pokračuje s nácvikem vlídnosti, kolegu se snaží lépe poznat a dokonce spolu zajdu na pivo. Atmosféra v týmu se uvolňuje a Petr zažívá důležitou zpětnou vazby svého snažení – vynaložené úsilí ke změně nebylo marné a je mu teď mnohem lépe, což dále prohlubuje jeho pozitivní změnu chování.

Závěrem

Teď už je možná zřejmé, proč naše novoroční předsevzetí často dopadají nezdarem. K dosažení změny osobnosti je toho zapotřebí mnohem více, než jen chtít. Možná ještě jedna rada na závěr: sdílejte. Protože jak se říká, sdílená radost z dobrodružství a úspěchu se dvojnásobí.

Zdroje:

https://blogs.psychcentral.com/childhood-neglect/2015/01/the-5-essential-steps-to-change-a-personality-trait/

https://link.springer.com/article/10.1007%2Fs11205-012-0006-z

Hřebíčková, M. (2011). Pětifaktorový model v psychologii osobnosti: Přístupy, diagnostika, uplatnění. Praha: Grada.

Dokážeme změnit svou osobnost? Část I.

Novoroční předsevzetí jsou dobrá věc, ale často končí neúspěchem. Proč tomu tak je? Pokud si dáme za cíl častější návštěvu posilovny nebo méně hodin strávených u televize, hraje v úspěchu hlavní roli především disciplína. Co když ale toužíme změnit své chování? Ze samotáře se stát vyhledávaným společníkem nebo zvýšit psychickou odolnost vůči událostem, které nemůžeme ovlivnit? To je předsevzetí o poznání složitější a v neúspěchu se kromě slabé disciplíny promítá také naše vnitřní nedůvěra v dosažení opravdu trvalé změny.

Po dlouhou dobu panoval v odborných i laických kruzích názor, že lidská osobnost je daná a neměnná. Snahy o její změnu byly považovány za boj s větrnými mlýny. Jedna z nejznámějších teorií osobnosti vznikla v 90. letech 20. století. Jednalo se o rozsáhlý výzkum, jehož cílem bylo zjistit co nejpřesnější esenci vlastností, ze kterých se lidská osobnost skládá. Výstupem bylo definování pěti základních rysů osobnosti. Říká se mu Pětifaktorový model osobnosti, neboli Velká pětka (Big five). Jde o pět škál neboli dimenzí, které se u nás ujaly pod pojmy přívětivost, svědomitost, otevřenost vůči zkušenosti, extraverze a neuroticismus.

Způsob, jakým vědci na tyto škály přišli, byl poměrně originální. Na začátku vzali slovníky a sepsali všechna přídavná jména. Poté z nich vyfiltrovali taková, kterými může být popsaný člověk. V dalším kroku z dlouhého seznamu vyfiltrovali pouze přídavná jména, která označovala lidský rys nebo vlastnost. Takto získaná slova pak rozdělili do pěti velkých skupin, tedy do Velké pětky.

Pětifaktorový model osobnosti

Přívětivost - tato dimenze určuje způsob, jakým vstupujeme do kontaktu s ostatními lidmi. Vysoká míra tohoto faktoru zahrnuje příjemné až vřelé vystupování, obětavost a ochotu pomoci. Jedinci záleží především na dosažení harmonie ve vztazích a nedělá mu problém ustoupit v konfliktu. Důvěřuje ostatním a volí raději spolupráci než rivalitu. Naopak nízká míra této vlastnosti se vyznačuje popudlivostí, nepřátelstvím a soupeřivostí.

Vysoká míra: Dobrosrdečný, laskavý, snášenlivý, srdečný, skromný, smířlivý

Nízká míra: Panovačný, útočný, pomstychtivý, bezcitný, despotický, konfliktní

Svědomitost - podstatou této dimenze je zodpovědnost, motivace a vytrvalost. Člověk s vysokou mírou této dimenze je snem každého zaměstnavatele - je spolehlivý, disciplinovaný, náročný na detail a umí skvěle plánovat svoji práci. Pořádkumilovný a pečlivý je i v osobním životě. Rád se také vzdělává a nepotřebuje k tomu vnější motivaci. Naopak nedostatek v této dimenzi se projevuje leností, nedbalostí, chaotičností a nízkým zaujetím k plnění cílů a povinností.

Vysoká míra: Spolehlivý, pracovitý, přesný, pořádkumilovný, zodpovědný, pečlivý

Nízká míra: Bezcílný, nedbalý, líný, nesvědomitý, chaotický, nevytrvalý

Otevřenost vůči zkušenosti - této dimenzi můžeme rozumět jako tendenci k vyhledávání nových zkušeností a prožitků. Člověk s vysokou mírou je tolerantní k novému, má bujnou fantazii a zajímá se o umění. Osobnost je inteligentní a kultivovaná. Vytváří si nezávislý úsudek a má sklon přinášet originální nápady. Naopak člověk s nízkou mírou této dimenze je konzervativní a spíše realistický. Nekriticky přijímá tradiční postupy a má sklon žít podle dogmat. Také emoční reakce mohou být utlumené.

Vysoká míra: Zvídavý, originální, tvořivý, obrazotvorný, inteligentní, kultivovaný

Nízká míra: Konvenční, pragmatický, realistický, nepřizpůsobivý, neinteligentní, nevzdělaný

Extraverze - Jak už název napovídá, tato dimenze popisuje, nakolik jsme společensky aktivní. Člověk s vysokou mírou extraverze vyhledává společnost ostatních lidí. Rád je středem pozornosti a užívá si energií nabité diskuze. Je dobrý organizátor a svou výřečností a šarmem umí zaujmout ostatní. Samota jej může silně vyvést z míry. Naopak na protipólu stojí člověk, kterému samota nevadí a může ji dokonce vyhledávat. Když jde do společnosti, spíše se kontaktu straní. Rád si povídá s méně lidmi, které dobře zná.

Vysoká míra: Společenský, aktivní, povídavý, družný, průbojný, smělý

Nízká míra: Uzavřený, málomluvný, plachý, nesmělý, samotářský, tichý

Neuroticismus - Tato dimenze rozlišuje, jak jedinec reaguje na frustrující situace. Na jejích pólech jsou psychicky labilní a stabilní rysy osobnosti. Vysoká míra neuroticismu se vyznačuje snadnou podrážditelností nebo výbušností. Velmi rychle dochází k vyčerpání psychických sil. Jedinec se cítí zranitelný, nervózní a nejistý. Často prožívá strach, obavy a smutek. Má tendenci k pláči. Na opačném pólu je osoba vyrovnaná, klidná a bezstarostná. Dokáže držet své emoce na uzdě a má zdravý nadhled.

Vysoká míra: Napjatý, neklidný, labilní, nejistý, vznětlivý, popudlivý

Nízká míra: Klidný, uvolněný, vyrovnaný, stabilní, sebejistý, nezdolný

U všech těchto vlastností se předpokládalo, že jsou stabilní a nelze je trvale změnit. Teprve až studie z roku 2013 ukázala, že to není pravda. Výzkumu se zúčastnilo osm tisíc Australanů, kteří vyplnili dotazník mapující jejich osobnostní rysy. Po čtyřech letech pak odpovídali opět na ty samé otázky. Výzkumníci byli přesvědčení, že rysy zůstanou stejné, ale oproti očekávání se změnily. A to natolik, že ovlivnily celkovou spokojenost se současným životem.

Věříte, že dokážete trvale změnit svou osobnost, nebo jste k těmto úvahám spíše skeptičtí? V obou případech si nenechte ujít náš příští článek, ve kterém popíšeme jednotlivé kroky, jak této trvalé změny dosáhnout.